Dubnový, v krátké době už několikátý policejní přehmat týkající se tentokrát skautů, kteří chtěli po bohoslužbě před basilikou sv. Jiří na Pražském hradě zazpívat státní hymnu, měl dohru, která stojí za pozornost. V odpovědi na interpelaci ve sněmovně minstr Milan Chovanec hájil policistu, o kterém v první reakci řekl, že ztratil rozum. Kontrolní orgány Policie ČR prý došly k závěru, že policista se nedopustil jednání, pro které by bylo možné zahájit řízení podle zákona.

Myslím, že nikdo nevolá po obětování řadového policisty politické pozici ministra. Spíše jde o to, jak jsou policisté od nejvyšší úrovně instruováni. Záleží na tom, jaká mentalita se ve vedení policie a mezi jejími příslušníky uplatňuje. To je třeba především řešit.

Stát, to jsme my

Ministr vnitra se už poněkolikáté ujal role obhájce policie před občanskou kritikou jejího jednání. Nenápadně se touto cestou prosazuje pojetí charakteristické pro diktátorské režimy. U nás za minulého režimu býval například ministr obrany generálem a byl to nejvyšší voják (po prezidentovi). Až s pádem režimu, a ne hned, se prosadilo pojetí civilních ministrů obrany, kteří prosazují vůči armádě zájem státu. A stát, to jsme my. My občané.

Ministr vnitra býval prakticky v pozici nejvyššího šéfa Sboru národní bezpečnosti (krátce, v létech 1950 až 1953, dokonce existovalo navíc ministerstvo národní bezpečnosti). Když jsme zlobili, přišly nás zatknout (nebo aspoň nějak obtěžovat) orgány ministerstva vnitra. Po listopadu 1989 se začala prosazovat koncepce občanské policie. Zasloužil se o to zejména v letech 1992 až 1997 ministr vnitra Jan Ruml. Když pak byl v Kachlíkárně vystřídán, koncepce padla.

Máme sice civilní ministry vnitra, ale celkové chápání policie je spíše vojenské. Ve spíše symbolické rovině to vidíme například na tom, že paralelní občanské tituly od referenta přes inspektora a komisaře až třeba po vrchního státního radu jsou dnes v pozadí. Nejen o veřejný pořádek, ale i o různé právní úkony v souvislosti s trestním řízením se starají praporčíci, poručíci, kapitáni, majoři a tak dále.

Obhajovat policii před kritikou ze strany občanské společnosti znamená stavět se fakticky do role reprezentanta policie před veřejností. Přitom logika demokracie požaduje od ministra pravý opak, prosazování zájmu občanů vůči policii. Veřejnost chce být profesionálně chráněna před rušiteli pořádku a zločinci a chce, a to je podstatné, aby policie chránila občanské svobody a lidská práva. Aby hájila nerušený výkon těchto demokratických privilegií všech a každého proti komukoli, kdo by chtěl (jako jednotlivec nebo instituce) demokratické a liberální principy našeho státu omezovat.

Pokud policisté překročí pravomoci stanovené nejen zákonem o policii, ale především ústavním pořádkem, a konkrétně Listinou základních práv a svobod a pokud se policisté chtějí v důsledku možná jakési profesionální deformace místo obhájci našeho svobodného jednání stát vládci nad naším konáním, je úkolem ministra jako politika, obvykle zvoleného do parlamentu občany (nebo aspoň sněmovnou potvrzeného v rámci poskytnutí důvěry vládě) stát na naší straně.

Služba kritikou

Policista na Pražském hradě prý nezakázal zpívat hymnu, jen oznámil, že je to zakázáno. Tak lze stručně přetlumočit absurdní jádro a smysl Chovancovy odpovědi na interpelaci Petra Gazdíka, který jeho odpověď 30. května zveřejnil. I kdybychom nechali stranou úvahy o pojetích policie a roli exekutivy vůči ní, je to obhajoba absurdní.

Hájit policistu, že nezakázal, nýbrž upozornil, že je to v rozporu s řádem, to buď znamená snad jen chvilkový výpadek soudnosti, nebo je to výsměch občanům. A pokud je to ten druhý případ, neměli bychom si to nechat líbit. Ministr sedí na židlích Nad štolou 3 a ve Strakově akademii na Benešově nábřeží z našeho pověření.

I když nebudeme opomíjet struktury zastupitelské demokracii a nebudeme s Petrem Cibulkou a s Tomiem Okamurou volat po sesaditelnosti politiků ve volebním období, můžeme přinejmenším hlasitě říkat, co si myslíme a můžeme to ministrovi a jeho straně spočítat ve volbách. Je smutné, že to je tentokrát strana, od níž bychom podle její tradice a programových zásad čekali pravý opak, tedy obhajobu občanských a sociálních práv.

Někdy jedná policie nejen podle předpisů, ale i podle obecných demokratických zásad a podle zdravého rozumu. Když někdo (lze předpokládat, že neonacisté) ohlásil bombu v budově Autonomního sociálního centra Klinika v pražské Jeseniově ulici potřetí, došli k závěru, že nezávislí občanští aktivisté nejsou cílem, proti němuž zasahují, nýbrž těmi, koho mají chránit. Při dřívějších zásazích se podle dosud zveřejněných svědectví chovali vůči aktivistkám ponižujícím způsobem, potřetí však již budovu podle dostupných sdělení jen zběžně prohlédli a odešli.

Z někdejších demonstrací proti Topolánkovým a Nečasovým vládám proti jejich škrtformám a pro alternativu k nim si pamatuji, jak projevovali policisté soukromě sympatie k demonstrantům, nesnažili se (občas bohužel na rozdíl od pražské městské policie) proti demonstrantům zasahovat a omezili se na bezpečí přítomných a na zabránění konfliktu s případnými útočníky. Police není reinkarnací SNB včetně StB jen v nových kulisách, ale není to jen tak samozřejmé. Chceme-li podpořit poctivé policisty a poctivé politiky ve vztahu k policii, neměli bychom se nechat uchlácholit.

Občanské iniciativy by měly pečlivě sbírat fakta, mluvit, nakolik je to možné, se zúčastněnými, dokumentovat a publikovat. Neměly by polevovat. Měly by státu oddaně sloužit tím, že ho odvážně kritizují.