Ve Francii chtěl revoluci, v Evropě chce renesanci. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale prezidentovi Emmanuelovi Macronovi se daří oboje. Revoluce (převrácení) i renesance (obrození). Jen si musíte vybrat úhel pohledu. Jedni mu vytýkají absenci myšlenek, druzí jejich přehršel. Faktem nicméně zůstává, že se Macronovi daří možná i to, co vlastně sám nechtěl. Jeho dopis k „občanům Evropy“ je ale v zásadě konzervativní.

Nebuďme náměsíčníky ochablé Evropy!

Tytam jsou velké projekty, které předestřel ve svém zářijovém projevu na pařížské Sorbonně. Tatam jsou ambiciózní gesta: Macron je ve svém dopise vlastně uměřený. To nevynikne hned, a rozhodně ne v překladech do všech jazyků Evropské unie, o něž se postaral Elysejský palác, zejména ne v češtině. Ještě před časem označil nástup italských populistů za „lepru“ (malomocenství), dnes píše o tom, že „nemůžeme nechat nacionalisty, kteří nenabízejí žádné řešení, aby zneužívali hněv lidu“. „Nemůžeme být náměsíčníky ochablé Evropy. Nemůžeme zůstat u rutiny a zaříkávání.“

↗

Lidé by měli v Macronově Evropě „převzít kontrolu nad svým osudem“, otázkou ale je, jestli je k tomu chce Macron vlastně pustit. Foto WMC

Podle Macrona jsme se v Evropě ocitli v pasti. Respektive v pastech. Symbolem té první pasti se stal brexit. Jakkoliv používá prezident již poměrně ohraných klišé (o historickém usmíření, společných hodnotách), na něž by měli být občané pyšní, důraz klade tentokrát na „ochranu lidu“ proti „velkým šokům současného světa“.