Byl jsem vyzván, abych promluvil o nových perspektivách pro Evropu. Já však bohužel žádné nové perspektivy nevidím. A navíc mne postupující trumpovský rozpad, který zasahuje již i evropské jádro, nutí vážně pochybovat i o starých perspektivách.

Je zřejmé, že do veřejného povědomí pronikají hrozby, které souvisejí s významnou proměnou, jíž prochází svět, a že tyto hrozby mění náš pohled na Evropu. Tyto hrozby také obrátily pozornost širší veřejnosti ke globálnímu kontextu, ve kterém se evropské země až dosud cítily více méně jako doma.

V evropském veřejném mínění vznikl dojem, že nové výzvy dopadají na každý ze států stejně a že je tedy lze nejsnáze překonat společně. To dodává sílu jinak spíše roztříštěným snahám o dosažení politicky efektivní Evropy.

Evropské liberální elity tedy dnes hlasitěji než kdy dřív prohlašují, že bychom měli pokročit k těsnější evropské spolupráci ve třech klíčových oblastech. Pod hlavičkou evropské zahraniční a bezpečnostní politiky požadují elity navýšení vojenské síly, které by Evropě umožnilo „vykročit ze stínu USA“. Pod heslem společné evropské azylové politiky požadují masivní ochranu vnějších hranic a také zavedení pochybných migračních středisek na severu Afriky. A pod heslem „volného trhu“ chtějí v jednáních o Brexitu i ve vyjednáváních s Trumpem prosazovat společnou evropskou tržní politiku.

Zda bude Evropská komise, která má tato vyjednávání na starosti, v tomto směru úspěšná — či zda bude neúspěšná a společný zájem unijních vlád se pak jednoduše rozpadne — to se teprve ukáže. Tolik tedy jedna povzbudivá strana soudobé rovnice. Druhou stranou téže mince je sobectví národních států, se kterým scestné teze novodobé Internacionály sílících pravicových populistů nijak neotřásly — ba snad mu ještě dodaly sil.

Nacionalistická krátkozrakost

Nerozhodný postup rozhovorů o společné obranné politice a o azylové politice, který znovu a znovu vázne na otázce přerozdělování uprchlíků, ukazuje, že jednotlivé vlády upřednostňují vlastní krátkozraké národní zájmy — a to tím důrazněji, o co více jsou na domácí politice vystaveny tlaku pravicového populismu.

V některých státech už se dokonce vytratilo i napětí mezi prázdnými proevropskými proklamacemi na jedné straně a krátkozrakými, ke spolupráci lhostejnými politickými kroky na straně druhé. V Maďarsku, Polsku a České republice, nyní i v Itálii a brzy pravděpodobně také v Rakousku nezůstává z tohoto napětí nic a na jeho místo nastupuje otevřeně eurofobní nacionalismus.

To nás staví před dvě otázky: Jak se stalo, že se za poslední dekádu takto silně vyhrotil rozpor mezi beztak už zbytkovou a pouze slovní proevropskou podporou a reálným blokováním nezbytné spolupráce? A proč eurozóna přesto dosud drží pohromadě, i když ve všech státech posiluje pravicová populistická opozice proti „Bruselu“, což v samém srdci Evropy, tj. v šesti zakladatelských státech EEC, vedlo dokonce ke vzniku aliance mezi pravicovými a levicovými populisty na základě společného antievropského programu?

Médiím v Německu dominuje už od září 2015 na úkor mnoha jiných otázek imigrace a s ní spojená azylová politika a stejně dlouho zaměstnává imigrace i veřejné mínění. Tato skutečnost jako by nabízela snadnou odpověď na otázku po rozhodující příčině čím dál mohutnější vlny euroskepticismu.

V zemi, která se dosud nezbavila psycho-politických dělítek souvisejících s nerovně proběhnuvším sjednocením, lze s touto odpovědí souhlasit. Když se však podíváme na Evropu a zejména na eurozónu jako na celek, narůstající imigrace jako hlavní vysvětlení vzestupu pravicového populismu již neobstojí. V jiných zemích nastal tento obrat ve veřejném mínění mnohem dříve — totiž v důsledku kontroverzních politických kroků učiněných k překonání dluhové krize států, kterou zapříčinila krize bankovního sektoru.

Jak známo, německou stranu AfD založila skupina ekonomů a lidí z byznysu kolem profesora ekonomie Bernda Luckeho. Založili ji tedy lidé, kteří měli obavu, aby se významný a prosperující exportér neocitl spoutaný v řetězech „dluhové unie“, a kteří uvedli do pohybu široce rozprostřenou a efektivní polemickou kampaň namířenou proti hrozbě přenesení dluhů na všechny státy.

Desáté výročí od pádu banky Lehmann Brothers, které připadlo na minulý týden, znovu oživilo debaty o příčinách finanční krize — bylo to selhání trhu nebo selhání vlád? — a o politice vynucené vnitřní devalvace. V ostatních členských zemích eurozóny měly tyto debaty před deseti lety významný vliv na veřejné mínění, kdežto zde v Německu je tehdy zlehčovala jak vláda tak i média.

Německo samo

Kritické hlasy, které se ozývaly v tehdejší mezinárodní debatě mezi ekonomy, pocházely obvykle z anglosaského středního proudu a byly namířené proti politice škrtů prosazované Angelou Merkelovou a Wolfgangem Schäublem. Čelní německá média jim na svých ekonomických stránkách jen vzácně věnovala prostor či si jich vůbec všímala. Stejně tak tatáž média na svých politických a společenských stránkách více či méně úplně ignorovala lidskou cenu, kterou si politika škrtů vyžádala — a to rozhodně ne jen v zemích jako Řecko nebo Portugalsko.

Nezaměstnanost se v některých evropských regionech dodnes drží těsně pod hranicí dvaceti procent, zatímco nezaměstnanost mladých lidí dosahuje hodnot téměř dvojnásobných. Pokud se dnes v Německu strachujeme o demokratickou stabilitu u sebe doma, neměli bychom přitom zapomínat, jaký osud potkal země, které postihl takzvaný bailout.

Je skandální, že tato drakonická opatření, která hluboce zasáhla sítě sociálního zabezpečení jiných států a ke kterým se sáhlo v onom stále ještě nedostavěném domě Evropské unie, postrádala dokonce i jen základní legitimitu — alespoň takovou, která by byla v souladu s našimi běžnými demokratickými standardy. Obyvatelům Evropy to leží v žaludku dodnes.

Protože politické veřejné mínění se v rámci EU stále ještě utváří výhradně jen uvnitř národních hranic a protože se tyto různé sféry veřejného mínění nemají kde snadno navzájem setkat, v různých zemích eurozóny zapustily v posledních deseti letech kořeny narativy, které tehdejší krizi pojímají protichůdně. Tyto narativy výrazně otrávily politické klima, neboť každý z nich si všímá výhradně jen vlastního národního osudu, čímž brání vzniku jakékoliv vzájemné perspektivy, bez níž není možno vybudovat porozumění a pochopení pro druhé — natož pak pocit určitého společného ohrožení, které dopadá stejně na všechny. Především však nemohou vzniknout vyhlídky na takovou aktivní politiku, která by byla schopna řešit společné problémy, a byla je navíc schopna řešit výhradně v duchu spolupráce.

V Německu se tento typ zahledění do sebe projevuje v selektivním vnímání příčin toho, proč v Evropě nenacházíme dostatečnou ochotu ke spolupráci. Ohromuje mě troufalost německé vlády, která věří, že může od svých partnerů získat podporu v politice, která je důležitá pro nás — uprchlíci, obrana, zahraniční a vnější trh — a přitom současně zcela ignoruje ústřední otázku politického dokončení Evropské měnové unie.

Státy eurozóny jsou na sobě natolik závislé, že z tohoto vnitřního okruhu v rámci Evropské unie postupně vykrystalizovalo jakési pevné jádro, byť jen na základě ekonomických důvodů. Země eurozóny by se proto přirozeně nabízely jako jakýsi stimulátor procesu další integrace.

Na druhé straně však tutéž skupinu států sužuje problém, který představuje existenční hrozbu pro celý evropský projekt: my, zejména my v hospodářsky rostoucím Německu, zamlčujeme prostý fakt, že euro bylo zaváděno na základě očekávání a politického příslibu, že životní úrovně ve všech členských státech se budou sbližovat, ale ve skutečnosti se děje přímý opak. Zamlčujeme tak skutečnou příčinu, která v Evropě oslabila ducha spolupráce a která je dnes naléhavější než kdy dřív — totiž fakt, že žádná monetární unie nemůže z dlouhodobého hlediska přežít čím dál výraznější rozdíly ve výkonnosti jednotlivých národních ekonomik a tím pádem i v životní úrovni obyvatel jednotlivých členských států.

I když pominu nepokoje vyvolávané hlubokými společenskými změnami, se kterými se dnes musíme vyrovnávat v důsledku zrychlující se kapitalistické modernizace, stejně nemohu antievropské pocity šířené levicovými i pravicovými populistickými hnutími považovat za jev, který by byl jen odrazem současného typu xenofobního nacionalismu. Tyto euroskeptické nálady a postoje mají jiné kořeny, které sahají až k selhání samého procesu evropské integrace.

Objevily se totiž nezávisle na populistickém rozněcování xenofobních reakcí na imigraci, které je nedávnějšího data. V Itálii například euroskepticismus představuje jedinou osu mezi levicovým a pravicovým populismem, to jest mezi ideologickými tábory, které jinak rozdělují hluboké neshody, jakmile dojde na otázky „národní identity“.

Zcela nezávisle na otázkách spojených s migrací může euroskepticismus vyjadřovat realistický názor, že měnová unie už nepředstavuje výhodu pro všechny státy. Jih Evropy stojí proti severu Evropy a naopak: „poraženým“ připadá, že s nimi zachází špatně a nespravedlivě, zatímco „vítězové“ se s obavami brání všem požadavkům vznášeným druhou stranou.

Macronův plán

Jak se ukazuje, zavedením rigidního, na pravidlech založeného systému, kterému podléhají členské státy eurozóny, bez toho, aby byly současně zavedeny kompenzační pravomoce a vytvořen prostor umožňující flexibilní správu společných věcí, vzniká uspořádání, které je výhodné pro ekonomicky silnější členské státy. Proto skutečnou otázkou podle mého názoru není ono dosud nerozhodnuté „pro“ či „proti“ Evropě.

Pod touto hrubou polarizací na „pro“ a „proti“, která už žádné další rozlišování neumožňuje, se skrývá jiná, nevyřčená otázka, které se údajní evropští přátelé dosud ani nedotkli. A přitom jde o otázku naprosto zásadní — zda by se měnová unie, fungující dnes v méně než optimálních podmínkách, měla pouze „impregnovat“ před hrozbou dalších spekulací, nebo zda bychom se měli pevně držet nedodrženého slibu dosáhnout v oblasti platící eurem ekonomického sbližování, a tedy přetvořit stávající monetární unii na aktivní a efektivní evropskou politickou unii. Tento slib byl kdysi součástí zavádění Evropské měnové unie.

V reformách, které navrhuje Emmanuel Macron, mají oba cíle stejnou hodnotu: Na jedné straně postup směrem k zabezpečení eura pomocí dobře známých návrhů na bankovní unii, adekvátní režim na řešení insolvence, na společný fond pojištění vkladů a na založení evropského měnového fondu, který by podléhal demokratické kontrole na úrovni Evropské unie. Navzdory veřejným proklamacím se dobře ví, že německá vláda jakékoliv kroky podnikané tímto směrem blokuje— a až dosud všem těmto návrhům odolává.

Macron ale na druhé straně navrhuje vytvoření společného rozpočtu pro eurozónu a — pod označením „evropský ministr financí“ - navrhuje vytvořit na úrovni EU demokraticky kontrolovanou politickou pravomoc. Neboť EU může získat politickou zdatnost a obnovenou veřejnou podporu, jen pokud vznikne pravomoc a rozpočet na zavádění demokraticky schválených programů namířených proti dalšímu prohlubování ekonomických a sociálních rozdílů mezi členskými státy.

↗

Můžeme jen doufat, že odmítnutí Macronových návrhů na reformy ze strany německé vlády nebylo tou poslední ztracenou příležitostí. Foto TFL

Je s podivem, že tyto dvě rozhodující alternativy, kdy na jedné straně je cílem stabilizovat evropskou měnu a na druhé straně je cílem mnohem dalekosáhlejší politika usilující o zkrocení a snížení ekonomických nerovnováh, se dosud nestaly předmětem široké politické debaty. Proevropská levice, která by veřejně podporovala budování Euro Unie, byla by schopna stát se hráčem na globální úrovni a která by si vytkla takové dalekosáhlé cíle, jako je účinné zakročení proti daňovým únikům a mnohem přísnější regulace finančních trhů, dnes neexistuje. Jen tak se ale evropští sociální demokraté mohou zbavit pokřivených liberálních a neoliberálních cílů vágního „středu“.

Příčinou úpadku sociálně demokratických stran je jejich nevyprofilovanost. Nikdo už dnes neví, k čemu jsou potřeba. Neboť sociální demokraté už si netroufají přiložit ruku k systematickému krocení kapitalismu na téže úrovni, na jaké se derelugované trhy z rukou vymykají. Těmito slovy nechci říct, že by mi nějak zvlášť záleželo na určité jedné skupině politických stran — ačkoliv bychom neměli zapomínat, že osud demokracie v Německu je historicky spjatý s SPD víc než s kteroukoliv jinou stranou.

To, na čem mi zde záleží, je onen nevysvětlitelný jev, kdy etablované politické strany v Evropě nejsou ochotny nebo se jim nedaří vytvořit platformy, na kterých by se mohly jasně diferencovat různé pozice a možnosti, bez kterých se Evropa v budoucnosti neobejde. Blížící se evropské volby mohou v tomto smyslu posloužit jako pokusný prostor.

Na jedné straně se Emmanuel Macron, jehož hnutí dosud není zastoupeno v Evropském parlamentu, snaží rozbít současná stranická uskupení a vytvořit jasně rozpoznatelnou proevropskou frakci. Oproti tomu všechna stávající, v evropském parlamentu zastoupená stranická uskupení jsou — s výjimkou krajně pravicových antievropských frakcí — vnitřně rozdělena mnohem víc, než by se zdálo záhodno.

Ne všechna uskupení si mohou dovolit takový široce rozprostřený vyvažovací prvek, jaký má Evropská lidová strana, která se zuby nehty drží Orbánova členství. Názory a jednání poslance za CSU Manfreda Webera, který usiluje o to stát se prezidentem, je typické pro celou tu neslanost nemastnost, která jde ruku v ruce s naprosto nejednoznačným postojem.

Ale podobné rozkoly se najdou i liberálních, socialistických a levicových uskupeních. Snad Zelení by z hlediska svého alespoň vlažně proevropského postoje mohli zaujmout více či méně jasnou pozici. Vidíme tedy, že evropský projekt očividně ztratil jakékoliv ostřejší obrysy i uvnitř Evropského parlamentu, kde by přitom měly vznikat většiny, které by zastupovaly zájmy sdílené i přes hranice národních států.

Chyceni v pasti

Kdybyste se mě na závěr zeptali, nikoliv jako občana, ale jako akademického pozorovatele, jak bych hodnotil dnešní situaci, musel bych přiznat, že žádné povzbudivé trendy v současné době nevidím. Jistě, ekonomické zájmy jsou dnes stejně jednoznačné a, i navzdory Brexitu, stejně mocné, jako v minulosti, takže rozpad eurozóny není pravděpodobný.

Odsud vyplývá odpověď na mou druhou otázku: proč eurozóna pořád ještě drží pohromadě. Dokonce i pro zastánce eura v severním bloku eurozóny zůstávají rizika oddělení se od jihu nevyčíslitelná. A z hlediska odpovídajícího případu, kdy by nějaký jižní stát eurozónu opustil, vidíme nyní zkušební scénář v Itálii, kde tamní vláda okamžitě ustoupila ze svých pozic, jakkoliv hlučně a jasně je deklarovala v průběhu volební kampaně — neboť jedním z očividných důsledků odchodu z eurozóny by byly neudržitelné dluhy.

Takový závěr však není nijak konejšivý. Nalijme si čistého vína: jestliže ona naznačená souvislost mezi rostoucími ekonomickými rozdíly u jednotlivých členských ekonomik eurozóny na jedné straně a mezi pravicovým populismem na straně druhé skutečně existuje, pak jsme se ocitli v pasti. Sociální a kulturní podmínky nutné pro živoucí a bezpečnou demokracii čeká jen další rozklad.

Takovýto negativní scénář samozřejmě nelze považovat za nic víc než právě jen za scénář. Ale už i jen obyčejná zkušenost nám říká, že proces evropské integrace se ocitl na nebezpečně sestupné křivce. Bod, za kterým už není návratu, člověk vždy pozná až teprve ve chvíli, kdy už je pozdě. Můžeme jen doufat, že odmítnutí Macronových návrhů na reformy ze strany německé vlády nebylo tou poslední ztracenou příležitostí.

Text je zkrácenou verzí přednášky pronesené na konferenci Nové perspektivy pro Evropu pořádané Fakultou humanitních studií Goetheho univerzity (Frankfurt) v Bad Homburgu (21. září 2018). Překlad Pavel Černovský. Vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.