Válku o Evropu vedou její geopolitičtí konkurenti, ale spor o to, jak dál, je i mezi hlavními politickými proudy Evropy (pravice, levice, konzervativci, liberálové). Toto téma je také silně konfliktní i uvnitř jednotlivých politických uskupení.

Jednou z odpovědí na krizi neoliberalismu je postfašizmus. Evropa doleva je koncept bohužel zatím značně neviditelný. Věcný, tvořivý dialogu uvnitř stran, s případnými partnery ve vlastní zemi ale i na evropské úrovni se ukazuje být nezbytností.

Bez levice velkých zemí to přitom nepůjde. Současná krize v Evropské unii potvrzuje, že rozpory kapitalismu se tu přesouvají z periferie do centra (jak mimo jiné dokazuje také brexit). Změny nelze nikdy na dlouho zastavit. Bez širší shody ale není proveditelná změna k lepšímu.

Výmluvným příkladem může být německá levice. Nejen proto, že na evropském kontinentě má strategicky významnou váhu, ale také proto, že čelí nebývalému tlaku konzervativní a populistické pravice.

Je tu také memento toho, co ve třicátých letech minulého století přinesl rozkol levice na bázi tak zvaného sociálfašismu. Apelem na progresivní síly od středu doleva se předseda SPD Sigma Gabriel proto snaží distancovat od velké koalice i od pravicových populistů.

Podle posledních průzkumů společnosti INSA zaostává SPD za CDU o 10 p.b., má jen 21,5 procent preferencí. Zelení mají procent dvanáct a Die Linke 11,5 procent. I to může být důvod proč nedávno generální tajemnice SPD Katerina Harleyová zdůraznila pragmatické programové průsečíky červeno-zeleno-rudé koalice.