Ať žije Brusel!
Ondřej VaculíkBruselský byrokrat hraje podobnou roli, jakou v minulém režimu měl americký imperialista s tlustým doutníkem. Je to člověk sice směšný, ale musíme se ho obávat. Bez společných pravidel přitom jen těžko zvládneme nastupující nacionalismus.
Nešťastné britské referendum nastolilo otázku o budoucnosti, čili životaschopnosti a prospěšnosti Evropské unie. Četní komentátoři, politologové, ba i samotní politikové se shodují v tom, že sama EU užitečná snad je, avšak Brusel, tedy její bruselská byrokracie škodí. To nechápu, jeví se mi to pokrytecké. Nevím, jak to v Bruselu chodí, ale řekl bych, že bez bruselského byra zbudou z EU toliko hvězdičky v kruhu na modrém pozadí.
Bruselský byrokrat nám dneska hraje podobnou roli, jakou v minulém režimu měl americký imperialista s tlustým doutníkem. Jako někdo, kdo je sice směšný, ale musíme se ho obávat. Od Brexitu jsem přečetl a vyslechl desítky komentářů, různě kritických k EU.
Všichni se vesměs shodnou, že EU se musí restrukturalizovat. Na tom „jak a v co“ se ale neshodne téměř nikdo. Pak ovšem taková restrukturalizace je toliko destrukcí, ta se leckomu nakonec jeví nejpřijatelnější, ale prosím nazývejme ji restrukturalizací, ať nejsme za kazisvěty. U nás na tom už dávno pracují naši mnozí europředstavitelé, v Bruselu trpící zbytnělou gáží a vlastní bezvýznamností, k nimž kromě Bobošíkové patřil také Ransdorf a nyní i bývalý sociolog Keller a další.
V Bruselu jsem nikdy nebyl, pouze svištěl kolem něj po dálnici. Jeho byrokracie se ale zastávám. Představuje současný civilizační trend, nikoli nešvar EU. Rozhlédne-li se učitel po své třídě, hned vidí, že z poloviny žáků budou byrokraté a z nich alespoň jeden by jednou rád zamířil právě do Bruselu. Instalatérem možná nebude ani jeden.
Pokud jde tedy o kritiku Bruselu, shoduji se s Alenou Zemančíkovou, že toliko neměl být v Bruselu, ale třeba v Krakově, nebo v Drážďanech, nebo v Poznani, nebo v Budapešti, nebo v Praze — ale my už bychom ho tady nechtěli, že. Jinak je podle mého úplně v pořádku a nejvíce si cením té okolnosti, že nedokázal státy EU účinně „ochránit“ před přílivem imigrantů.
Zde citace z jednoho starého textu:
Hans-Olaf Henkel, bývalý šéf německých průmyslníků a „otec zakladatel“ Alternativy pro Německo. Pro Lidové noviny z 9. 7. 2016 řekl:
Dopis ze 6. srpna 1914
Jsem zcela zdrcený anglickým vyhlášením války. Celý život má člověk v troskách. V hlavě mám zmatek a bolesti z tohoto světového chaosu. Pociťuji válku Anglie proti nám bok po boku s Ruskem jako něco hluboce nemravného. Smyslem této války je v první řadě obrana naší kultury a našeho národního ducha proti slovanskému barbarství. A zatímco musíme napnout všechny síly, abychom mohli tento zápas vést, musíme se současně bránit také vysoce kultivované Francii a kmenově příbuzné Anglii, která zastává stejné ideály lidství jako my. Zločinci ze strachu! Anglické vyhlášení války je samozřejmě ten největší kompliment, který Anglie může Německu učinit. Říká se, že Angličané očekávají, že budeme proti sjednocené Francii a Rusku vítězní, donutíme Francii ke spojenectví, Belgii a Holandsko učiníme na sobě závislými, a tak bychom měli celou západní Evropu pod svým vlivem, který by byl podle tradičního anglického pojetí namířen proti Anglii. Moudrá politika by se samozřejmě snažila v případě vítězství nad Francií být ve svých požadavcích umírněná a získat Francii jako spojence. Ale není možno pochopit, proč by také Anglie se nemohla stát členem tohoto sdružení, jež, (v širším smyslu slova) by představovalo kulturní jednotu a mělo by možnost zajistit světový mír a čelit každému slovanskému či žlutému nebezpečí.
A Itálie je neutrální! Spojenec nás ponechává v nouzi nejvyšší na holičkách.
Ale vzdor všemu mne neopouští hluboké přesvědčení, jež mi stále znovu roste z nálady uprostřed tohoto ležení, že národ, který s takovou mírou vážnosti, důstojnosti a odhodlání táhne do boje jako my nyní, může dokázat zázraky.
Werner Picht/Ulm
Werner Picht válku přežil, za Výmarské republiky patřil k teoretikům vzdělávání dospělých, za II. světové války byl tiskovým referentem vrchního velení Wehrmachtu v Berlíně a psal nacistické propagandistické spisy o taženích do Polska, Francie a Norska, z nichž některé bylo po válce zakázáno publikovat. Po roce 1952 se ve veřejné diskusi v listu Die Zeit a časopisu Der Spiegel vyjádřil k otázce znovuvyzbrojování. Zemřel roku 1965 ve městě Freiburg im Breisgau.
Dokud neztratí tento jed svou homeopatickou působnost zůstanou touhy po národu se zbraní v ruce víceméně okrajové.
Kapitalismus vždy nabízí společenský řád pouze s ručením omezeným..... bych dodal.