Jednou nejspíše nějací historikové napíší, že koncept spitzenkandidátů — tedy zásada, že na předsedu Evropské komise bude nominován vždy lídr nejúspěšnějšího bloku stran ve volbách do Evropského parlamentu — byl mrtvý už dávno před tím, než kampaň k letošním volbám začala. Stalo se tak kvůli odmítnutí společných celoevropských kandidátek, a to i samotnými europoslanci.

Aniž bych však chtěl pohřbívat spitzenkandidáty už nadobro, sociální demokraté a zelení ještě neřekli své poslední slovo. Přehlédl jsem něco, nebo se hlavy států a vlád dvou hlavních aktérů povolebního vyjednávání, Francie a Německa, skutečně vrátily ke starým praktikám kuloárních, zcela netransparentních dohod?

Evropská unie je dnes, dvaašedesát let od založení Evropského hospodářského společenství, vnímána jako technokratický a lidem vzdálený kolos. Přesto na ni evropští občané dosud nezanevřeli — ke letošním volbám jich přišlo více než k minulým. Francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi to však jako důkaz volání po demokratičtěji fungující evropské politice zjevně nestačí.

Jak oznámil zcela veřejně dopředu, při vědomí, že politický blok ALDE, do nějž přísluší jeho hnutí — a který sám nechal přejmenovat na ReNew — volby nevyhraje, nepřijde jemu osobně účelné, aby podporoval spitzenkandidátský systém. Nechť žije vyjednávání hodné římské konkláve!

Angela Merkelová se zase — tak jako už mnohokrát diskrétně a efektivně za svůj dlouhý politický život — pokusila vyřešit vlastní vnitropolitické problémy jejich posunutím na unijní úroveň. Že by nebyla upřímně přesvědčená o správnosti spitzenkandidátské nominace Manfreda Webera, člena bavorské CSU, která je v Německu partnerem její CDU?

Těžko říci. Avšak na sjezdu Evropské lidové strany konaném v listopadu 2018 v Helsinkách Webera podpořila, a to na úkor jiného zájemce o spitzenkandidátsví — bývalého finského premiéra Alexandera Stubba, vysoce kompetentního a  multilingvního Evropana, který byl takto poražen ve svém hlavním městě.

V rámci vlastního povolebního vyjednávání si pak Merkelová skutečně vyřešila vnitropolitický problém se situací na německém ministerstvu obrany, kde udělala Ursula von der Leyenová řadu chyb a bylo čím dál obtížnější situaci zvládat.