Kdo se bojí demokracie, nesmí na summit
Miroslav JašurekOdmítnutím systému spitzenkandidátů a podporou nominace Ursuly von der Leyenové na post předsedkyně Evropské komise jsme se prostřednictvím premiéra Babiše zakopali ve špatném příkopu a hloupě připravili o vliv.
V nadcházejících pěti letech bude Evropa rozhodovat o tom, jak intenzivně chceme bránit klimatické krizi, zda mají nové evropské státy spíše dobíhat ty starší, nebo zda se západní země (nejen) při pohledu za lamanšskou úžinu semknou k rychlejšímu růstu a zároveň úprku od těch pomalejších.
Do čela řídícího orgánu, který by nás měl nelehkým územím globálních a mezinárodněpolitických výzev provést, nominovali evropští premiéři a prezidenti po těžkém vyjednávání německou ministryni obrany Ursulu von der Leyenovou. Pokud na to evropští poslanci přistoupí, bude její mandát stejně nečitelný jako kompromis, ze kterého toto jméno vzešlo. A pro Českou republiku to doopravdy neznamená nic dobrého.
Nejprve si připomeňme, odkud vlastně jméno šedesátileté političky CDU většina z nás zná. Média o ní spekulovala jako o pravděpodobné nástupkyni německé kancléřky a toho času předsedkyně křesťanských demokratů Angely Merkelové v době, kdy se chystala oznámit konec své vnitrostranické kariéry. Nakonec dali němečtí lidovci přednost Annegret Kramp-Karrenbauerové a na Ursulu von der Leyenovou se dočasně pozapomnělo. Do začátku července, kdy se sešly hlavy států, aby „sladily notičky“ před klíčovým volebním hlasováním čerstvě zvolených europoslanců.
Český premiér Andrej Babiš jel na zmíněný summit v zásadě se dvěma požadavky: aby Evropa opustila systém spitzenkandidátů a aby se předsedou Evropské komise nestala nizozemská hvězda evropských voleb, socialista a dosavadní místopředseda Evropské komise Frans Timmermans.
Ponechme teď stranou legrační fakt, že předseda vlády vydává za národní zájem požadavek, aby se v čele evropské exekutivy neocitl partajní kolega několika ministrů, kteří zasedají v jeho vlastní vládě. Odpor proti tomu, aby na nejvyšší post v Evropské komisi měli nárok lidé, kteří předtím úspěšně vedli kandidátku ve volbách do europarlamentu, má totiž mnohem zásadnější následky.
Zpátky k nikým nevoleným úředníkům
Evropská unie - to stále ještě není nijak homogenní útvar, kde by bylo možno bez dalšího akceptovat vládu - relativního - vítěze ve volbách. Evropská unie je stále ještě konglomerát suverénních států, a velice rozdílných státních národů, které mají značně rozdílné zájmy. A tyto zájmy je nutno respektovat, vyvažovat, harmonizovat.
Zkrátka: demokracie opravdu není řešením pro všechny případy a všechny situace. A tak ta efektivita vládnutí leckdy zatlačí do pozadí demokracii. Což ovšem zdaleka neplatí jenom na úrovni mezinárodní.
Takže nakonec daleko větší roli nežli ta demokracie hrají právě ta zákulisní jednání, faktické vyrovnávání těch či oněch (partikulárních) zájmů. Není to příliš demokratické, ale zato je to efektivní.