Jednou nejspíše nějací historikové napíší, že koncept spitzenkandidátů — tedy zásada, že na předsedu Evropské komise bude nominován vždy lídr nejúspěšnějšího bloku stran ve volbách do Evropského parlamentu — byl mrtvý už dávno před tím, než kampaň k letošním volbám začala. Stalo se tak kvůli odmítnutí společných celoevropských kandidátek, a to i samotnými europoslanci.

Aniž bych však chtěl pohřbívat spitzenkandidáty už nadobro, sociální demokraté a zelení ještě neřekli své poslední slovo. Přehlédl jsem něco, nebo se hlavy států a vlád dvou hlavních aktérů povolebního vyjednávání, Francie a Německa, skutečně vrátily ke starým praktikám kuloárních, zcela netransparentních dohod?

Evropská unie je dnes, dvaašedesát let od založení Evropského hospodářského společenství, vnímána jako technokratický a lidem vzdálený kolos. Přesto na ni evropští občané dosud nezanevřeli — ke letošním volbám jich přišlo více než k minulým. Francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi to však jako důkaz volání po demokratičtěji fungující evropské politice zjevně nestačí.

Jak oznámil zcela veřejně dopředu, při vědomí, že politický blok ALDE, do nějž přísluší jeho hnutí — a který sám nechal přejmenovat na ReNew — volby nevyhraje, nepřijde jemu osobně účelné, aby podporoval spitzenkandidátský systém. Nechť žije vyjednávání hodné římské konkláve!

Angela Merkelová se zase — tak jako už mnohokrát diskrétně a efektivně za svůj dlouhý politický život — pokusila vyřešit vlastní vnitropolitické problémy jejich posunutím na unijní úroveň. Že by nebyla upřímně přesvědčená o správnosti spitzenkandidátské nominace Manfreda Webera, člena bavorské CSU, která je v Německu partnerem její CDU?

Těžko říci. Avšak na sjezdu Evropské lidové strany konaném v listopadu 2018 v Helsinkách Webera podpořila, a to na úkor jiného zájemce o spitzenkandidátsví — bývalého finského premiéra Alexandera Stubba, vysoce kompetentního a  multilingvního Evropana, který byl takto poražen ve svém hlavním městě.

V rámci vlastního povolebního vyjednávání si pak Merkelová skutečně vyřešila vnitropolitický problém se situací na německém ministerstvu obrany, kde udělala Ursula von der Leyenová řadu chyb a bylo čím dál obtížnější situaci zvládat.

Z Východu nikdo

Protřelý pár Macron-Merkelová nabídl těm, kdo kritizovali jejich způsob povolebního vyjednávání, dílčí satisfakci v podobě historicky první nominace dvou žen na nejdůležitější posty: Ursuly von der Leyenové na předsedkyni Evropské komise a Christine Lagardové do čela Evropské centrální banky. Ale co dál?

Novým stálým předsedou Evropské rady — pověstným europrezidentem — se má stát neúspěšný belgický premiér Charles Michel, jemuž se v zimě rozpadla vláda poté, co nacionalistický koaliční partner jeho strany Vlámská národní aliance (NVA) odmítl podpořit globální migrační kompakt. Šlo přitom pouze o jednu z řady krizí v Michelově koalici, kde on sám přenechal proslule kontroverznímu politikovi Theu Franckenovi de facto monopol na formování debaty o těch nejzásadnějších tématech (migrace, rozpočet, otázky ekologie), aby si udržel premiérský post.

Povolební vyjednávání o novém obsazení vůdčích postů v EU trvalo šest týdnů, dva zásadní rozměry v něm ale jakoby zcela zapadly: brexit a dělítka mezi východní a západní Evropou. Zvlášť nepřítomnost představitelů nových členských států mezi nominanty na klíčové posty je letos — v roce, kdy si připomínáme třicet let od pádu Berlínské zdi a patnáct let od rozšíření EU o středoevropské a východoevropské země — do očí bijící.

Pravda, s Maďarskem a Polskem je v současnosti těžké pracovat. Avšak mezi dvanácti státy, jež přistoupily do EU mezi lety 2004 až 2007, jsou menšinou. Důsledky roztržek kolem migrační krize dosud zcela nepominuly a i hospodářské zájmy zakládajících a dotahujících zemí se dostávají stále čas od času do konfliktu.

Odchod Poláka Donalda Tuska coby zástupce Východu a k tomu zjevná nadreprezentace Belgičanů, Němců, Francouzů a Italů při nominacích na vedoucí posty — toť věru není pro mladší členy zrovna ten nejlepší vzkaz.

Merkelová a Macron ustoupili Východoevropanům snad jen v jednom: v souladu s přáním Visegradské čtyřky a Salviniho Itálie se rozhodli nejmenovat na vůdčí posty výrazné a aktivní stoupence prohlubování evropské integrace — nejen spitzenkandidáty Manfreda Webera a Franse Timmermanse, ale třeba i Michela Barniera, unijního šéfvyjednavače s Británií, který dokázal po tři roky udržet jednotnou pozici sedmadvaceti členských států.

Právě Barnier přitom přispěl zásadně k tomu, že po britském referendum z června 2016 neohlásil už žádný další stát úmysl vypsat podobné hlasování, třebaže se svého času předpovídal opak.

Zelená témata až na poslední chvíli

Spolu s uvedenými politickými faktory nezohlednili Macron a Merkelová navíc ani zelenou vlnu, jež se prohnala během evropských voleb jejich vlastními zeměmi. Německým zeleným narostla podpora z 8,9 procenta ve spolkových volbách v roce 2017 na 20,7 procenta. Z květnových evropských voleb vzešli vůbec poprvé jako druhá nejsilnější strana v zemi. Výsledek potvrzuje — vedle negativního dopadu pokračování velké koalice v zemi na preference sociální demokracie — markantní důležitost ekologických témat v německé veřejné debatě.

Manfred Weber přitom — a s ním i celí evropští lidovci — žádnou výraznou ambicióznost v dané oblasti neprokázal. Vše nasvědčuje tomu, že evropští konzervativci plánují hájit zuby nehty zájmy průmyslu.

Francouzští zelení se v evropských volbách umístili v rámci své země nezpochybnitelně třetí. Ačkoliv Macronovo hnutí bylo schopno získat na kandidátku několik osobností environmentálního hnutí, o přesvědčivém posunu k ekologické tématice se u něj mluvit nedá.

Environmentální otázky zřejmě nikdy nepatřily mezi priority ani u samotného prezidenta a pochyby ohledně toho, zda to Emmanuel Macron myslí s ochranou životního prostředí vážně, ještě posílila rezignace ministra pro přechod k ekologicky udržitelnému sytému Nicolase Hulota — ve Francii symbolu boje s klimatickou změnou.

Vlažný vztah frankoněmeckého dua k ekologickým otázkám se naštěstí podařilo vyvážit díky sociálním demokratům. Právě pod jejich tlakem a výměnou za podporu pro nominaci Ursuly von der Leyenové se objevily v programu nové předsedkyně přísliby v oblasti práva, sociálních a environmentálních otázek.

Vedle klasických investic do udržitelného rozvoje slíbila Von der Leyenová splnit i několik ekologických závazků prioritně během prvních sta dní v úřadu, představila ambicióznější cíle na snížení uhlíkatých emisí a také evropský Green New Deal.

Frankoněmecký pár má díky aktuální konstelaci v evropské politice nesmírný vliv a může prosazovat do vedoucích pozic své krajany či politické spojence. Dostane se tak však občanům silné a ambiciózní Evropy, jíž chtějí? Evropští poslanci nadšením zrovna nehýří.

Kontinent s rostoucí nerovností a svět, kde potřebuje EU hrát zásadní roli, si žádá progresivní agendu. Nepřesvědčivá volba předsedkyně Komise s podporou polského PiSu, Fideszu Viktora Orbána či italského Hnutí pěti hvězd přitom nevěští v tomto ohledu nic moc dobrého.

Z originálu House of Cards — European version vydaného v The Progressive Post přeložil a redakčně zpracoval PETR JEDLIČKA.