Jednou nejspíše nějací historikové napíší, že koncept spitzenkandidátů — tedy zásada, že na předsedu Evropské komise bude nominován vždy lídr nejúspěšnějšího bloku stran ve volbách do Evropského parlamentu — byl mrtvý už dávno před tím, než kampaň k letošním volbám začala. Stalo se tak kvůli odmítnutí společných celoevropských kandidátek, a to i samotnými europoslanci.

Aniž bych však chtěl pohřbívat spitzenkandidáty už nadobro, sociální demokraté a zelení ještě neřekli své poslední slovo. Přehlédl jsem něco, nebo se hlavy států a vlád dvou hlavních aktérů povolebního vyjednávání, Francie a Německa, skutečně vrátily ke starým praktikám kuloárních, zcela netransparentních dohod?

Evropská unie je dnes, dvaašedesát let od založení Evropského hospodářského společenství, vnímána jako technokratický a lidem vzdálený kolos. Přesto na ni evropští občané dosud nezanevřeli — ke letošním volbám jich přišlo více než k minulým. Francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi to však jako důkaz volání po demokratičtěji fungující evropské politice zjevně nestačí.

Jak oznámil zcela veřejně dopředu, při vědomí, že politický blok ALDE, do nějž přísluší jeho hnutí — a který sám nechal přejmenovat na ReNew — volby nevyhraje, nepřijde jemu osobně účelné, aby podporoval spitzenkandidátský systém. Nechť žije vyjednávání hodné římské konkláve!

Angela Merkelová se zase — tak jako už mnohokrát diskrétně a efektivně za svůj dlouhý politický život — pokusila vyřešit vlastní vnitropolitické problémy jejich posunutím na unijní úroveň. Že by nebyla upřímně přesvědčená o správnosti spitzenkandidátské nominace Manfreda Webera, člena bavorské CSU, která je v Německu partnerem její CDU?

Těžko říci. Avšak na sjezdu Evropské lidové strany konaném v listopadu 2018 v Helsinkách Webera podpořila, a to na úkor jiného zájemce o spitzenkandidátsví — bývalého finského premiéra Alexandera Stubba, vysoce kompetentního a  multilingvního Evropana, který byl takto poražen ve svém hlavním městě.

V rámci vlastního povolebního vyjednávání si pak Merkelová skutečně vyřešila vnitropolitický problém se situací na německém ministerstvu obrany, kde udělala Ursula von der Leyenová řadu chyb a bylo čím dál obtížnější situaci zvládat.

Z Východu nikdo

Protřelý pár Macron-Merkelová nabídl těm, kdo kritizovali jejich způsob povolebního vyjednávání, dílčí satisfakci v podobě historicky první nominace dvou žen na nejdůležitější posty: Ursuly von der Leyenové na předsedkyni Evropské komise a Christine Lagardové do čela Evropské centrální banky. Ale co dál?

Novým stálým předsedou Evropské rady — pověstným europrezidentem — se má stát neúspěšný belgický premiér Charles Michel, jemuž se v zimě rozpadla vláda poté, co nacionalistický koaliční partner jeho strany Vlámská národní aliance (NVA) odmítl podpořit globální migrační kompakt. Šlo přitom pouze o jednu z řady krizí v Michelově koalici, kde on sám přenechal proslule kontroverznímu politikovi Theu Franckenovi de facto monopol na formování debaty o těch nejzásadnějších tématech (migrace, rozpočet, otázky ekologie), aby si udržel premiérský post.

Povolební vyjednávání o novém obsazení vůdčích postů v EU trvalo šest týdnů, dva zásadní rozměry v něm ale jakoby zcela zapadly: brexit a dělítka mezi východní a západní Evropou. Zvlášť nepřítomnost představitelů nových členských států mezi nominanty na klíčové posty je letos — v roce, kdy si připomínáme třicet let od pádu Berlínské zdi a patnáct let od rozšíření EU o středoevropské a východoevropské země — do očí bijící.

Pravda, s Maďarskem a Polskem je v současnosti těžké pracovat. Avšak mezi dvanácti státy, jež přistoupily do EU mezi lety 2004 až 2007, jsou menšinou. Důsledky roztržek kolem migrační krize dosud zcela nepominuly a i hospodářské zájmy zakládajících a dotahujících zemí se dostávají stále čas od času do konfliktu.

Odchod Poláka Donalda Tuska coby zástupce Východu a k tomu zjevná nadreprezentace Belgičanů, Němců, Francouzů a Italů při nominacích na vedoucí posty — toť věru není pro mladší členy zrovna ten nejlepší vzkaz.

Merkelová a Macron ustoupili Východoevropanům snad jen v jednom: v souladu s přáním Visegradské čtyřky a Salviniho Itálie se rozhodli nejmenovat na vůdčí posty výrazné a aktivní stoupence prohlubování evropské integrace — nejen spitzenkandidáty Manfreda Webera a Franse Timmermanse, ale třeba i Michela Barniera, unijního šéfvyjednavače s Británií, který dokázal po tři roky udržet jednotnou pozici sedmadvaceti členských států.

Právě Barnier přitom přispěl zásadně k tomu, že po britském referendum z června 2016 neohlásil už žádný další stát úmysl vypsat podobné hlasování, třebaže se svého času předpovídal opak.

Zelená témata až na poslední chvíli