Nešťastné britské referendum nastolilo otázku o budoucnosti, čili životaschopnosti a prospěšnosti Evropské unie. Četní komentátoři, politologové, ba i samotní politikové se shodují v tom, že sama EU užitečná snad je, avšak Brusel, tedy její bruselská byrokracie škodí. To nechápu, jeví se mi to pokrytecké. Nevím, jak to v Bruselu chodí, ale řekl bych, že bez bruselského byra zbudou z EU toliko hvězdičky v kruhu na modrém pozadí.

Bruselský byrokrat nám dneska hraje podobnou roli, jakou v minulém režimu měl americký imperialista s tlustým doutníkem. Jako někdo, kdo je sice směšný, ale musíme se ho obávat. Od Brexitu jsem přečetl a vyslechl desítky komentářů, různě kritických k EU.

Všichni se vesměs shodnou, že EU se musí restrukturalizovat. Na tom „jak a v co“ se ale neshodne téměř nikdo. Pak ovšem taková restrukturalizace je toliko destrukcí, ta se leckomu nakonec jeví nejpřijatelnější, ale prosím nazývejme ji restrukturalizací, ať nejsme za kazisvěty. U nás na tom už dávno pracují naši mnozí europředstavitelé, v Bruselu trpící zbytnělou gáží a vlastní bezvýznamností, k nimž kromě Bobošíkové patřil také Ransdorf a nyní i bývalý sociolog Keller a další.

V Bruselu jsem nikdy nebyl, pouze svištěl kolem něj po dálnici. Jeho byrokracie se ale zastávám. Představuje současný civilizační trend, nikoli nešvar EU. Rozhlédne-li se učitel po své třídě, hned vidí, že z poloviny žáků budou byrokraté a z nich alespoň jeden by jednou rád zamířil právě do Bruselu. Instalatérem možná nebude ani jeden.

Pokud jde tedy o kritiku Bruselu, shoduji se s Alenou Zemančíkovou, že toliko neměl být v Bruselu, ale třeba v Krakově, nebo v Drážďanech, nebo v Poznani, nebo v Budapešti, nebo v Praze — ale my už bychom ho tady nechtěli, že. Jinak je podle mého úplně v pořádku a nejvíce si cením té okolnosti, že nedokázal státy EU účinně „ochránit“ před přílivem imigrantů.

O trh tu nejde

Mám rád, když se úřední protokoly připomínkují alespoň dvoukolově, raději tříkolově a každé lejstro má být zvlášť parafováno. Tohle má být v pořádku a je jasné, že to nějakou chvíli trvá. Mávání razítky bývá mírumilovné, jejich otisk je povznášející, pouze je třeba dbáti, aby svázaná akta byla povahy evropotvorné, tedy zejména pracovala se slovy koncepce, kooperace, kompozice, koordinace, pozor na rizikovou restrukturalizaci.

Nakonec nejde o cíle, protože ty jsou vždy vnímány kontroverzně, byť by byly kdovíjak bohulibé. Jde tedy o proces, a ten ať je pozitivní v souladu s naším myšlením. A čím déle bude trvat, tím lépe. Pokud se nedospěje k žádnému výsledku, netřeba se rmoutit, naopak, žádný výsledek bývá dokonce obecně přijatelnější, zvlášť když se k němu dospělo pozitivním procesem za pomoci odborných analýz a argumentů. Brusel budiž zárukou jistoty.

↗

Pokud se nedospěje k žádnému výsledku, netřeba se rmoutit, naopak, žádný výsledek bývá dokonce obecně přijatelnější, zvlášť když se k němu dospělo pozitivním procesem za pomoci analýz a argumentů. Foto wikimedia.org

To je jako tu v našem Referendu. Naše psaní také nemá žádný výsledek, žádnou účinnost, a přesto pořád píšeme dál, protože jde o proces — o myšlení. A o žádné restrukturalizaci Deníku Referendum, o výměně šéfredaktora vůbec neuvažujeme vědomi si toho, že svět je — dosud - krásný i s tímto šéfredaktorem. Ba možná on je právě jednou ze záruk toho „dosud“, kdož ví.

Je to zvláštní, ale jedinou státotvornou vizi té (prý) rozpadající se Evropy vyslovil Hans-Olaf Henkel, bývalý šéf německých průmyslníků a „otec zakladatel“ Alternativy pro Německo. Pro Lidové noviny z 9. 7. 2016 řekl: „Doufal jsem, že Britové v EU zůstanou. Odchodem Britů ztratí Unie zemi, která je známa svým zdravým rozumem a vyhraněným svědomím svobody. Nicméně věřím, že angažovat se pro vystoupení Německa ze stávající podoby EU má smysl. Společně s Velkou Británií je možné pracovat na vytvoření nové Evropy suverénních národů s cílem dokončit společný vnitřní trh. Evropa národů včetně Britů je lepší než jakákoliv forma Spojených států evropských bez Británie.“

Pane kolego, už dávno nejde o trh, ten má pro své cíle globalizaci. My můžeme přijít o něco podstatnějšího, jak to nazvat — kvalitou evropského veřejného a svobodného prostoru? V němž bychom kromě jiného měli podle apoštola Pavla „s láskou přijímat i ty, kdo přicházejí odjinud“ a „pamatovat na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení“.

Váš společný trh způsobil také to, že na jedné straně i na svátek Cyrila s Metodějem, i na Mistra Jana jely všechny stavby, kde se honí termíny a Ukrajinci a Bulhaři a …, a na druhé straně tu Češi jako poleno, v podstatě z nudy, nevědouce, co dělat roupama, ze samého blahobytu zakládají Národní domobrany, které po celé zemi mají už asi devadesát poboček (LN, 9. 7. 2016).

Působí v sedmi stech sedmdesáti obcích a mají téměř dva tisíce pět set členů. Minipříručka domobrance doporučuje legální držení dvou zbraní: 1) krátké zbraně pro obranu svoji a blízkých, 2) dlouhé zbraně — pušky. Záminkou k ozbrojování jsou hordy imigrantů.

Za první čtvrtletí v Česku požádalo o azyl jen 415 cizinců, méně než ve stejném období loňského roku. Nejčastěji žádají Ukrajinci. Lidé ze Sýrie či Afghánistánu podali asi deset žádostí.

Tedy proti komu se Národní domobrana formuje, v zájmu militantního „suverénního národa“? Co to je povětšině za lidi, si umíme představit. A také oč jim ve skutečnosti jde.

Když jsme na vojně cvičili „obranu vlasti“ v rámci Varšavské smlouvy, na mapách v hloubi NSR kdesi až na Rýnu, ve skutečnosti na Ohři, bylo nám jasné, že díky povinné základní vojenské službě a důstojníkům z řad absolventů vysokých škol má armáda skrytý reverzní trend.

Asi také proto nezakročila ani proti listopadovému převratu v roce 1989. Vétřiesky by jaksi vesměs nenastartovaly, ótéečka by se cestou do Prahy porouchala, ze samopalů by nešlo střílet. Toho si bylo velení armády vědomo a generála Vacka to dokonce zachránilo pro další použití. Když jsme cvičívali nějakou osu „Odra — Rýn“, bylo všem jasné, včetně velení, že tam nikdy bojovat nebudeme.

Národní domobrana se naopak strukturuje, aby bojovala a s žádnou reverzní brzdou v ní nelze počítat. Aktuální téma pro Evropskou unii.