Britové prchali z EU i před Klausem či Zahradilem. Před kým oni?
Jakub PatočkaMnozí lidé v Británii hlasovali pro odchod z Evropské unie kvůli tomu, že ji nechtěli sdílet s obskurními zjevy postkomunictiké politiky, jako je Jan Zahradil či Václav Klaus. To je srozumitelné. Před kým bychom ovšem z EU měli odcházet my?
Česká demokracie je dnes již v celkem vážném ohrožení. Jeho pramenem samozřejmě není hrozba „návratu komunismu“. Není jí ani reálná či smyšlená složka ruské rozpínavosti, nejsou jí ani velmocenské zájmy Číny, jimž se tupě podbízíme. A důsledně vzato jím nejsou ani dva čelní tuzemští představitelé postkomunistického autoritářství, Babiš a Zeman. To vše jsou jen symptomy či kontext.
Základní příčina ohrožení demokracie v českých zemích spočívá v plíživě, ale vytrvale narůstající neschopnosti zdejší politické veřejnosti vést věcnou debatu a na jejím základě tvořit rozhodnutí o směřování společnosti. V diskusi o běžencích, která u nás nedospěla ani do bodu, v němž bychom zvládli rozlišovat mezi ekonomickými migranty a válečnými uprchlíky, se to ilustruje v nejkřiklavějších barvách a mluvili jsme o tom mnohokrát.
Ještě bizarnějším příznakem „vlčí mlhy“ (Václav Jamek), jež zachvátila českou politickou veřejnost, je ale náš vztah k Evropské unii. Projíždíte-li Českou republikou, těžko natrefíte na městečko či obec, v níž byste nenalezli cedulky informující o tom, co se tam opravilo či zbudovalo z fondů Evropské unie. Je vlastně s podivem, jak málo se tu mluví o tom, že české země obdržely největší rozvojovou pomoc ve svých dějinách. Biliony korun nám darovali daňoví poplatníci v civilizačně vyspělejších evropských zemích.
Dnes se tu ovšem — dílem v návaznosti na výsledek britského referenda — rozvíjí i na české poměry mimořádně bizarní debata o tom, zda bychom na tom i my nebyli lépe, pokud bychom Evropskou unii opustili.
Ve stavu zvláštního rozradostněného vzrušení se ocitl zejména europoslanec ODS Jan Zahradil, jemuž úsměv na rtech nezmrzl ani po té, co musel zaznamenat, jaký osud postihl přední příznivce odchodu Británie z EU za Kanálem. Zřejmě se — a při pohledu na politický příběh Václava Klause nikoli bezdůvodně — domnívá, že Češi výkony v disciplíně zvané Lhaním k obecné škodě odměňují laskavěji než Britové. To ovšem není jediný rozdíl mezi oběma zeměmi.
Základní argumenty u nás zaznívají dva: 1. Udělejme to jako Britové, 2. Nenechme si od Evropské unie nic diktovat, a zejména ne počty uprchlíků, jež bychom měli přijmout. Podívejme se na ně popořadě.
Tragédie a fraška: Poprvé jako Britové, podruhé jako Češi
Říkáme to velice neradi, ale mnohé z důvodů Britů pro odchod z Evropské unie jsou dobře srozumitelné. Evropská unie, z níž Spojené království Velké Británie a Severního Irska v roce 2016 odchází, je zásadně — až převratně — odlišná od Evropského hospodářského společenství šesti zakládajících zemí (Benelux, Itálie, Francie, SRN), do nějž v roce 1973 spolu s Dánskem a Irskem vstupovalo.
Británie se tehdy ocitla ve společenství sobě podobných států, a na tom nezměnila nic ani následující rozšíření nejprve o Řecko, pak o Španělsko a Portugalsko a nakonec o Rakousko, Finsko a Švédsko. Evropské soustátí ale vedle rozšiřování prohlubovalo také svou politickou integraci směrem k Evropské unii. A faktem je, že ne se vším byly všechny složky britské politické veřejnosti srozuměny.
Některým na pravici vadilo institucionální posilování Bruselu, mnohým na levici zase neoliberální charakter integrace a příliš velký vliv korporací. Základním přelomem ve vnímání Evropské unie v Británii se ale stalo až její rozšíření o soubor postkomunistických zemí v posledních dvanácti letech.
Jestli mají Corbynovi příznivci z dobrých důvodů navrch je celkem jedno, neb tuto partu čeká v příštích volbách drtivá porážka. Corbyn ji činí naprosto nevolitelnou.