Násilí do moderní společnosti jaksi nepatří. Konflikty řešíme civilizovaně, v nejhorším případě u soudů, spravedlnosti je vždy učiněno zadost a i když to někdy trochu trvá, pravda se nakonec ukáže. Každý má stejná práva a stejné možnosti se jich domáhat. Tu a tam musí násilí použít policie, ale to vždy jen podle zákona a pouze v situacích, kdy má zabránit ještě většímu násilí.

Pokud žijete ve světě, kde předcházející odstavec platí, gratuluji vám. Mnoho z nás ale takové štěstí nemá a násilí je pro některé každodenní realitou.

Socioložka Myrto Tsilimpounidi na své nedávné přednášce v Praze mluvila o dvou druzích násilí. Jedno známe moc dobře, je totiž spektakulární a média ho mají ráda. Pouliční střety, zranění lidé, Molotovovy koktejly. Tento druh násilí se objevuje zřídka, ale je natolik výrazný a emočně nabitý, že si pod násilím málokdo dokáže představit něco jiného.

Kromě spektakulárního násilí je však všude kolem nás i násilí neviditelné, které se maskuje jako něco jiného. Jako nutnost, přírodní danost, smutné, ale nezbytné dopady trhu, administrativní omyly či udržování pořádku. Že je nevidíme nebo nepoznáváme jako násilí, z nich nedělá něco jiného.

Násilí je, když vás vyženou z vyhřáté nádražní haly na mráz, přestože nemáte kam jinam jít. Násilí je, když vás dají do zvláštní školy, protože vzhledem ke svému etnickému či sociálnímu původu na tu normální prostě zjevně nemáte, a tím vám zničí život. Násilí je, když se přijdete podívat na byt nebo na pohovor do práce a váš vzhled způsobí, že byt ani místo najednou nejsou volné. Násilí je, když vám po čtyřiceti letech života v jednom bytě, jednom domě, jedné čtvrti řeknou, ať zaplatíte dvojnásobek, nebo ať se spakujete a jdete jinam, i když to znamená zpřetrhání všech sociálních vazeb.

↗

Kromě spektakulárního násilí je však všude kolem nás i násilí neviditelné, které se maskuje jako něco jiného. Jako nutnost, přírodní danost, smutné, ale nezbytné dopady trhu, administrativní omyly či udržování pořádku. Foto accord.org.za

Násilí je, když vás před důchodem vyhodí z práce, protože je stojíte už moc peněz, i když ví, že nové místo už neseženete. Násilí je, když vás předvedou na stanici jen proto, že vypadáte trochu divně. Násilí je, když instalují bodce na místa, kam by si třeba někdo chtěl sednout. Násilí je, když vám utone dítě, protože jediná cesta z války vede přes rozbouřené moře.

Není samozřejmě náhodou, že neviditelné násilí je převážně namířeno vůči slabým, marginalizovaným, menšinovým skupinám. Kdyby totiž nebylo, nebylo by neviditelné. Násilí proti zástupcům většiny řeší média, policie, zákonodárci, násilí proti menšinám ale tito často spíše posilují.

Neviditelné násilí můžete snášet, anebo se proti němu můžete bránit. Ale řekněte mi: jak se má bránit člověk bez domova proti „nadměrně aktivním“ policistům či vyhláškám proti sezení?

Násilí plodí násilí, to je smutná skutečnost. Dokud nebudeme schopni vnímat skryté, strukturální násilí všude kolem nás, budou naše zraky přitahovány k nepochopitelnému spektáklu pouličních bojů (jako například teď v berlínském Friedrichsheinu), které jakoby vznikaly z ničeho - z nudy či z horka.

Ale co když je to jen zoufalá obrana proti násilí, které nevidíme?