Na světě je hodně nudných věcí. Hodiny v čekárnách u lékaře, časopisy o nejnovějších trendech v bydlení, rozvláčné artové filmy. Máloco je ale taková nuda jako zaobírat se kompetencemi vrcholných institucí Evropské unie a procesy jejich ustavování. Pojďme se tedy zaobírat právě jimi.

Zdánlivě povrchní, legalistická a k uzoufání nudná debata o roli tzv. Spitzenkandidátů evropských politických stran v ustavování Evropské komise, která právě v těchto dnech v centrech evropské politické moci probíhá, v sobě totiž skrývá lítý mocenský boj o samu podstatu a budoucnost fungování evropské demokracie. Boj tak zásadní, že je nezbytné jej před voličem ukrýt pomocí nánosu sžíravé nudy.

A začněme rovnou tím nejnudnějším, úplně základním vymezením pojmů. Prvním aktérem je Evropská rada. To je orgán, ve kterém sedí hlavy vlád členských států, momentálně Mayová s Babišem, Orbán a Merkelová, Pellegrini, Tsipras, Macron a další.

Evropská rada se zcela zákonitě snadno splete s Radou Evropské unie (které se někdy říká Rada ministrů, ale oficiálně se tak jmenovat nemůže, protože to by pak bylo poznat, že je to rada, kde zasedají ministři jednotlivých zemí. Když se řeší obrana, sjedou se ministři obrany, když se řeší životní prostředí, sjedou se ministři životního prostředí) nebo Radou Evropy (což vůbec není orgán Evropské unie). Aby se nám s nimi Evropská rada nepletla, budu jí radši říkat Rada hlavounů.

Druhým aktérem je Evropský parlament. Tam už je to jednodušší, to je ta naše oblíbená česká žvanírna, jen mnohem větší, vícejazyčná, a právě do ní budeme teď volit. V ní sedí reprezentanti politických stran členských zemí. Aby v tom nebyl úplný chaos, jsou tito rozdělení do frakcí, které nás teď nezajímají.

Zajímají nás Evropské politické strany, což jsou v podstatě strany stran, nadnárodní politické organizace zajišťující spolupráci a koordinaci obdobně smýšlejících národních stran napříč Evropskou unií. S frakcemi se kryjí, ale jen částečně, členy frakcí jsou pouze aktuální poslanci Evropského parlamentu, členy evropské politické strany jsou i strany, které v EP nejsou.

A boj, o kterém tady píšu, je právě boj mezi Evropským parlamentem a s ním úzce spojenými Evropskými politickými stranami na jedné straně a Radou hlavounů na straně druhé, kdo a jak vybírá předsedu Evropské komise. To je ta pozice, kterou teď zastává Jean-Claude Juncker. Je to právě onen nikým nevolený generál oné armády nikým nevolených evropských byrokratů, z jejichž hrůzných per pochází každý jeden kus evropské legislativy.

Tady se vlastně sluší říci, kdo vlastně hájí národní zájmy, oblíbené a vlastně asi jediné téma v podstatě všech českých kandidátů do Evropského parlamentu. Národní zájmy ve smyslu „my Němci něco chceme“ a „my Češi to kategoricky odmítáme“ má totiž hájit Rada ministrů a do jisté míry i Rada hlavounů. To je jejich úkol. Poslanci Evropského parlamentu tam jsou od toho, aby reprezentovali jednotlivé politické směry. Lze tomu sice říkat „národní zájmy“, ale je jasné, že tím každý myslí něco jiného.

Pro Jana Zahradila je v českém národním zájmu co nejméně regulovaný volný trh. Pro TOP 09 a STAN je to přitisknout nás co nejblíže k integračnímu jádru Evropské unie, zatímco pro socialisty je to navýšení životní úrovně českých pracujících. Evropská komise se pak má od „národních zájmů“ jednotlivých komisařů zcela oprostit a sloužit výhradně zájmům Evropské unie jako celku.

Zmíněný spor se týká toho, kdo a jak má vybírat předsedu evropské komise. Podle Evropských smluv jej totiž jmenuje Rada hlavounů a schvaluje europarlament. Tady by to mohlo zdánlivě skončit, podle Maastrichtské dohody předsedu Evropské komise vybírá Rada hlavounů a šmitec. Sejdou se a kvalifikovanou většinou někoho vyberou.