Válku o Evropu vedou její geopolitičtí konkurenti, ale spor o to, jak dál, je i mezi hlavními politickými proudy Evropy (pravice, levice, konzervativci, liberálové). Toto téma je také silně konfliktní i uvnitř jednotlivých politických uskupení.

Jednou z odpovědí na krizi neoliberalismu je postfašizmus. Evropa doleva je koncept bohužel zatím značně neviditelný. Věcný, tvořivý dialogu uvnitř stran, s případnými partnery ve vlastní zemi ale i na evropské úrovni se ukazuje být nezbytností.

Bez levice velkých zemí to přitom nepůjde. Současná krize v Evropské unii potvrzuje, že rozpory kapitalismu se tu přesouvají z periferie do centra (jak mimo jiné dokazuje také brexit). Změny nelze nikdy na dlouho zastavit. Bez širší shody ale není proveditelná změna k lepšímu.

Výmluvným příkladem může být německá levice. Nejen proto, že na evropském kontinentě má strategicky významnou váhu, ale také proto, že čelí nebývalému tlaku konzervativní a populistické pravice.

Je tu také memento toho, co ve třicátých letech minulého století přinesl rozkol levice na bázi tak zvaného sociálfašismu. Apelem na progresivní síly od středu doleva se předseda SPD Sigma Gabriel proto snaží distancovat od velké koalice i od pravicových populistů.

Podle posledních průzkumů společnosti INSA zaostává SPD za CDU o 10 p.b., má jen 21,5 procent preferencí. Zelení mají procent dvanáct a Die Linke 11,5 procent. I to může být důvod proč nedávno generální tajemnice SPD Katerina Harleyová zdůraznila pragmatické programové průsečíky červeno-zeleno-rudé koalice.

Sestavit lepší Evropu

Co je však předvolební taktika a co je míněno vážně? SPD a Die Linke spolu vládnou v Durynsku a v Braniborsku. Ve spolkové vládě Die Linke dosud nebyla. Předseda Gabriel se ale letošního července vyjádřil, že si dovede představit koalici s die Linke i na spolkové úrovni. Připomíná však že její koaliční partner musí přijmout odpovědnost za reálné řešení dalšího vývoje, zejména v oblasti zahraniční politiky.

To se týká i evropské politiky. Die Linke už vyzvala německé socialisty a zelené k spolupráci na strategické změně Evropy. Otázkou je: o jakou změnu půjde? Euroskepticismus konzervativnější části levice se totiž pod vlivem krize posouvá směrem od snu o společné Evropě.

Radikální levice původně nezpochybňovala, že procesy evropské integrace jsou objektivní. Nyní ale ožívají znovu spory o základních východiscích z doby, kdy se teprve utvářela myšlenka politické unie v Evropě.

Jedni argumentují národovecky, s tím že odchodem z nadnárodního celku hájí suverenitu svých zemí. V časech praktického internacionalismu kapitálu v podstatě argumentují jako za národního obrození. A s argumenty suverenity se přiklánějí až k tak zvanému lexitu.

Jiní z „autenticky třídních pozic“ kritizují nadnárodní kapitál a mluví o kolonizaci území členských států EU evropským imperialismem. A samotnou EU pro její kapitalistický obsah mají mnozí z nich za nereformovatelnou. A častují své proevropské kolegy jako euroidioty.

Šéf frakce SPD v Bundestagu Thomas Oppermann požaduje od Die Linke respekt k pevnému zakotvení Německa v EU. Jurgen Trittin za německé zelené přitom prohlásil, že si die Linke musí udělat jasno, jakou evropskou politiku chce prosazovat. Obraz obratu od neřiditelného molocha současné EU doleva (Linkswende) však není zatím tak jasný.

Zejména chudší spolkové země, které jsou baštou Die Linke, z EU profitují. Předseda zemské vlády v Durynsku za Die Linke Bodo Ramelow své soudruhy vyzývá k taktičtějšímu přístupu v zahraniční politice. Ústí to však do otevřených sporů.

Nedávno se Bodo Ramelow ohradil vůči výrokům šéfky frakce Die Linke v Bundestagu Sáře Wagenknechtové o antidemokratické EU. Ta je aktuálně ve své straně také obviňována, že kritizuje imigrační politiku po útoku v Ansbachu, a to z pravicových pozic, že její obranné vlastenectví ztrácí levicově solidární rozměr.

Předsedkyně strany Kippingová se od toho distancovala, naopak Wagenknechtová sklidila pochvalu od saské AfD. A rudá Sára vysvětluje, že to myslela jinak a otevírá otázku odcizení voličské základně. Potvrzuje se miniválně to, že die Linke má více tváří a při hledání kompromisu je třeba zohlednit všechny podstatné.

Řada představitelů levice si uvědomuje, že tažení proti společné Evropě není lidové, rozbitím EU totiž kapitalismu opravdu neubude a reálné suverenity nepřibude. Pokud převáží na levici snaha Evropu přestavět, a ne zbořit, zbývá odpověď na to jak.

A jsou tu také širší geopolitické otázky. Vzpomeňme, proč a jak nevyšla například strategie spolupráce s levičáky z časů SSSR v Itálii v roce 1978 (Enrica Berlinguera a Aldo Mora a koncept „compromesso storico“). Společné otevření tématu bezpečnosti Německa a dalších zemí EU v rámci NATO a využití Bundeswehru je podobný problém.

Debata uvnitř evropské levice o Evropě je dnes velmi rozporná. Například KS Finska (CPF) odmítá hodnoty EU a chce referendum o vystoupení z eurozóny. Vedle proevropské Syrizy se pohybuje malá KS Řecka (KKE), která je silně proti Unii. Bruselská strana práce (PTB) volá po evropské milionářské dani.

Významný je postoj KS Portugalska (PCP). Její odpor vůči kapitalistické EU narůstá s tím, jak se mluví o sankcích proti Portugalsku kvůli porušování fiskální konsolidace. A proto požadují nejen zrušení Lisabonské smlouvy, ale také pozastavení evropského fiskálního paktu a osvobození od eura.

Velké levicové strany mají větší odpovědnost. Die Linke nyní tvrdí, že je připravena s SPD jednat. Může jít třeba o volbu nového spolkového prezidenta po odchodu Joachima Gaucka. Přináší také své požadavky. Prohlašuje zejména, že se musí SPD změnit, pokud chce svět ochránit od krajní pravice a to hlavně v sociální politice. Podaří se z toho sestavit jinou Evropu?