Evropské jaro?

Už bylo přece to arabské.

Teprve když jsem si uvědomil, že jméno francouzského hnutí Nouvelle Donne (které spolu s Génération.s spolupracuje s DiEM25) je francouzský překlad New Deal, napadlo mě, zda bychom také neměli New Deal překládat spíše než jako Nový úděl jako Nové rozdání karet.

Možná je to jen můj dojem, ale říci, že: „Německo zažívá zvláštní období, kdy na jedné straně vykazuje platební přebytky federálního rozpočtu a současně vznikají obrovské úspory u bank a domácností,‟ zní, jako by mezi přebytky státního rozpočtu a úsporami jak bank, tak domácností, byl nějaký kontrast, zásadní rozpor. Přitom je samozřejmě německý paradox až v kontrastu s těmito přebytky a úsporami na jedné straně a obsahem následující věty na straně druhé: „V této situaci přesto hlavní politické strany ztrácejí podporu a u obyvatelé pociťují nespokojenost, nejistotu a uchylují se ke xenofobii.‟ Navíc se v této zkratce ztratila příčina německého paradoxu, totiž to, že úspory domácností se netýkají všech Němců — politika „rozpočtové odpovědnosti‟ zničila solidaritu, nejen mezi státy EU, ale i uvnitř nich, a tato zhoubná nákaza se z Řecka, s nímž Německo odmítlo být solidární, rozšířila i do Německa a bohatí Němci odmítají být solidární s chudými, bohaté německé firmy kašlou na životní podmínky Němců.

Přeložit přímo Varufakisova slova bude delší, dokonce i když nebudu překládat celý projev do konce, ale myslím, že srozumitelnější:

„Německo zažívá paradoxní krizi. Na papíře je Německo zaplaveno… penězi. Federální vláda je v přebytku. Německé banky zaplavuje cunami zahraničních peněz. Úspory rodin rostou. Dokonce i korporace hromadí ohromné množství úspor. Proč se tedy politický střed rozpadá? Proč velké strany krvácejí? Proč vítězně pochodují nespokojenost, xenofobie a nejistota?

Odpověď zní: Německý domov, Evropa, je v čím dál hlubší systémové krizi. Nelidské úsporné politiky, nejprve vyzkoušené v Řecku, byly vzápětí rozšířeny na celou Evropu, Německo nevyjímaje. Výsledkem je celoevropsky nízká míra investic do lidí a zelených technologií. Zeď peněz dává růst nerovnosti, cenám akcií a cenám domů tady v Berlíně. Ale nic z toho se pořádně nevyužívá na podporu lidí nebo životního prostředí.

To proto žijeme v rozpadající se Evropě, v živořícím Řecku, v Itálii ovládnuté rasistickými populisty a v rozpolcené Německé společnosti: Pro polovinu německé populace je čím dál tím těžší udržet v rovnováze příjmy a náklady. Nemělo by nás to překvapovat. Jak by řekl Hegel: Žádný evropský národ se nemůže těšit rozkvětu a svobodě, pokud jsou jiné evropské země odsouzeny k trvalé depresi, jakou vyvolává věčná politika úspor.‟