Stalo se a nelze to odbýt: v západobavorském městě Ansbachu odpálil sedmadvacetiletý odmítnutý žadatel o azyl ze Sýrie, který přišel do země před dvěma lety, v noci z neděle na pondělí nálož. Usmrtil při tom sebe a poranil dvanáct kolemjdoucích.

Další podrobnosti o činu nebyly do pondělního rána s jistotou známy — psalo se navíc jen, že strůjce výbuchu se pokusil už před tím dvakrát o sebevraždu. Na každý pád se ale jedná o třetí čin blízký terorismu spáchaný v Bavorsku během jednoho týdne. A jeho důsledky budou důležité i pro nás — pro českou debatu.

↗

Policista střeží místo nedělního výbuchu. Foto NA, Twitter

Všimněme si: ani jeden z bavorských útoků nepřipomíná příliš terorismus islamizovaných a zfanatizovaných mladíků známý z Francie. Pachatel prvního útoku — sedmnáctiletý žadatel o azyl z Afghánistánu, jenž poranil minulé pondělí u Würzburgu pět lidí — byl sice téměř jistě také zfanatizovaný islamista — vedle podomácku vyrobené vlajky Dáeš, která byla nalezena v jeho bydlišti, tomu nasvědčuje i klasický výkřik „Allahu Akbar“, objevené staré amatérské video, na němž se zřejmě on k fanatikům hlásí, a stručný vzkaz, který adresoval před činem otci.

Würzburgský útočník ovšem neměl žádné teroristické zázemí, vedení ani vybavení. Svoje oběti si vybral zjevně náhodně ve vlaku, napadl je nožem a sekerkou, a to nijak zkušeně. Celkově dokázal zranit čtyři hongkongské Číňany, a po vystoupení ještě jednu německou pejskařku, než ho přivolaná policejní hlídka zastřelila. V prvním bavorském útoku se stal tak jediným mrtvým on sám.

Pachatel druhého útoku — pátečního mnichovského — byl osmnáctiletý Němec cílící na cizince. Ač sám syn íránských azylantů z 90. let, nebyl ani praktikující muslim, natož islamista. Jiné muslimské uprchlíky a přistěhovalce naopak zabíjel. U řetězce rychlého občerstvení v areálu nákupního střediska zastřelil zbraní koupenou na dark netu postupně devět lidí — dvě Albánky a jednoho Albánce z Kosova, thráckého muslima z Řecka, dva Turky a jednu Turkyni, jednoho maďarského a jednoho německého chlapce. S jednou výjimkou bylo všem jeho obětem méně než 21 let. Po činu spáchal sám sebevraždu.

V šetření stále je, zda pachatele tohoto druhého útoku přiměla k činu jen nenávist k imigrantům a zda se skutečně inspiroval norským národoveckým fanatikem Breivikem, jak se tvrdilo v sobotních zprávách, nebo zda na něj měla určující vliv šikana ve škole, propadnutí u zkoušky či hraní počítačových stříleček, jak se dokládalo v neděli. Dva dny po útoku zadržela policie ještě pachatelova sedmnáctiletého afghánského kamaráda.

Třetí útok spáchal pak zmiňovaný syrský sebevrah v noci na pondělí v městě Ansbachu, kde zrovna probíhal festival. Prozatím není jasné, zda byla jeho motivací okázalá sebevražda, nebo měl teroristické úmysly. Podobně jako u prvního útoku je však i zde jedinou smrtelnou obětí sám útočník.

Atmosféra strachu a její zneužívání

Srovnají-li se tyto tři útoky s loňskými pařížskými výbuchy a střelbou v Bataclanu, letošním útokem na bruselském mezinárodním letišti nebo i nedávnou vražednou jízdou řidiče kamionu po promenádě v Nice, jíž si pachatel dlouho plánoval, nelze než konstatovat, že v bavorském případě jde vskutku zatím o hrozbu jiné úrovně — co do organizovanosti, přípravy, důslednosti provedení, zázemí, ba i napojení na teroristické organizace v zahraničí.

Sporná je rovněž souvislost s uprchlickou krizí, protože pouze jeden z pachatelů — sedmnáctiletý Afghánec z prvního útoku — přišel do Německa v loňské vlně, pod jejíž silou zkolaboval režim standardních azylových řízení a hraniční kontroly.

Atmosféra souvisejících obav a strachu je ovšem podobná. A stejné jsou i snahy určité části politiků se na ní přiživit. Dobře je to patrno i u nás a těžko se tomu zabraňuje. Vedle teroristických útoků a činů blízkých terorismu se totiž dějí stále i nějaké další zločiny a příslušná sorta politiků míchá ve snaze o vlastní sebezviditelnění vše dohromady.

Například takový Michal Hašek hned poté, co se ukázalo, že v pátek v Mnichově (druhý útok) nevraždil fanatický islamista, ale mladík cílící právě na muslimské přistěhovalce, si vytáhl na svůj síťový profil lokální krimi z druhého koutu Německa, konkrétně württemberského Reutlingenu, kde o víkendu rozsekl syrský azylant v záchvatu žárlivosti polské gastarbeiterce, své lásce a kolegyni z práce v bufetu, obličej nožem na kebab. Jihomoravský hejtman doprovodil zprávu komentářem: „Toto se nepodaří hodit na ,pominulého mladého Němce‘ jako páteční Mnichov.“

Problémy čekali všichni, liší se pohled na řešení

Nedá se přitom na druhou stranu ignorovat souvislosti — všechno zmíněné násilí v Německu se i přes rozdílnost oproti francouzskému točí také okolo přistěhovalců, žadatelů o azyl a muslimů. Jenomže hlasy, jež by naznačovaly, že přistěhovalecká a uprchlická vlna z Blízkého a Dálného východu nebude znamenat žádné velké problémy, byly a jsou od počátku debaty zcela okrajové.

Ono usvědčování z takzvaného vítačství, to jest nepřemýšlivého nadšení pro nekontrolovaný příchod jakýchkoliv cizinců z jiných kultur, bylo vždy především argumentačním faulem. Téměř nikdo je nezastával. Výzvy k větší vstřícnosti k uprchlíkům či podílení se na odpovědnosti v rámci celoevropského řešení na transparentech neznamenají, že by byl pohled těch, kdo si je vyrobili, na islám, uprchlickou krizi či kulturní konflikt vyčerpán jednorozměrným heslem. Právě naopak.

Podobně také německá politická reprezentace i společnost se sice většinově shodly, že jim otevřenost jejich země, její tolerantní a solidární povaha a výhledově také profit v ekonomickém i obecně společenském významu stojí za nevyhnutelné problémy; nenamlouvaly si ale, že žádné těžkosti mít nebudou. S islámem, přistěhovalci, uprchlíky i všemi dalšími migranty.

Pro nás pokrokáře šlo tehdy o obdivuhodné rozhodnutí, pro naše konzervativní oponenty o krajně neodpovědný krok. Nyní zažívá Německo řetězec násilných akcí a bude zajímavé sledovat, zda-li a jak to přístup k naznačeným problémům změní.

Důsledky a česká cesta

Tři poslední útoky provedli pachatelé v nejkonzervativnější spolkové zemi, která zároveň patří ve vztahu k migrujícím mezi ty méně vstřícné. Čeští kritikové jí nyní radí preventivní postih pro všechny osoby jedné víry, plošné sledování a případně deportaci, ozbrojení civilního obyvatelstva a znovuzadrátování hranice. Uvidíme, jakou nápaditost a akceschopnosti osvědčí politikové bavorští.

Islamizace Evropy v důsledku teroristických a kvaziteroristických útoků je asi tak pravděpodobná, jako by byla christianizace Blízkého východu prostřednictvím čarodějnických procesů. Pokračující násilí ovšem může poměrně snadno prohloubit rozdělení společnosti a dále radikalizovat její názorové okraje.

Každé krveprolití v Německu, jehož pachateli, nebo i oběťmi, jsou přistěhovalci z muslimských zemí, je kromě jiného též vodou na mlýn té části českých politiků, kteří se zaměřují na využívání strachu ke zlepšování vlastních kariérních vyhlídek. I proto bude teď nesmírně důležité sledovat, jaký je rozdíl ve reakcích u sousedů a jak se společnost i politická reprezentace názorově posune.

Českou oficiální reakcí na krizi loňského roku a debatu o soužití je zatím tichá neúčast (přičemž například Slovensko nebo Maďarsko projevují neúčast okázale) a trvání na svém doplněné o drobnou charitu v Jordánsku zaplaveném uprchlíky. Hlavní otázkou pro naši debatu do dalších měsíců a let tak bude, zda-li a jak se Němcům podaří dokázat, že lze související problémy lidsky zvládnout a že předpovídači nevyhnutelného střetu civilizací a zániku evropské kultury pravdu neměli. A to i navzdory dnešnímu krveprolití.

Bez této odpovědi z Německa se u nás, zdá se mi, nepohneme, ať už se stane cokoliv. Debata je už měsíce zablokovaná a vzhledem k snadnosti sběru politických bodů na tématu před blížícími se volbami se nedá očekávat, že by se posunula někam dále.