Na světě je hodně nudných věcí. Hodiny v čekárnách u lékaře, časopisy o nejnovějších trendech v bydlení, rozvláčné artové filmy. Máloco je ale taková nuda jako zaobírat se kompetencemi vrcholných institucí Evropské unie a procesy jejich ustavování. Pojďme se tedy zaobírat právě jimi.

Zdánlivě povrchní, legalistická a k uzoufání nudná debata o roli tzv. Spitzenkandidátů evropských politických stran v ustavování Evropské komise, která právě v těchto dnech v centrech evropské politické moci probíhá, v sobě totiž skrývá lítý mocenský boj o samu podstatu a budoucnost fungování evropské demokracie. Boj tak zásadní, že je nezbytné jej před voličem ukrýt pomocí nánosu sžíravé nudy.

A začněme rovnou tím nejnudnějším, úplně základním vymezením pojmů. Prvním aktérem je Evropská rada. To je orgán, ve kterém sedí hlavy vlád členských států, momentálně Mayová s Babišem, Orbán a Merkelová, Pellegrini, Tsipras, Macron a další.

Evropská rada se zcela zákonitě snadno splete s Radou Evropské unie (které se někdy říká Rada ministrů, ale oficiálně se tak jmenovat nemůže, protože to by pak bylo poznat, že je to rada, kde zasedají ministři jednotlivých zemí. Když se řeší obrana, sjedou se ministři obrany, když se řeší životní prostředí, sjedou se ministři životního prostředí) nebo Radou Evropy (což vůbec není orgán Evropské unie). Aby se nám s nimi Evropská rada nepletla, budu jí radši říkat Rada hlavounů.

Druhým aktérem je Evropský parlament. Tam už je to jednodušší, to je ta naše oblíbená česká žvanírna, jen mnohem větší, vícejazyčná, a právě do ní budeme teď volit. V ní sedí reprezentanti politických stran členských zemí. Aby v tom nebyl úplný chaos, jsou tito rozdělení do frakcí, které nás teď nezajímají.

Zajímají nás Evropské politické strany, což jsou v podstatě strany stran, nadnárodní politické organizace zajišťující spolupráci a koordinaci obdobně smýšlejících národních stran napříč Evropskou unií. S frakcemi se kryjí, ale jen částečně, členy frakcí jsou pouze aktuální poslanci Evropského parlamentu, členy evropské politické strany jsou i strany, které v EP nejsou.

A boj, o kterém tady píšu, je právě boj mezi Evropským parlamentem a s ním úzce spojenými Evropskými politickými stranami na jedné straně a Radou hlavounů na straně druhé, kdo a jak vybírá předsedu Evropské komise. To je ta pozice, kterou teď zastává Jean-Claude Juncker. Je to právě onen nikým nevolený generál oné armády nikým nevolených evropských byrokratů, z jejichž hrůzných per pochází každý jeden kus evropské legislativy.

Tady se vlastně sluší říci, kdo vlastně hájí národní zájmy, oblíbené a vlastně asi jediné téma v podstatě všech českých kandidátů do Evropského parlamentu. Národní zájmy ve smyslu „my Němci něco chceme“ a „my Češi to kategoricky odmítáme“ má totiž hájit Rada ministrů a do jisté míry i Rada hlavounů. To je jejich úkol. Poslanci Evropského parlamentu tam jsou od toho, aby reprezentovali jednotlivé politické směry. Lze tomu sice říkat „národní zájmy“, ale je jasné, že tím každý myslí něco jiného.

Pro Jana Zahradila je v českém národním zájmu co nejméně regulovaný volný trh. Pro TOP 09 a STAN je to přitisknout nás co nejblíže k integračnímu jádru Evropské unie, zatímco pro socialisty je to navýšení životní úrovně českých pracujících. Evropská komise se pak má od „národních zájmů“ jednotlivých komisařů zcela oprostit a sloužit výhradně zájmům Evropské unie jako celku.

Zmíněný spor se týká toho, kdo a jak má vybírat předsedu evropské komise. Podle Evropských smluv jej totiž jmenuje Rada hlavounů a schvaluje europarlament. Tady by to mohlo zdánlivě skončit, podle Maastrichtské dohody předsedu Evropské komise vybírá Rada hlavounů a šmitec. Sejdou se a kvalifikovanou většinou někoho vyberou.

Jelikož v ní zasedají opravdu velmi, velmi odlišné politické osobnosti s odlišnými politickými preferencemi, vyberou obvykle nějakého nudného, nekonfliktního úředníka, takovou lidskou mozarellu, esenci bez chuti a zápachu. A do roku 2004 to tak bylo. Tehdy jim do toho v eurovolbách hodila vítězná Evropská lidová strana vidle, a ještě než se sešli, jim řekla „Teď máme v parlamentu koaliční většinu, a pokud navrhnete někoho jiného než Josého Manuela Barrosa, tak ho prostě neschválíme.“

Hlavounům se to samozřejmě hrubě nelíbilo (v podstatě tak europarlament převzal jednu z jejich nejdůležitějších kompetencí), ale parlamentní většina byla silná, jednotná a nesmlouvavá. A tak se stal Barroso vévodou bruselským a nastavil se neformální precedens, že předsedu Evropské komise vybírá parlamentní většina a dříve ústřední akt jeho jmenování Radou hlavounů se teď stává spíše nutnou formalitou. Moc byla tedy čistě na straně Europarlamentu.

Do toho přišla v roce 2009 Lisabonská smlouva, která tento precedens ještě upevnila tím, že do článku 17.7 Smlouvy o Evropské unii, který popisoval, že předsedu komise jmenuje Rada hlavounů, přidala klauzulku „S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích...“

Princip spitzenkandidátů

Vyhrát volby a pak vytáhnout nějakého králíka z klobouku, na kterém trvám, ale není tak úplně fér k voličům. Proto se před volbami do Evropského parlamentu v roce 2014 začal Martin Schulz rázně zasazovat o to, aby strany ještě před volbami jasně řekly, koho budou na tuto pozici prosazovat. Aby řekly, kdo je jejich vrchní kandidát. A jelikož Martin Schulz neumí česky, říkal tomu Spitzenkandidat.

Tohle všechno zní jako drobné formality, ale ve skutečnosti to absolutně přepsalo mocenskou mapu evropských institucí. Zatímco legitimita předsedy komise jmenovaného Hlavouny tkvěla v tom, že nečeřil vodu, legitimita předsedy jmenovaného spitzenkandidatským systémem pochází přímo z voleb, přímo od voličů, a právě jim se ze svých činů zodpovídá.

Junckerova komise byla mnohem političtější než jakákoli před ním a Hlavouni úpěli. V Lisabonu se přesně tomuto snažili zabránit zavedením funkce předsedy Evropské rady (a aby to znělo ještě honosněji, začali mu neformálně říkat prezident Evropské unie), problém tohoto plánu spočívá jen v tom, že vlastně nikoho moc nezajímá, co takový Donald Tusk říká. Zákonodárná moc je kolem Junckera.

Skočme nyní pět let do budoucnosti, tedy vlastně do součanosti. Evropské volby jsou před námi a většina evropských stran si své spitzenkandidaty zvolila. Lidovec Manfred Weber objíždí celou Evropu, povídá si s farmáři, naslouchá studentům, zkrátka kampaňuje jako o život. Socialista Frans Timmermans předhání sám sebe v tom, který jeho projev bude ještě epičtější a ještě bombastičtější než ten poslední (doporučuji si ho najít na YouTube).

Kampaň je v plném proudu a mimochodem pod názvem „Eurovision debate“ se neskrývá debata nad onou okázalou hudební estrádou, ale právě nedávná spitzenkandidátská debata (v českém znění i na webu ČTK). Doporučuji, stojí za to.

Rok 2019 ale není rok 2014, zavedené evropské strany už se nemůžou spolehnout na spolehlivé většiny. Parlament bude zřejmě mnohem roztříštěnější a hledání jednoty v něm mnohem náročnější.

Zde ucítil příležitost Michel Barnier, vrchní vyjednavač brexitu, Junckerova pravá ruka a hlavně člověk, který s ním před čtyřmi lety boj o spitzenkandidátskou nominaci prohrál. Právě se sázkou na to, že parlament bude rozříštěný, začal objíždět Hlavouny a tak jakože našeptávat, že „by možná bylo dobré se na spitzenkandidáty vykašlat a rovnou tam jmenovat někoho spolehlivého, třeba jako někoho takového, jako jsem já“.

Předseda Evropské rady Donald Tusk už se nechal slyšet, že na spitzenkandidátském systému neshledává nic závazného. Nikoho to ale nezajímalo. Ostatním Hlavounům se ale možná vyhlídka na opětovné posílení vlastní moci líbí, a to by nás zajímat mělo.