Dubnový, v krátké době už několikátý policejní přehmat týkající se tentokrát skautů, kteří chtěli po bohoslužbě před basilikou sv. Jiří na Pražském hradě zazpívat státní hymnu, měl dohru, která stojí za pozornost. V odpovědi na interpelaci ve sněmovně minstr Milan Chovanec hájil policistu, o kterém v první reakci řekl, že ztratil rozum. Kontrolní orgány Policie ČR prý došly k závěru, že policista se nedopustil jednání, pro které by bylo možné zahájit řízení podle zákona.

Myslím, že nikdo nevolá po obětování řadového policisty politické pozici ministra. Spíše jde o to, jak jsou policisté od nejvyšší úrovně instruováni. Záleží na tom, jaká mentalita se ve vedení policie a mezi jejími příslušníky uplatňuje. To je třeba především řešit.

Stát, to jsme my

Ministr vnitra se už poněkolikáté ujal role obhájce policie před občanskou kritikou jejího jednání. Nenápadně se touto cestou prosazuje pojetí charakteristické pro diktátorské režimy. U nás za minulého režimu býval například ministr obrany generálem a byl to nejvyšší voják (po prezidentovi). Až s pádem režimu, a ne hned, se prosadilo pojetí civilních ministrů obrany, kteří prosazují vůči armádě zájem státu. A stát, to jsme my. My občané.