V Británii se blíží hlasování, jež nikdo nechtěl a s nímž až do poslední chvíle nikdo nepočítal. Přestože měla být země v tuto chvíli dávno mimo struktury Evropské unie, její občané (a občané členských států EU, kteří ve Spojeném království pobývají) budou ve čtvrtek 23. května rozhodovat o takřka desetině členů Evropského parlamentu (EP).

Premiérce Therese Mayové se totiž ani na tři pokusy nepodařilo Dolní sněmovnou protlačit dlouho vyjednávanou „rozvodovou dohodu“ a krachují i jednání o dosažení kompromisu s opozičními labouristy, od kterých si vláda slibovala schválení odchodu ještě před samotnými volbami nebo alespoň před 1. červencem, kdy by se měli nově zvolení europoslanci ujmout mandátu.

Konzervativci na kolenou

Pro tradiční velké strany se uspořádání voleb do Evropského parlamentu stalo nepříjemnou, leč nevyhnutelnou povinností, s níž si zatím neumí příliš poradit. Jednoznačně nejhorší postavení má právě premiérčina Konzervativní strana, která je nesmiřitelně rozhádaná ohledně brexitu a jeho podoby. Olej do ohně v nedávné době přilily katastrofální výsledky voleb do místních zastupitelstev, při nichž konzervativci přišli o 1 330 mandátů, a nejasnosti okolo osudu Mayové.

Několikrát poražená premiérka před posledním pokusem schválit odchod z EU přislíbila, že se v případě úspěšného hlasování vzdá pozice v čele konzervativců a potažmo vlády, čímž chtěla zlomit odpor stranických rebelů. Jenže to se jak známo nepovedlo, Mayová nehodlá odstoupit sama a straníci ji nemohou odvolat dřív než na konci roku, protože se o to už jednou neúspěšně pokusili v prosinci. V médiích přitom vyhlašuje svou touhu premiérku vystřídat jeden konzervativní politik za druhým.

Konzervativní strana je zkrátka příliš zaneprázdněná vnitřními rozbroji na to, aby někdo řešil volby do Evropského parlamentu, což se neblaze projevuje v podobě prakticky neexistující kampaně, dosud chybějícího centrálního programu či zpráv o tom, že si kandidáti musí platit náklady na propagaci z vlastní kapsy. Jiní konzervativci se prý odmítají podílet na předvolebních akcích do doby, než premiérka Mayová definitivně rezignuje.

Rozklad a chaos ve straně dosáhl takové míry, že se ve volebních preferencích do Evropského parlamentu propadli možná až na šesté místo a prudce klesá i počet lidí, který je ochotný je volit do britské Dolní sněmovny: například poslední průzkum společnosti Opinium Research jim předpovídá 22 procent ve volbách do národního parlamentu a těžko představitelných 11 procent do parlamentu evropského, což by po místních volbách představovalo další historickou porážku.

Spory o druhé referendum

Také mezi labouristy nepanuje krátce před volbami do Evropského parlamentu přílišný optimismus. Míra vnitřních konfliktů a propadu preferencí sice ani zdaleka nedosahuje situace v Konzervativní straně, přesto je nezanedbatelná. Hlavní opoziční strana by měla logicky těžit z rekordně nepopulární vlády, místo toho však Labour Party v hlasování do místních zastupitelstev mírně ztrácela a její preference by podle propočtů nestačily na vítězství ve volbách do EP, ani na většinu v Dolní sněmovně.

Jedním z hlavních důvodů je pravděpodobně dosud nevyjasněné stanovisko vůči druhému referendu o brexitu, s nímž se pojí veřejné přestřelky mezi vrcholnými členy strany. Předsedovi Jeremymu Corbynovi se do programu pro evropské volby podařilo navzdory odporu prvního místopředsedy Toma Watsona a řady vlivných poslanců prosadit, že další referendum strana podpoří jedině v případě, že neprojde brexit podle labouristických představ a neuskuteční se předčasné volby.

Jeremy Corbyn se bezpochyby pokouší apelovat na vyhraněně protiunijní část voličů, proto začal předvolební kampaň v hrabství Kent, kde 59 procent lidí hlasovalo pro opuštění EU. Zároveň si ale nemůže dovolit ztratit přesvědčivou většinu vlastních straníků, která se naopak tvrdě staví proti brexitu. Labouristé tedy pod jeho vedením míří do eurovoleb s důrazem na „vypořádání se s nespravedlností, nerovností a klimatickou krizí“, nikoli na referendum, jež podle Corbyna představuje pouze zástupný problém.

Prounijní síly

S takovým přístupem ovšem zásadně nesouhlasí podstatná část ze skoro osmačtyřicet procent Britů, kteří hlasovali pro setrvání v EU. Na podpoře druhého referenda (a odporu vůči údajné neschopnosti vypořádat se s antisemitismem v Labour Party) vznikla celá nová strana pokřtěná Change UK. V únoru ji založila skupina odpadlých labouristických poslanců, k nimž se brzy přidalo několik proevropských konzervativců v Dolní sněmovně i v Evropském parlamentu, a právě ve volbách do EP má první šanci prorazit.

Change UK by se ráda vrátila k neideologické politice expremiéra Tonyho Blaira, jenž ostatně podporoval neformálního vůdce strany Chuku Umunnu před lety na pozici šéfa labouristů, a oslovila tak zklamané středové voliče dvou hlavních stran. Nekompromisně proevropskou rétorikou zpočátku získala slibné umístění v průzkumech, i když v poslední době se její podpora opět drobí mimo jiné vinou skandálních výroků několika kandidátů do Evropského parlamentu a straně nepomáhá ani silná konkurence.

Stejně proevropsky se totiž na celonárodní úrovni profilují už i tradičně třetí nejsilnější Liberální demokraté a zelení a na regionální úrovni také Skotská národní strana (SNP) nebo velšská Plaid Cymru. Z předvolebních odhadů vychází, že by liberálové, zelení i Change UK mohli shodně obdržet okolo deseti procent, což pro četné zastánce setrvání v EU představuje v několika ohledech problém.

Zaprvé kvůli volebnímu systému: do EP se sice ani v Británii nevolí většinově, leč rozdělení na dvanáct různě velkých volebních obvodů a výpočet mandátů podle D’Hondtovy metody silně znevýhodňuje slabší uskupení, podobně jako to známe z českých voleb do Sněmovny. Příznivci druhého referenda kolem aktivistky Giny Millerové proto spustili stránku Remain United, kde na základě nejnovějších průzkumů doporučují stranu, již má v každém obvodu největší smysl volit.

Například ve Skotsku je to momentálně SNP, ve Walesu Plaid Cymru a ve všech ostatních obvodech liberální demokraté, kteří tento měsíc možná právě i kvůli taktickému hlasování stabilně posilují. Severním Irskem se stránka mimochodem nezabývá, protože se v něm volební systém liší a zdejší tři mandáty jsou přiděleny na základě preferenčních hlasů pro jednotlivé kandidáty.

Farage se vrací

Rozdělení proevropských hlasů s sebou přináší ještě jedno, dalo by se říct marketingové riziko, neboť zvyšuje pravděpodobnost na přesvědčivé vítězství dalšího nového politického subjektu nazvaného lakonicky Brexit Party. Jejím zakladatelem a zdaleka nejviditelnější tváří je dlouholetý europoslanec Nigel Farage, jenž v čele starší Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) značně přispěl k vypsání a následnému úspěchu referenda o vystoupení z EU.

Brexit Party nemá žádný jiný program než prosazení co nejtvrdšího brexitu. V Evropském parlamentu toho sice nemá jak dosáhnout, Farage však tvrdí, že jeho vítězství může popostrčit nerozhodný národní parlament konečně se odhodlat odejít. Přesně toho se obávají i příznivci setrvání v EU, kterým je jasné, že idea druhého referenda by v očích národních politiků triumfem strany založené pouze na podpoře brexitu dost možná nenávratně utrpěla.

Průzkumy přitom ukazují, že Farageova strana má do Evropského parlamentu nakročeno s více než třicetiprocentní podporou a její volbu zvažuje čím dál více lidí dokonce i pro Dolní sněmovnu, kde se Brexit Party začíná drát na druhé místo před konzervativce. Nigel Farage ostatně ambice na domácí scéně nijak neskrývá, a přestože by se v Británii měly řádné volby konat až za tři roky, začal už nyní s náborem kandidátů do všech 650 volebních obvodů.