S Igorem Ševcovem jsme se potkali tři dny poté, kdy ho propustili na kauci z vazby. Je obviněný z toho, že měl hodit zápalné láhve na dům Martina Stropnického. Policie v srpnu prošetřila záznamy z kolejních kamer, ze kterých vyplynulo, že Ševcov spal tu noc na své koleji. Podle jednoho z Ševcovových advokátů případ patrně nedospěje ani k soudu, protože policie nedokáže ani popsat skutek, kterého se měl dopustit. K rozhovoru jsme se sešli v jedné pražské kavárně. Igor Ševcov působil klidně, spíš plaše, mluvil potichu sice s přízvukem, ale s dobrou slovní zásobou. 

Je vám dvacet let, byl jste přes tři měsíce ve vazbě. Myslíte, že vás ta zkušenost změnila?

Pochopil jsem cenu sociálního angažování. Když se člověk chce sociálně angažovat, tak na něco takového musí být připravený. Zvlášť v Rusku. V Evropě jsem to úplně nečekal.

Když jste se angažoval v Rusku, měl jste obavy, že by vás mohli zavřít?

To jsem si právě nemyslel, protože jsem nic seriózního nedělal. Jen nějaké demonstrace, samosprávné projekty, vzdělávací aktivity, různé akce. Zavřeli sice některé lidi, které jsem znal, ale nečekal jsem, že by se to mohlo stát mně.

Jak to vlastně v Praze probíhalo? Z dostupných informací vyplývá, že vám nejprve zabavili nějaké věci v souvislosti s operací Fénix.

Nejdřív přišli 18. června. Nevěděl jsem, jestli smí policie ke mně do pokoje. Tak jsem jim dal svůj notebook, i když neměli povolení, papíry. Ve spise pak psali, že jsem to předal dobrovolně, ale oni mi řekli, že buď jim to dám, nebo si to pak stejně vezmou, že už je to rozhodnuté.

Ten den vás také vyslýchali?

Ano, byl tam hodný i zlý policajt. Ten hodný mi každých pět minut nabízel něco k pití a seděl naproti mně. Ten zlý seděl z boku za mnou a velká část jeho otázek se v protokolu neobjevila.

Vyhrožoval mi, že přijdou kolegové z Ruska, mysleli zřejmě Federální bezpečnostní službu, že mají na mě pár otázek. Asi si mysleli, že se jich bojím. Nechtěl jsem vypovídat, ale oni mi začali dávat předpisy a papíry a tvrdili, že v tomto případě vypovídat musím, že je to má povinnost.

Ptali se mě například, kdy jsem přicestoval, i když to velice dobře věděli. Řekl jsem, že v září. A oni se ptali. „A dříve jste nebyl v České republice? Ne? Určitě?“ jako kdybych měl tajně přicestovat, a pak odcestovat, a pak se zase vrátit. Snažili se vytvořit takové zvláštní konstrukce.

Ve spise se psalo, že jste chtěl utéct do Španělska, jak na to přišli?

To je snad nejvtipnější ze všeho. Asi v půlce června, už po výslechu, jsem mluvil s maminkou po telefonu a ze srandy jsem jí říkal, že jsem utekl do Španělska a pracuju na vinici. Máma mě zná a ví, že rád žertuju, smáli jsme se tomu, byl to prostě vtip.

Nikde jinde jsem to neříkal, s nikým jsem o tom nemluvil. Pak se to objevilo ve spise, z čehož je jasné, že museli odposlouchávat můj telefon.

Před dvěma lety jsem byl ve Španělsku na dovolené s rodiči, ale neznám tam ani jednoho anarchistu, žádné kontakty tam nemám. To policisté asi vědí o nějakých mých kontaktech lépe než já sám.

Psali také o tom, že chcete zakládat odnož anarchobolševické organizace.

Autonomní akce je anarchistická organizace v Rusku, jedna z největších. Nikdy nešlo o žádný bolševismus. V manifestu organizace Autonomní akce je dokonce jasný bod o antibolševismu.

Jak jsem ten pojem viděl, došlo mi, že museli spolupracovat se svými ruskými kolegy z Centra boje proti extremismu. To je podivný policejní odbor v Rusku, který dělá vykonstruované případy a posílá lidi do vězení kvůli sociálním aktivitám.

Snaží se kontrolovat radikální levici i pravici, pochopil jsem, odkud vítr vane, právě díky pojmu anarchobolševismus. To je jejich termín, spojují totiž věci, které spojovat nejde.

Ten odbor je složený z bývalých nácků a z policistů, kteří dělali chyby ve službě, a tak je tam odložili. Je to odbor zla v čisté podobě. Ale nemají moc pravomocí, mají jich méně než obyčejní policisté.

Jak odůvodnili to, že si vzali pachové stopy, otisky prstů, DNA?

Ptal jsem se, jestli to můžu odmítnout a oni mě zase zavalili papíry a ukazovali na ně a řekli, že to nesmím odmítnout, ale pak napsali, že jsem to podstoupil dobrovolně. To je klasika policejní činnosti.

Byl jsem překvapen, že taktika české policie se až tak neliší od taktik ruské policie. Trochu se mi paradoxně ulevilo, že to je něco, co znám, a že vím, co mám očekávat příště.

Zatkli vás týden nato v Brně a pak vezli do Prahy. Jak vám sdělili obvinění?

Zaskočilo mě to. Myslel jsem, že mě z Brna vezou do Prahy na nějaký drsný výslech. Policista v autě mi ještě říkal, že něco našli na mém počítači. Pak se ukázalo, že žádná spojitost s mým počítačem nebyla. Přečetl jsem si to a vzpomněl jsem si, že jsem před časem slyšel zprávu o tom, že někdo zaútočil na dům ministra obrany, ale já jsem si toho moc nevšímal, protože tam psali i o nějakých útocích na auta, bylo to zmatené, viděl jsem to, a pak zapomněl. Ani jsem si nepamatoval, jak se ministr obrany jmenuje. Věděl jsem jen, že prezidentem je Miloš Zeman, ale jiné české politiky vlastně neznám.

Co se dělo po vašem zatčení?

Vzali mě na prohlídku mého pokoje, to bylo v neděli. Dělali z toho stejnou šou jako s Fénixem. Bydlel jsem na koleji, přivezli mě tam s želízky na rukou a bylo tam asi deset policistů se psem a člověk s kamerou. Stáli jsme půl hodiny u koleje, kolem chodili mí známí a skoro nikdo mě nepozdravil.

Pak jsme šli na chodbu a tam stáli ti policisté, byl tam i policejní pes, muž s kamerou a vyšetřovatel se začal tvářit hodně vážně, když začal otevírat dveře mého pokoje, jakoby tam mělo něco vybuchnout, až to otevře. Nebo že tam objeví drogy, nebo anarchistu, který se skrývá před policejní mocí.

Jaké důkazy policisté ve vašem pokoji objevili?

Vyšetřovatel byl poněkud rozmrzelý, když policejní pes nic nevyčuchal. Všechno prohlédli. Největší důraz kladli na samolepky, tiskoviny a různé brožury. Zajímala je brožura Likvidátor, že prý vypadala násilně. Nafotili každou samolepku zvlášť. Advokát protestoval, ale oni toho nedbali.

Fotky samolepek teď tvoří velkou část spisu. Většina mého spisu se vůbec netýká toho údajného útoku, ale probírá se v něm, kam jsem chodil, s kým jsem se stýkal, jestli jsem na demonstraci držel megafon nebo transparent, jaká hesla jsem vykřikoval a tak podobně. V pondělí mě dali do vazby.

Co pro vás bylo na vazbě nejhorší?

Asi strava. Poprosil jsem o vegetariánskou stravu, protože jsem tušil, že s veganskou stravou bude problém. Tu jsem dostal, ale zjistil jsem, že asi jen čtyřicet procent té stravy mohu jako vegan jíst.

Opakovaně jsem psal a žádal o veganskou stravu, ale nevyhověli mi. I v té vegetariánské stravě byly občas kousky masa. Jejich odpověď na všechny mé stížnosti byla: jste ve vězení, nejste na dovolené, to si musíte uvědomit.

Ptal jsem se na alergeny, třeba na vejce, mléko a tak. Někteří z těch, co rozdávali, mě na to už upozorňovali, ale někteří ani nechápali, co po nich chci, i když ve vězeňském řádu je napsáno, že mám právo se ptát na alergeny.

Musel jsem to odhadovat, většinu jsem dával svému spoluvězni. Jedl jsem jen to, o čem jsem si byl jist, že je veganské.

Mohl jste si něco kupovat?

Kamarádi a rodiče mi poslali peníze a díky tomu jsem si mohl něco kupovat, ale byl tam hodně malý výběr. Všechno je tam hrozně drahé, tak o třicet, čtyřicet procent dražší než venku. Kvalita podobná jako v horších obchodech, kde člověk někdy narazí na plesnivé, zkažené jídlo nebo nezralé ovoce a zeleninu.

Jak vypadal den ve vazbě?

V 5.45 budíček, to bachař řve na chodbě, po pár měsících se člověk budí už automaticky. Pak přes okénko jídlo, chleba a mléčné výrobky. 11.45 oběd, mezitím vycházka. Vycházkový prostor je pět na sedm metrů s klecí nad hlavou a ještě je tam několik lidí. Trvá to obyčejně tak devadesát minut nebo jednu hodinu.

Po obědě nějaká aktivita, na patře byl fotbálek, který tedy nefungoval. První měsíc jsem chodil rád, ale pak už mě to štvalo a nechodil jsem už nikam, byl jsem v cele, snažil jsem se zabavit, kreslit, číst, psát. Večeře byla 17.45 a pak zase nic. Čekání. Čekání pořád od rána do večera.

Měl jste nějaké knihy?

Nejprve nic, snažil jsem se něco najít v knihovně. Pak už mi kamarádi poslali přes advokáta zajímavé knížky a časopisy. Za to jsem byl strašně vděčný.

Věděl jste o tom, co se děje venku?

Byl jsem v cele, kde byla televize. Tam se objevovaly občas zlobné poznámky o aktivitách anarchistů. Třeba, že byla nějaká demonstrace. Někde něco hořelo. I advokát mi říkal, co se děje venku.

Dostával jste balíky?

Když jsem dostal první balík, tak to mě, aby to neznělo dramaticky, sice nezachránilo, ale hrozně mi to pomohlo. Balík může být jen jednou za tři měsíce, a ne víc než pět kilo. Asi půlku věcí mi zabavili, protože nebyly v originálním balení.

Matka mi poslala kilo oříšků, koupila je na Sibiři na trhu, takže to nebylo v originálním balení. Také nějaký čaj mi zabavili a domácí tyčinky. Co nebylo zabalené, to mi nedali. Říkal jsem, ať to očuchá pes, ochutnají bachaři, že to hlavně chci dostat, ale nešlo to.

Dopisy chodily neomezeně?

První dopis jsem dostal po více než dvou týdnech. Každému dopisu to trvalo čtrnáct dní u policistů, pak ještě pár dní na doručení. Ale některým dopisům trvalo měsíc, než jsem je dostal.

Mohl jste mít návštěvy?

Když jsem žádal o návštěvu, nejprve mi vyhověli, ale v den, kdy měla proběhnout, to zamítli. Nevím, proč to neudělali hned. Možná to byl nějaký způsob, jak stupňovat nátlak.

A udávali nějaký důvod?

Jen jednou. Udělal jsem chybu, protože jsem neznal rozdíl mezi družkou a přítelkyní. Oni mi napsali, že to není družka, ale přítelkyně, protože jsme spolu nebydleli. Doporučili mi, abych místo kamarád, přítelkyně psal bratranec, sestřenice, že to tak všichni dělají. Tak jsem to udělal, ale napsali mi, že moje přítelkyně není ani má družka, ani má sestřenice.

Vy sám jste měl s ruskou státní mocí problémy, ale říkáte, že jste nic vážného nedělal, můžete to upřesnit?

Svůj první konflikt jsem měl loni 19. ledna. To je výročí smrti novinářky Anastasie Baburové, což byla členka Autonomní akce, kterou zastřelili spolu s advokátem Stanislavem Merkelovem. Ten den je ale považován za památnou akci i za další zavražděné, ať už známé nebo zcela neznámé antifašisty.

Protože bylo toto výročí, pověsili jsme s kamarádem na zeď plakát s protiválečnou anarchistickou tématikou. Bylo to na takovém místě, kde je zvykem to dělat. U domu dole stál nácek, který to filmoval a zavolal policii.

Případ byl zajímavý tím, že nás zadrželi, dva dny jsme byli v cele předběžného zadržení, ale nevěděli, z čeho nás mají obvinit, tak jsme nakonec byli odsouzeni za nenahlášené shromáždění. Zaplatili jsme pokutu ve výši deset tisíc korun.

Shromáždění? Vždyť jste byli jen dva.

Ano, přestože nám ústava zaručuje shromažďovací právo, trestné je už to, když se sejdou dva nenahlášení lidé. O jakou svobodu tedy jde? O svobodu nahlásit něco? Když něco nahlásíš, můžou to zakázat, takže to už ani nezkoušíme. Navíc je to ponížení sociálního hnutí — když úředníci dovolují, nebo zakazují.

Bez nahlášení tedy může člověk v Rusku protestovat jen sám?

Může stát sám a mít třeba plakát, pak se to nemusí nahlašovat. Ale pokud máte na plakátu něco kontroverzního, třeba „Putin je svině“ nebo „Svobodu politickým vězňům“, můžete být zadrženi i v případě, že jste sami. Podobně když vás někdo fotí, může být také zatčen, protože už jste dva.

Když jste dva, už se jedná o nelegální shromáždění a zaplatíte pokutu minimálně dvacet tisíc rublů. Pokud to uděláte opakovaně, jde o mnohem vyšší částky nebo dokonce vězení.

A to byl váš jediný střet se zákonem?

Ne, hned poté, co jsem byl odsouzen za věšení plakátu, pořádala vládnoucí politická strana demonstraci. Byla to oslava anexe Krymu. Šli jsme tam rozdávat s kamarádem letáky, aby lidi třeba změnili názor. Policie nás ale strčila do auta, tři hodiny nás drželi, a pak nás propustili nejprve bez obvinění, později byl ale soud.

My máme právo rozdávat letáky, ale když nás pořadatel upozorní, abychom toho nechali, musíme přestat. On nás nicméně ani neupozornil a obrátil se rovnou na policii. Obvinění znělo „nenahlášená demonstrace při demonstraci“.

U soudu mě zprostili obvinění, ale mého kamaráda ne. Proto nacházím shodu v metodách a taktice evropských a ruských policistů. Rozdíl vidím v tom, že v Evropě z toho udělají šou a v Rusku ne.

Jak to myslíte?

V Rusku, stejně jako v Evropě, chtějí všechno kontrolovat. Nechtějí ve skutečnosti bojovat proti pravicovému nebo levicovému extremismu. Chtějí ta hnutí kontrolovat a ovládat prostřednictvím informátorů. Používají k tomu i vykonstruované případy. Nejde jim o to zavřít vás navždy, ale aspoň na několik měsíců, aby aspoň trochu uškodili vašemu sociálnímu angažmá. O to jim jde.

A jak myslíte to, že nedělají šou, kdežto v Evropě ano?

V Evropě se začne s velkou pompou, píše se o tom, jaké anarchisti představují ohrožení, ale důkazů je málo. Postupně se to vše navíc drolí, až se to rozpadne úplně. V Rusku o těch případech naopak nikdo nepíše, tedy kromě aktivistů. Nezajímá se o ně nikdo kromě lidskoprávních organizací. Nemá to ten samý mediální ohlas jako tady.

To znamená, že ruská média fungují hůř?

V Rusku je větší tlak na média. O vraždě Merkelova a Baburové se psalo i v novinách, byly o nich pořady v televizi. On byl známý advokát, ona novinářka, ale kdybych se dostal do vězení já, nikdy by to nemělo takový mediální ohlas jako tady. Myslím, že to, jak se o mém případu psalo, přispělo k tomu, že mě pustili z vazby. V Rusku ani soudci nejsou nezávislí.

Co si myslíte o Síti revolučních buněk?

Můj postoj je takový, že bych nikdy nic takového určitě nedělal, nemyslím si, že by to prospělo lepší společnosti, ale neodsuzuju to. Měl jsem teď hodně času nad tím přemýšlet. Pokud se ve společnosti, kde má nějaká skupina, třeba policie, monopol na násilí, objeví jiná skupina a začne se chovat násilně, třeba zapalovat auta, mělo by to tu společnost přivést k tomu, aby se zamyslela nad tím, že nejvíc násilí pochází právě od policie.

Nikdy jsem se neangažoval v násilné činnosti. Policie má ale monopol na násilí, a pak posuzuje jiné násilníky. Považuju to za paradoxní.

Napadlo vás někdy, že vás třeba odsoudí a budete řadu let ve vězení?

Napadlo mě to. Jako anarchisty v Rusku: Alexeje Sutugu, Alexeje Gaskarova, Ilju Romanova, Oleksandra Kolčenka nebo Olega Sencova. To bylo úplně stejné, žádné důkazy v jejich spisech nebyly, ale vláda chtěla, aby seděli ve vězení, tak sedí.

Už dlouho sleduju, jak lidi chodí do vězení za nepodstatné věci nebo za nic. Pochopil jsem, že i když jsme tady v Evropě, tak policie je všude policie. Proto jsem to bral jako možnou alternativu, abych nebyl morálně zdevastovaný, kdyby mě doopravdy odsoudili.

Čekal jsem také, že se to bude táhnout do vánoc — abych byl připravený, kdyby se to stalo, abych nebyl v depresi. Přišlo mi zvláštní, že státní zástupce rozhoduje o všem, ale ani jednou mě neviděl, to mi připadalo jako hnusný detail v systému.

Můžete některý z těch vykonstruovaných případů popsat?

Alexej Setuga byl zavřený. Když ho propustili z vězení, přišli k němu na ulici nějací antifašisté. Řekli, že je dobře, že je na svobodě a pozvali ho na kávu. Neznal je, ale nebyl paranoidní a šel s nimi. Vešli do kavárny, kde zrovna seděli neonacisté. Antifašisté s nimi vyprovokovali konflikt.

Setuga se je snažil odtrhnout od sebe a pak byl obviněn z toho, že útočil kladivem. Nikdo ale nebyl zraněn způsobem, který by tomu odpovídal. Domnělí antifašisté se už nikdy neobjevili a záznam z kamery, která byla v kavárně, se záhadně ztratil… V době, kdy policie nechtěla prošetřit kamerový záznam z mé koleje, jsem si na tento případ vzpomněl.

Záznamy kamer se ale ve vašem případě neztratily.

Ne, v Evropě se to nestalo. 

Měl jste strach?

Počítal jsem, že to tak může dopadnout, ale bát se? To by bylo úplně zbytečné. Stejně tak vyčítat si, že jsem se neměl angažovat, protože bych se do té situace nedostal. Nemyslím, že by tak někdo ze sociálních aktivistů uvažoval. Člověk zkrátka musí v životě volit.

Jak vám bylo, když vás pustili?

Snažil jsem se přemýšlet a soustředit na ten okamžik. Dali mi tři igelitky a s tím mě vyhodili před policejní stanici. Necítil jsem nic. Měl jsem prázdnou hlavu a myslel jsem na to, co budu dělat.

Hodláte se angažovat dál?

Určitě. Je celá řada iniciativ, které mají smysl, jako třeba Food not Bombs - Jídlo místo zbraní. Hodlám v tom pokračovat.