Evropa potřebuje vlastní armádu

Mikuláš Peksa

Europoslanec Mikuláš Peksa argumentuje pro společnou evropskou armádu. Posilování spolupráce prokazatelně zvyšuje obranyschopnost jednotlivých členských států. Unie však musí společný postup lépe koordinovat.

Ve veřejné debatě o společné bezpečnostní a obranné politice Evropské unie se čím dál častěji objevují zmínky o evropské armádě. Některé, převážně nacionalistické formace využívají tuto debatu k dalšímu strašení o ztrátě národní nezávislosti a posilování EU. Pravdou je přitom opak: funkční obranná politika Unie může významně rozšířit obranné kapacity jednotlivých členských států.

Lidi to chtějí

Evropané si společnou politiku EU v oblasti obrany a bezpečnosti z velké většiny přejí. Podle zjištění Eurobarometru z roku 2017 až 68 % Evropanů (a dokonce 71 % Čechů) chce, aby se Unie více věnovala tématu společné obrany. Nadpoloviční většina účastníků průzkumu (55 %) by dokonce uvítala společnou evropskou armádu.

Není se čemu divit — důvodů pro užší bezpečnostní spolupráci Unie je mnoho. Migrační krize v roce 2015, nepředvídatelnost amerického prezidenta Trumpa v otázkách mezinárodní bezpečnosti, vleklý konflikt na Ukrajině nebo současné agresivní výpady Turecka jako člena NATO vůči syrským Kurdům - to vše a nejen to jsou pádné argumenty pro intenzivnější spolupráci mezi členskými státy.

Zavádění prvků společné obrany předpokládá i Lisabonská smlouva ve svém článku 42, přičemž zároveň ponechává členským států volnost při formování vlastní obranné politiky (s ohledem na členství státu v NATO nebo na jeho vojenskou neutralitu). Společný přístup k obraně EU však vychází z dřívějších dohod. Už v roce 1998 byla podepsána Deklarace ze Saint Malo, která požadovala zakcechopnění Unie pro vojenské zásahy v době mezinárodních krizí. V roce 2003 byl podepsán soubor dohod mezi EU a NATO s názvem Berlín Plus, který umožňoval využití prostředků NATO pro potřeby EU v krizových situacích. Samotná vize společné evropské armády je ale mnohem starší, v určitých podobách o ní uvažovali už i Masaryk nebo Churchill.

Obranná spolupráce EU

Členská státy od roku 2016 budují společnou bezpečnostní a obrannou politiku silněji, jejich spolupráce má však stále řadu mezer a nedostatků. Tím nejvážnějším je nehospodárné a neefektivní utrácení. Kvůli nadbytečným a duplicitním investicím, nadměrným kapacitám a komplikacím při zadávání zakázek se v unijních výdajích na obranu promrhá přes 26 miliard eur ročně. Následující infografika Evropského parlamentu srovnává vojenské kapacity EU a USA a dobře poukazuje na další vážný problém s evropskou obranou: nedostatečné investice do výzkumu a vývoje.

Rámec evropské obranné politiky dnes tvoří následující mechanismy:

  • CDP

    : Plán rozvoje schopností pro určení priorit a identifikování příležitostí pro kooperaci včetně dlouhodobých trendů ovlivňujících evropskou obranu.
  • CARD

    : Koordinovaný každoroční přezkum v oblasti obrany, který má poskytnout přehled o možnostech obranné spolupráce.
  • PESCO

    : Stálá strukturovaná spolupráce mezi 25 členskými státy EU, která v současnosti zahrnuje 34 konkrétních projektů v oblasti obrany a bezpečnosti.
  • EDF

    : Evropský obranný fond vytvořený v roce 2017, který je prvním přímým využíváním rozpočtu EU na spolufinancování projektů obranné spolupráce.
  • MPCC

    : Útvar schopnosti vojenského plánování a vedení zřízený rovněž v roce 2017 v rámci Vojenského štábu EU. Má přispět ke zlepšení krizového řízení operací EU.
  • EDA

    : Evropská obranná agentura založená už v roce 2004 za účelem poskytování podpory projektům spolupráce při rozvíjení vojenských zdrojů členských států EU (s výjimkou Dánska).

Už dnes je tedy spolupráce na posilování evropských obranných možností rozsáhlá a robustní, svému tradičnímu neduhu se ale EU ani tady nevyhnula: administrativa měla původně situaci napomoci, ale její přemíra ji nakonec spíš komplikuje, vznikají alternativní tělesa s podobnou funkcí apod. Dobrým příkladem je Evropská intervenční iniciativa, projekt francouzského prezidenta Macrona, na kterém v současnosti participuje deset členských států. Z velké míry jde ale pouze o konkurenci PESCO — vidíme tedy jeden z nežádoucích prvků takzvané „vícerychlostní Evropy“.

Evropané si společnou politiku EU v oblasti obrany a bezpečnosti z velké většiny přejí. Foto Flickr.com

Pojďme dělat víc

Dosavadní vývoj společné obranné a bezpečnostní politiky EU dokládá, že účinná spolupráce může přinést výrazná zlepšení obranných možností jednotlivých členských států, ať už například v oblasti hybridních a kybernetických hrozeb, vytváření vojenských kapacit a jejich koordinovaných cvičení nebo v rozvoji vojenského průmyslu a výzkumu.

Společné snahy je však nutné lépe plánovat a realizovat. K tomu by mohla přispět společná vojenská doktrína například ve formě Bílé knihy o obraně, která by mohla být prvním krokem k dlouhodobé strategie společné obrany EU a jednou snad i k vzniku stálé evropské armády. A právě tu dle mého potřebujeme, pokud chceme ve světě vyvažovat vliv Ruska, Číny nebo i USA, pokud by se někdy v budoucnosti formát NATO ukázal být nefunkční.

Nejde přitom jen o čistě bezpečnostní důvody. Společná armáda vytváří z Evropské unie pevnější společenství. Můžeme to vidět na příkladu společných německých a nizozemských vojenských jednotek — spolupráce mezi vojáky z různých zemích odbourává nacionalistické tendence a napomáhá vzájemnému pochopení.

Užší spolupráce mezi armádami členských států rozšiřuje jejich vojenský potenciál, ale přináší i potřebnou společenskou osvětu. Evropa už není plná znesvářených národů, které si nesou své staleté křivdy. Tvoří ji státy s vzájemnou ochotou spolupracovat na mírovém rozvoji. Chránit mír a prosperitu na území Evropy by měl být ostatně hlavní úkol společné evropské armády. Protože bezpečnosti na kontinentě a potažmo v každé jednotlivé zemi nejlépe dosáhneme tím, svůj přístup budeme koordinovat. V první řadě ale musíme opustit národní politikaření a nalézt vůli k plnění závazků, které takový koordinovaný přístup přinese.

    Diskuse (8 příspěvků)
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 1, 2019 v 19.38
    Společná armáda
    by byla dobrá za předpokladu, že by se státy EU shodly na svých zájmech. V případě, že se neshodnou (což je současný stav), by společná armáda byla společnou katastrofou.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 1, 2019 v 20.45
    Myslím, že Vladimír Putin bude z té myšlenky úplně nadšen. Společenská osvěta, odbourávání nacionalistických tendencí a napomáhání vzájemnému pochopení - to by se zcela po právu mělo stát skutečně hlavním posláním naší nově budované společné evropské armády!
    IH
    Ivo Horák
    November 2, 2019 v 11.37
    Děkuji za potřebný a kvalitní komentář i přínosný info panel. Panu Nushartovi pak za dodání naděje, že to s tou společnou armádou vyjde. Jestli totiž bude V. Putin z jinak spíše nepravděpodobné eventuality nadšen, třeba pomůže jejímu projektu podobně šikovně jako zvolení D. Trumpa a vítězství brexitu...
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 2, 2019 v 12.35
    Putin nám pomáhej, pane Horáku.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 2, 2019 v 12.59
    Myslím, že ve vytváření koncepcí
    společné bezpečnostní a obranné politiky i v té společenské osvětě by tahle armáda mohla být jednou z těch nejlepších armád na světě.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 2, 2019 v 13.31
    Je to každopádně divné,
    když jednou slyšíme, že "armády je třeba okamžitě zrušit", a pak zase, že "Evropa potřebuje budovat armádu".

    Takže zrušit, nebo budovat?
    MP
    Martin Profant
    November 2, 2019 v 17.40
    Jiřímu Nushartovi
    Na zájmech své vnější obrany -- a těch jediných se armáda týká -- se státy EU shodnou.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 2, 2019 v 23.51
    Na zájmech své vnější obrany
    se shodne kdokoliv s kýmkoliv.