Zanedlouho oslavíme patnáct let v Evropské unii a pak si zavolíme do Evropského parlamentu. Obojí bohužel osloví jen úzký okruh osob. Zatímco kdysi jsme se do Evropy hrnuli, dnes je nám skoro ukradená. Platy se nesrovnaly, životní úroveň jen lehce, tím spíš si však všímáme rozdílů. Například v kvalitě potravin prodávaných pod stejným názvem.

Lidé necítí důvod volit europoslance. Stejně jim co chvíli někdo tvrdí, že z Bruselu přicházejí v lepším případě kraviny, v tom horším pak čiročiré zlo. I ty politické strany, které se označují za proevropské, přepadá lenost, když mají propagovat integrační proces. Nechtějí plavat proti proudu. Jestliže u východních sousedů hájí euro — coby nástroj růstu země — i Slovenská národní strana, u nás slyšíme maximálně příslib, že až to bude pro Českou republiku a její obyvatele výhodné, připojíme se k eurozóně taky. Přitom včera bylo pozdě.

↗

V každém z evropských orgánů můžeme mít zastoupení. Pokud je slabé, je to vina našich politiků. Foto Evropský parlament

Stačí se jen podívat na součinnost českých politiků s jejich evropskými ideovými partnery. Možná to klape v Evropské lidové straně (ovšem za cenu tolerování Orbánovy strany FIDESZ), ale ANO je úplně jinde než liberální frakce ALDE, s níž paradoxně koketují i Piráti. Evropští socialisté formálně spolupracují, ale odlišnosti ČSSD od jejích západních sester musí být jasné i malému dítěti.

Přitom kdy jindy než v eurovolbách určit, odkud a kam by se měl starý kontinent ubírat? Zkušená diplomatka Milena Vicenová charakterizuje evropské instituce coby rovnoramenný trojúhelník, v němž má každá své specifické místo. K tomu můžeme dodat i charakteristiku srozumitelnou pro tuctového voliče: Evropská rada, na níž se scházejí prezidenti či premiéři, má ryze národní ráz. Evropská komise hájí výlučně evropské zájmy (a národní v ní musí být potlačeny) a v Evropském parlamentu se prolíná národní příslušnost s politickou orientací.

Proto je nutné brát všechna tato ramena vážně. Každé nám navíc nabízí zastoupení. A je jen problém českých politiků, jakou váhu v unijních orgánech mají. Na všem tom, nad čím pak pláčeme, že je to diktát Bruselu, mají svůj podíl naši ministři, o premiérovi nemluvě.

Kam se poděly všechny ty jejich na odiv dávané svaly, když se začne diskutovat o oblastech, kde by „víc Evropy“ prospělo — namátkou v energetice, sociální politice, hájení spotřebitelských práv nebo vojenské obraně? Přitom budovat společný evropský dům má smysl jen tehdy, když budeme všichni vědět, jak jej chránit, jak v něm svítit, jak do něj přivést vodu…

Kdyby se ale politici museli zabývat širší agendou, než je jen volný pohyb zboží, osob a služeb, vyžadovalo by to od nich hlubší a pracnější rozhovor s tuzemským voličem. Dříve nebo později se mu však stejně nevyhnou. On by nepochybně ocenil především bezpečné prostředí, jež je víc než kvéry definováno sociálními poměry a obranou před rozpínavostí a arogancí globálního kapitálu.

Přesto, když mám sám za sebe odpovídat, proč pokládám za důležité jít k nadcházejícím evropským volbám, hovořím především o geopolitice. Nad našimi hlavami se rozehrává nový koncert velmocí. Své si v něm uhrají Spojené státy, Čína i Rusko. V této konkurenci si země o velikosti České republiky ani neškrtne.

Šanci má leda Evropská unie jako celek. Proto musí mít ona i její instituce co nejsilnější legitimitu. A chceme-li, aby se v EU zohledňoval i náš zájem a názor, musíme mít v Evropském parlamentu kompetentní a pracovité zástupce. Už proto má smysl věnovat jejich výběru pozornost, a hlavně k eurovolbám přijít.