Evropská unie se musí demokratizovat. Nebo se rozpadne

Antonín Hořčica

Hnutí DiEM25 se od svého vzniku v únoru roku 2016 snaží o vytvoření programu, reagujícího na problémy, které není současná reprezentace Evropské unie schopná řešit a které vedou k nárůstu nacionálních a xenofobních hnutí. Co je jeho obsahem?

Příčinu prohlubujících se problémů v Evropě vidí hnutí DiEM25v politice škrtů, „austerity“, kterou evropské vlády reagovaly na finanční krizi v roce 2008. Důsledkem této politiky jsou tendence vedoucí k rozpadu EU, jako je brexit a pokusy o další euroskeptické exity či národně oriento-vané lexity. Dalším projevem je vnitřní migrace v důsledku neschopnosti řešit nerovnosti mezi regiony Evropy a humanitární krize související s příchodem uprchlíků z různých válkou ohrožených, změnou klimatu poškozených a ekonomicky devastovaných oblastí rozvojového světa.

V celé Evropě vznikají za téměř tři roky existence hnutí skupiny členů, kteří se snaží v místních podmínkách prosazovat základní princip hnutí shrnutý do hesla „Evropská unie bude demokratizována. Nebo se rozpadne!“ Dnes se k hnutí DiEM25 hlásí více než 76 tisíc členů, organizova-ných skupin je přes 160 a v řadě evropských zemí vznikají celostátní organizace, například v Belgii, Francii, Portugalsku, Itálii. Budování organizace zdola vyústilo v Řecku a v Německu ke vzniku volebních křídel, která se připravují k volbám do Evropského parlamentu v roce 2019.

První volební shromáždění pro přípravu na volby do Evropského parlamentu uskutečnilo hnutí DiEM25 koncem listopadu v Německu. Volební křídlo se zde nazývá Demokratie in Europe a půjde do voleb v koalici Evropské jaro (European Spring) společně se stranou Demokratie in Bewegung.

Mezi dvaceti zvolenými kandidáty je i několik členů DiEM25 z jiných zemí, například z Chorvatska, Rakouska, Řecka a Polska. Lídrem kandidátky byl zvolen jeden ze zakladatelů hnutí Janis Varufakis. Ve své volební řeči uvedl, že Německo zažívá zvláštní období, kdy na jedné straně vykazuje platební přebytky federálního rozpočtu a současně vznikají obrovské úspory u bank a domácností. V této situaci přesto hlavní politické strany ztrácejí podporu a u obyvatelé pociťují nespokojenost, nejistotu a uchylují se ke xenofobii.

Varufakis se obává, že Německo v současné podobě skončí, a pokud by se k moci dostaly protievropské a xenofobní síly, znamenalo by to konec Evropské unie. Německo tedy pro něj předsta-vuje místo, kde se střetávají protichůdné tendence, reprezentující evropskou systémovou krizi.

Program koalice Evropské jaro pro volby do Evropského parlamentu roku 2019 je prezentován pod názvem Nový úděl pro Evropu (New Deal for Europe). Koalici dnes tvoří jedenáct evrop-ských stran, které tento program přijaly za svůj a budou jej prosazovat při volební kampani.

V koalici jsou kromě dvou volebních křídel hnutí DiEM25, Demokratie in Europe v Německu a MeRA25 v Řecku, další strany z Itálie, Francie, Polska, Portugalska, Dánska a Španělska. Na svých zasedáních, z nichž poslední proběhlo v říjnu ve Frankfurtu nad Mohanem, členové koalice přijímají nové členy, schvalují základní programové dokumenty koalice a koordinují aktivity ke kampani pro evropské volby v roce 2019.

×
Diskuse
Evropské jaro?

Už bylo přece to arabské.
December 10, 2018 v 9.32
Zamíchat karty
Teprve když jsem si uvědomil, že jméno francouzského hnutí Nouvelle Donne (které spolu s Génération.s spolupracuje s DiEM25) je francouzský překlad New Deal, napadlo mě, zda bychom také neměli New Deal překládat spíše než jako Nový úděl jako Nové rozdání karet.
December 10, 2018 v 9.58
Ztraceno v překladu
Možná je to jen můj dojem, ale říci, že: „Německo zažívá zvláštní období, kdy na jedné straně vykazuje platební přebytky federálního rozpočtu a současně vznikají obrovské úspory u bank a domácností,‟ zní, jako by mezi přebytky státního rozpočtu a úsporami jak bank, tak domácností, byl nějaký kontrast, zásadní rozpor. Přitom je samozřejmě německý paradox až v kontrastu s těmito přebytky a úsporami na jedné straně a obsahem následující věty na straně druhé: „V této situaci přesto hlavní politické strany ztrácejí podporu a u obyvatelé pociťují nespokojenost, nejistotu a uchylují se ke xenofobii.‟ Navíc se v této zkratce ztratila příčina německého paradoxu, totiž to, že úspory domácností se netýkají všech Němců — politika „rozpočtové odpovědnosti‟ zničila solidaritu, nejen mezi státy EU, ale i uvnitř nich, a tato zhoubná nákaza se z Řecka, s nímž Německo odmítlo být solidární, rozšířila i do Německa a bohatí Němci odmítají být solidární s chudými, bohaté německé firmy kašlou na životní podmínky Němců.

Přeložit přímo Varufakisova slova bude delší, dokonce i když nebudu překládat celý projev do konce, ale myslím, že srozumitelnější:

„Německo zažívá paradoxní krizi. Na papíře je Německo zaplaveno… penězi. Federální vláda je v přebytku. Německé banky zaplavuje cunami zahraničních peněz. Úspory rodin rostou. Dokonce i korporace hromadí ohromné množství úspor. Proč se tedy politický střed rozpadá? Proč velké strany krvácejí? Proč vítězně pochodují nespokojenost, xenofobie a nejistota?

Odpověď zní: Německý domov, Evropa, je v čím dál hlubší systémové krizi. Nelidské úsporné politiky, nejprve vyzkoušené v Řecku, byly vzápětí rozšířeny na celou Evropu, Německo nevyjímaje. Výsledkem je celoevropsky nízká míra investic do lidí a zelených technologií. Zeď peněz dává růst nerovnosti, cenám akcií a cenám domů tady v Berlíně. Ale nic z toho se pořádně nevyužívá na podporu lidí nebo životního prostředí.

To proto žijeme v rozpadající se Evropě, v živořícím Řecku, v Itálii ovládnuté rasistickými populisty a v rozpolcené Německé společnosti: Pro polovinu německé populace je čím dál tím těžší udržet v rovnováze příjmy a náklady. Nemělo by nás to překvapovat. Jak by řekl Hegel: Žádný evropský národ se nemůže těšit rozkvětu a svobodě, pokud jsou jiné evropské země odsouzeny k trvalé depresi, jakou vyvolává věčná politika úspor.‟
ŠŠ
December 10, 2018 v 14.59
Pokusu stabilizovat
útvar, zvaný Evropa, a nějak označit roztříštěné snahy s mnoha společnými úkoly, by možná slušel starý český termín „obroda“.

Jak přitom včlenit „obrodu Evropy“ do „globálního rozvoje světa“?