Pan Chovanec už v době před sestavováním nynější vlády vykazoval podstatné znaky toho, že do ministerského křesla nepatří. Během svého působení ve vládě to nejednou prokázal. Nedávno třeba ve věci nakládání s uprchlíky. Poměry v uprchlickém táboře v Bělé-Jezová jej nikterak nepálily a když se Evropská rada dohodla na kvótách závszných pro všechny členské státy EU, pan Chovanec v médiích tvrdil, že kvóty jsou hloupost a Česká republika je dodržovat nebude.

Člověk s takovým přístupen k povinnostem nemá co dělat v sebenepatrnější řídící funkci. Škoda, že premiér Sobotka, který evidentně udělat přijetím Chovance do vlády kardinální chybu, nechává neúnosnou situaci kolem Chovance vyhnít. ČSSD sklidí při příštích volbách za Chovancovo počínání a Sobotkovo nepočínání trpké plody.

Z tohoto pohledu nemůže nikoho překvapit, že Chovancem spravované ministerstvo vnitra proti nezákonnostem páchaným skupinou White Media nic nečiní.

Jiří Vyleťal

Hloupost, byť demokraticky odhlasována, zůstává hloupostí.

Co se týká Chovance, sice si ho dost dobře nedovedu představit jako potenciálního předsedu ČSSD, ale nevidím chybu v jeho jmenování ministrem. Na sklizeň trpkých plodů by se našly jiné hříšky.

Problém s White Media není v tom, že by nebylo za co. Obávám se ale, že ne vždy služební nadšení stačí k zatčení.

Úvodem svého textu poznamenám, že rozhodně nejsem stoupencem ministra Chovance a že nemám důvod se jej zastávat. Chci však uvést, že politika je činnost s určitými rysy, které jí jsou hodně imanentní v různých dobách, místech i poměrech. Může se měnit jen omezeně, výrazněji jen přechodně. Snad by tu obstálo přirovnání k obchodu. Kupodivu, mnoho lidí si oškliví politiku, ale mají rádi obchod. (Jiní si neoškliví ani jedno, další oboje a konečně jsou snad i tací, kteří neradi obchod, ale politiku ano.)
Skoro ve všech zemích, ne-li úplně ve všech, a taktéž snad ve všech stranách politicky působí lidé jako např. Milan
Chovanec. Jistě, rozdíly mohou být, především ve formální připravenosti na funkci, určitě i v množství silnějších adeptů, nikoliv však v absenci jeho charakterového či politického typu, nebo sklonů k pragmatismu a oportunismu.
Výtky vůči premiéru Sobotkovi v personální politice nemám za příliš opodstatněné. Jistě, mohl učinit chybné rozhodnutí. Někteří spolupracovníci mu nemusí pomáhat vždy jen v pozitivním slova smyslu. Mohou mít také jinou představu o politice a tu prosazovat. Nicméně opakem Sobotkovy spíše otevřené a velkorysé personální politiky je politika prezidenta Zemana...
Můžeme si vážit řekněme Jiřího Dienstbiera, ale takoví jako on jsou méně často ministry než takoví jako Chovanec. Myslím, že nejen v ČR, ale třeba i v Německu nebo Austrálii.
Názory o českém předběhnutí světa, ale i o naši nezpůsobilosti se mu jen přiblížit, již nějakou dobu považuji za úsměvné krajnosti.