Evropská unie se musí demokratizovat. Nebo se rozpadne
Antonín HořčicaHnutí DiEM25 se od svého vzniku v únoru roku 2016 snaží o vytvoření programu, reagujícího na problémy, které není současná reprezentace Evropské unie schopná řešit a které vedou k nárůstu nacionálních a xenofobních hnutí. Co je jeho obsahem?
Příčinu prohlubujících se problémů v Evropě vidí hnutí DiEM25v politice škrtů, „austerity“, kterou evropské vlády reagovaly na finanční krizi v roce 2008. Důsledkem této politiky jsou tendence vedoucí k rozpadu EU, jako je brexit a pokusy o další euroskeptické exity či národně oriento-vané lexity. Dalším projevem je vnitřní migrace v důsledku neschopnosti řešit nerovnosti mezi regiony Evropy a humanitární krize související s příchodem uprchlíků z různých válkou ohrožených, změnou klimatu poškozených a ekonomicky devastovaných oblastí rozvojového světa.
V celé Evropě vznikají za téměř tři roky existence hnutí skupiny členů, kteří se snaží v místních podmínkách prosazovat základní princip hnutí shrnutý do hesla „Evropská unie bude demokratizována. Nebo se rozpadne!“ Dnes se k hnutí DiEM25 hlásí více než 76 tisíc členů, organizova-ných skupin je přes 160 a v řadě evropských zemí vznikají celostátní organizace, například v Belgii, Francii, Portugalsku, Itálii. Budování organizace zdola vyústilo v Řecku a v Německu ke vzniku volebních křídel, která se připravují k volbám do Evropského parlamentu v roce 2019.
Už bylo přece to arabské.
Přeložit přímo Varufakisova slova bude delší, dokonce i když nebudu překládat celý projev do konce, ale myslím, že srozumitelnější:
„Německo zažívá paradoxní krizi. Na papíře je Německo zaplaveno… penězi. Federální vláda je v přebytku. Německé banky zaplavuje cunami zahraničních peněz. Úspory rodin rostou. Dokonce i korporace hromadí ohromné množství úspor. Proč se tedy politický střed rozpadá? Proč velké strany krvácejí? Proč vítězně pochodují nespokojenost, xenofobie a nejistota?
Odpověď zní: Německý domov, Evropa, je v čím dál hlubší systémové krizi. Nelidské úsporné politiky, nejprve vyzkoušené v Řecku, byly vzápětí rozšířeny na celou Evropu, Německo nevyjímaje. Výsledkem je celoevropsky nízká míra investic do lidí a zelených technologií. Zeď peněz dává růst nerovnosti, cenám akcií a cenám domů tady v Berlíně. Ale nic z toho se pořádně nevyužívá na podporu lidí nebo životního prostředí.
To proto žijeme v rozpadající se Evropě, v živořícím Řecku, v Itálii ovládnuté rasistickými populisty a v rozpolcené Německé společnosti: Pro polovinu německé populace je čím dál tím těžší udržet v rovnováze příjmy a náklady. Nemělo by nás to překvapovat. Jak by řekl Hegel: Žádný evropský národ se nemůže těšit rozkvětu a svobodě, pokud jsou jiné evropské země odsouzeny k trvalé depresi, jakou vyvolává věčná politika úspor.‟
Jak přitom včlenit „obrodu Evropy“ do „globálního rozvoje světa“?