Ve Francii chtěl revoluci, v Evropě chce renesanci. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale prezidentovi Emmanuelovi Macronovi se daří oboje. Revoluce (převrácení) i renesance (obrození). Jen si musíte vybrat úhel pohledu. Jedni mu vytýkají absenci myšlenek, druzí jejich přehršel. Faktem nicméně zůstává, že se Macronovi daří možná i to, co vlastně sám nechtěl. Jeho dopis k „občanům Evropy“ je ale v zásadě konzervativní.

Nebuďme náměsíčníky ochablé Evropy!

Tytam jsou velké projekty, které předestřel ve svém zářijovém projevu na pařížské Sorbonně. Tatam jsou ambiciózní gesta: Macron je ve svém dopise vlastně uměřený. To nevynikne hned, a rozhodně ne v překladech do všech jazyků Evropské unie, o něž se postaral Elysejský palác, zejména ne v češtině. Ještě před časem označil nástup italských populistů za „lepru“ (malomocenství), dnes píše o tom, že „nemůžeme nechat nacionalisty, kteří nenabízejí žádné řešení, aby zneužívali hněv lidu“. „Nemůžeme být náměsíčníky ochablé Evropy. Nemůžeme zůstat u rutiny a zaříkávání.“

Podle Macrona jsme se v Evropě ocitli v pasti. Respektive v pastech. Symbolem té první pasti se stal brexit. Jakkoliv používá prezident již poměrně ohraných klišé (o historickém usmíření, společných hodnotách), na něž by měli být občané pyšní, důraz klade tentokrát na „ochranu lidu“ proti „velkým šokům současného světa“.

Ti nacionalisté a populisté, vůči nimž tak rád vystupuje a jejichž zosobněním se mu stal maďarský premiér Viktor Orbán, tu jsou faktickými obětmi procesů, i když zůstávají i nadále silným hybným momentem. Dopis „občanům Evropy“ je přesně cílenou marketingovou strategií, jak inteligentně zahájit celoevropskou kampaň.

Macron, který tvrdí, že Evropa nemůže být jenom „trhem bez duše“, neváhá jedním tahem psát o „přehodnocení schengenského prostoru“ a o utvoření společných „hranic, jež ochrání“, ovšem za předpokladu, že sdílíme „hodnoty, jež spojují“. Zatímco na Sorbonně mluvil o „refondaci“ (přestavbě), nyní se mu hodí „nová renesance“ (nové obrození).

S ní hodlá překonat „rutinu i zaříkávání“, a netrpělivě vyzývá k odmítnutí „rezignace“. Ta by byla tou druhou pastí. Odkazy na „civilizační projekt“ připomíná, že se zde rozhodl utlumit ostrý akcent, jenž používal donedávna, a zahrát trochu emočně pokornější a hudebně vyváženější motiv. Odkaz na „civilizaci“, posílenou o „národní identitu“ ostatně používal již jeho předchůdce Nicolas Sarkozy.

Poučení, lehká paranoia, pokrok v mezích zákona

Mnozí z Macronova okolí, zmiňme tu například Marielle de Sarnez z Demokratického hnutí (MoDem), jež se stala Macronovým spojencem v kampani s Republikou na pochodu (LREM), mu společně s Françoisem Bayrouem vytýkali, že jedná zbrkle a nechává se příliš unášet pocity a přesvědčením o vlastní výjimečnosti. Výjimečnost Macrona spočívá ve schopnosti vzít si — alespoň naoko — poučení z rad, které dostává.

Liberální ale Macron zůstává v přesvědčení, že „evropský model“ stojí na „lidské svobodě“, k níž nejúžeji přiřazuje „rozdílnost názorů“ a „tvůrčí aktivity“. První z těchto svobod má být „demokratická svoboda“, do níž by ale neměly mít právo zasahovat „cizí mocnosti“. S tím souvisí i „svoboda na internetu“, pokud překročí limity a vede k projevům „nenávisti a násilí“.

Jak vidno, svobody je radno mít jen trochu více než malé množství: tu vzápětí střídá obezřetnost, opatrnost, někdo by možná řekl, že i lehká „intelektuální paranoia“. Nápad na vytvoření Evropské agentury na ochranu demokracie zní už málem jako z manuálu ekonomické kontrarozvědky pro nižší služební kádry.

Akcent na zákaz „financování stran ze zahraničí“ již míří přímo na Marine Le Penovou a její Národní shromáždění (RN), jež přijalo dvě půjčky z ruských bank, neboť jí všechny francouzské banky odmítly poskytnout úvěr. Její strana ještě jako Národní fronta (FN) ve Francii vyhrála minulé evropské volby.

Moc patří lidu, ale pouze tomu, který kontroluji

Důležitým rysem je přesvědčení, že „moc patří lidu“, zejména v kombinaci s tématy, která ohrožují její samu existenci, totiž„změna klimatu“ a „sociální nerovnosti“. Zkušenost, kterou nyní Macron zažívá ve „velkých národních rozpravách“, jež postavil jako nástroj proti „demokratickému pučismu“ hnutí „žlutých vest“, které tuto sobotu oslaví již čtyři měsíce svých manifestací, hodlá sám přenést v „diskusních panelech“ i na evropskou úroveň. Macronovi se vrací v těchto dnech energie i cudný ruměnec, neboť ne všichni Francouzi jsou oněmi pověstnými „žlutými vestami“ a on stoupá ve výzkumech.

Aniž by Macron zapomínal na Afriku, imigraci a s ní spojené hrozby (islamismus) do svého textu překvapivě nezahrnul. Patrně nechtěl vypadat až tak konzervativně, reakčně, řekl by levicový čtenář. Přece jen, být renesančním princem vypadá lépe než být bezmocným králem, který vidí duchy všude. Je to přesně to macronovské spojování nespojitelného, v dialektice „en même temps“ (současně). Duchové brexitu zešílevšího Spojeného království se v textu vracejí nejen jako past, ale i jako symbol.

Lidé by jistě měli v Macronově Evropě „převzít kontrolu nad svým osudem“, otázkou ale je, jestli je k tomu chce Macron vlastně pustit. Přesvědčení o své kapacitě změnit „osudy lidí“ má Macron nepopiratelně vysoké. Je v tom přesvědčení o svém vlastním předurčení? A spáse? Od revoluce k renesanci přechází rozhodně, bez pohledu zpět, zatím tanečním krokem. Pirueta nechybí.