Dnes se již objevují zprávy o událostech, při nichž lidé přicházejí o životy, nebo utrpí trvalou újmu, téměř denně. Pokud se odehrají mezi bohatými bělochy v Severní Americe a v Evropě, jsou jim věnovány desítky hodin reportáží, rozhovorů se svědky, analýz všemožných odborníků a zpovídání politiků, jak něčemu takovému napříště zabrání. Pokud se to odehraje o něco dál na východ nebo na jih, bez ohledu na stejné nebo větší tragické důsledky, věnuje se jim případná lehká zmínka doplněná sdělením, že (obvykle) nejsou mezi obětmi čeští občané. Přesněji řečeno, že mezi obětmi nejsou Češi. Moravané, Slezané, čeští Poláci, Romové a další zdejší obyvatelé asi už tak zajímaví nejsou.

Když v noci z pátku na sobotu přišla zpráva, že se vraždilo v Mnichově kolem obchodního centra, a že mezi podezřelými je mladík íránského původu, bylo hned všude plno znovu vyslovených doporučení zablokovat hranice a opustit Evropskou unii, která není schopna zajistit bezpečnost a zastavit invazi z Afriky a Asie.

Pak přišla nová hypotéza, že pachatel se pravděpodobně inspiroval masovou vraždou mladých norských socialistů, jíž se na den přesně před pěti lety dopustil odpůrce multikulturalismu, pravicový extremista Anders Behring Breivik, který tím hájil tradiční evropské hodnoty. Mnichovský pachatel měl křičet, že je Němec a měl se vulgárně vyslovovat o cizincích. Že se cizinci žijící zde nebo jejich potomci staví proti jiným cizincům, to ovšem u nás známe. Ten zdejší je zatím agresivní jen slovně.

Protože se hypotéza o mnichovském vraždícím šílenci sešla s méně dramatickou zprávou o vraždě v pražském obchodním domě, kde zabíjela žena vícekrát léčená na psychiatrii a z ambulantní léčby před několika dny propuštěná, rozvíjí se volání po diskriminaci duševně nemocných. Mají být doživotně drženi v ústavech proti své vůli. Opět je tu oprávněný důvod: zajištění bezpečí nás, tentokrát nás normálních.

Ohrožení bezpečnosti je spojeno vždy s nějakou identitou. Zdejší sektáři a pak samozřejmě také muslimové ohrožují nás příslušníky tradičních náboženských směrů nebo nás české ateisty. Chtějí nás obracet na svou víru, budou naše ženy utiskovat a nutit nosit zahalené obličeje a zakáží nám pít alkohol. Když se nenecháme obrátit, pobijí nás, pokud nebudeme všichni a každý z nás jako jednotlivec patřičně vyzbrojeni a vycvičeni.

Blázni ohrožují nás normální, normální, normální, normální… Že typickým projevem duševní poruchy je zdůrazňování své normálnosti, a přesvědčení, že právě na nás cílí pacienti se všemožnými diagnózami, to nám žádný lékař ani psycholog nevyvrátí, protože takové přesvědčení nepotřebuje argumenty. Je tu železná logika my versus oni. A oni, to mohou být lidé jinak mluvící, jinak vypadající, vyznávající jiného boha či stejného Boha trochu jinak.

↗

Ohrožení bezpečnosti je spojeno vždy s nějakou identitou. Základem takového pocitu je vždy železná logika my versus oni. Ilustrace moodindex.co.uk

Náboženské a nacionální identity vyhroceně polemicky obhajované proti liberální společnosti si všímá Václav Bělohradský a mluví v této souvislosti o kleronacionalismu a o identitární panice. Můžeme k nim připojit identitu nás normálních a duševně zdravých, jak nás k tomu má i několik jiných nedávných případů. Dále k tomu ovšem patří identita nás pracovitých — nebo jak se v poslední době převzetím americké módy začalo říkat, nás tvrdě pracujících — proti těm, jimž se ještě před časem říkalo nemakačenkové, a dnes to jsou nepřizpůsobiví, kteří zneužívají sociální dávky.

S námi pracovitými jdou ruku v ruce my vymydlení a případně okravatovaní proti smradlavým špindírům. My, kdo dodržujeme zásady hygieny a nešíříme v populaci nebezpečné mikroorganismy. A pochopitelně jsme to také my, kdo hlídáme včasné hrazení splátek všemožných úvěrů a my, kdo dbáme o to, abychom nebyli v rejstříku dlužníků. Prostě my rasově, etnicky, názorově, příjmovou hladinou a životním stylem přizpůsobiví, správní a naši.

Že by nám identity vytahované proti svobodě vyznání, sdružování a shromažďování, proti otevřeným hranicím, proti svobodě pohybu a proti lidským právům včetně práv menšinových zajistily bezpečí, to je nanejvýš pochybné. Můžeme přeměnit státy, města a domovy v pevnosti. Můžeme si, pokud jsme náležitě movití, budovat v krajině bunkry zásobené vodou, potravinami a zbraněmi pro případ nepokojů a zmatků, ale neuděláme nic s tím prostým faktem, že jsme zranitelní a nakonec smrtelní. Diktatury neudělaly život lidí klidnějším a jistoty, jež deklarovaly, platily vždy jen někdy a pro některé dle libosti vládnoucích.

Identitární panika jakéhokoli druhu je nakonec jen hrůzou z vlastní konečnosti. Na jejím konci může být jen iluze bezpečí. Namístě je spíš zdravá resignace na možnosti našeho času a prostoru zajistit trvalý život, dokonalé zdraví a trvalý rozvoj. Snad můžeme zahlédnout s Komenským, že za hranicemi tohoto nebezpečného labyrintu je lusthaus (či ráj, jak potom Komenského opravili a počeštili) srdce.