Evropská unie je podle mě nejlepší projekt, který na území Evropy v dějinách vznikl. I s touto vírou v srdci se však nechci vzdát oprávněné kritiky věcí, které nefungují; či jsou nastavené tak, aby nefungovaly.

Evropský parlament momentálně žije volbou komisařů. Ti jsou něčím jako ministry — mají na starosti různé resorty a v rámci nich připravují legislativu, kterou pak připomínkuje a schvaluje Evropský parlament a Rada EU. Troufnu si je tedy označit za nejdůležitější osoby v celé Unii.

Aby měli komisaři potřebnou legitimitu občanů, vlády členských států nominanty na komisaře jmenují a Evropský parlament je následně prověřuje — „griluje“ — a schvaluje či neschvaluje. Až potud to zní jako dobře nastavený systém. Ale není.

Za prvé, komisaři mají zastupovat zájmy Evropské unie, ne národních států — jejich zájmy hájí Rada EU a Evropská rada. Národní státy se ale neumí ubránit pokušení nominovat osoby, které budou v první řadě v souladu s vládní politikou a až poté odborníky. Nehledě na to, že vláda v našich poměrných volebních systémech nutně nemusí reprezentovat názory většiny populace, což by nominaci komisařů dávalo větší legitimitu.

Za druhé, i kdybychom uznali, že systém nominace vládou je v současné chvíli nejprůchodnější a nejefektivnější, nejde o otevřený a transparentní proces. A teď nemluvím o nějakém utopistickém výběrovém řízení pro celou republiku; je jasné, že existuje jen omezený počet lidí, které lze vůbec zvažovat, ať už kvůli odborné stránce či z hlediska důvěry. Ale i lehké otevření způsobu výběru — například veřejným oslovením vhodných osob, sepsáním kritérií, podle nichž se bude vláda rozhodovat a následně ohodnocením kandidátů na základě těchto kritérií — by procesu zásadně dodalo na kvalitě.

A v neposlední řadě je tu problém, který jsem vnímala z první ruky v Parlamentu a který Komisi nejvíce ubírá na důvěryhodnosti. Vlády obvykle nominují jen jednoho člověka. Ursula von der Leyenová letos sice požádala o dva, aby mohla dostát svému slibu vyváženého poměru komisařů a komisařek, ale zdaleka ne všichni jí vyšli vstříc. Výběr z jedné možnosti ale není výběrem.

Takový systém popírá smysl parlamentních slyšení a schvalování. Představte si, že potřebujete v práci obsadit jednu pozici a přihlásí se vám jediný zájemce s průměrným životopisem. Zaměstnáte ho? Nejspíš ano — protože potřebujete obsadit tu pozici, abyste mohli pokračovat v práci.

Jste s výběrem spokojení? No, uvidíte po nějaké době. Bylo by lepší, kdyby se na pozici přihlásilo více uchazečů, ať můžete porovnat, kdo je skutečně ten nejlepší? Rozhodně!

Už jsem v kuloárech při schvalování kandidáta na komisaře slyšela i argument: „Nepředvedl kdovíjaký výkon a neshodujeme se v řadě otázek, ale v jiné otázce se shodujeme, a tak ho schválíme, protože s jiným kandidátem bychom se nemuseli shodovat ani v ní.“ A to není přístup, který chci vidět u volby nejdůležitějších osob celé Evropské unie.

Je samozřejmě legitimní říct, že nejsme federace a Evropská unie je přirozeně nakloněna spíš směrem k národním státům a jejich zájmům. Netvařme se ale pak, že Komise reprezentuje zájmy Unie a existuje tripartita moci.

A už vůbec se netvařme, že takzvaný Brusel je anarchie bez kontroly, která by národním státům diktovala, co mají dělat. Naopak — Evropský parlament je držen pěkně zkrátka přesně těmi, co na něj na národní úrovni svádějí svoje problémy nejčastěji.