Osudové volby, tak zní aktuální módní sousloví. Ale počkat, nebyly osudové už poslední volby do německého Spolkového sněmu? Do bavorského Zemského sněmu? Do hesenského? Ale vážně. Ve volbách do Evropského parlamentu se v květnu rozhodne o osudu Evropské unie. Mluví o tom Manfred Weber, spitzenkandidát za lidoveckou EPP, spolková ministryně Katarina Barley a Christian Lindner, předseda liberální FDP.

Proslýchá se, že v sázce není nic menšího než přetrvání Unie. Voličky a voliči se musí rozhodnout mezi pozitivním pohledem na evropskou integraci nebo zničením EU pravicovými populisty. Vyhroceněji by to nešlo?

Nic proti silným rozhodnutím a vůbec nic proti v zásadě pozitivnímu pohledu na evropskou integraci. Jenomže v politické aréně si to mnozí příliš zjednodušují, když nyní vyzývají k obraně EU, jejích institucí a politických procesů napříč politickými stranami.

Copak si strany ve středu spektra ještě nevšimly, že polarizací „pro“ a „proti“ Evropě ženou vodu na mlýn právě tomu diskurzu, který si tak zbožně přejí pravicoví populisté? Právě tento zjednodušující antagonismus zužuje všechna témata a osekává je až k nepoznání.

Ústřední otázka voleb do Evropského parlamentu „Pověz, jak to máš s Unií?“ usnadňuje nové pravici její všespásný slib prudkého obratu zpět k národnímu státu. Odmítání EU u ní jde vždy ruku v ruce s opětovným nabytím akceschopnosti díky snížení komplexity.

Rozetnout gordický uzel EU a přiklonit se k národní rovině, o tom v noci sní politici za AfD Alexander Gauland a Alice Weidelová. Odpovědi, které nová pravice poskytuje, jsou přitom zcela banální: bez eura nebude eurokrize, bez uprchlíků uprchlická krize, bez Evropského parlamentu nebude demokratický deficit EU.