V nadcházejících pěti letech bude Evropa rozhodovat o tom, jak intenzivně chceme bránit klimatické krizi, zda mají nové evropské státy spíše dobíhat ty starší, nebo zda se západní země (nejen) při pohledu za lamanšskou úžinu semknou k rychlejšímu růstu a zároveň úprku od těch pomalejších.

Do čela řídícího orgánu, který by nás měl nelehkým územím globálních a mezinárodněpolitických výzev provést, nominovali evropští premiéři a prezidenti po těžkém vyjednávání německou ministryni obrany Ursulu von der Leyenovou. Pokud na to evropští poslanci přistoupí, bude její mandát stejně nečitelný jako kompromis, ze kterého toto jméno vzešlo. A pro Českou republiku to doopravdy neznamená nic dobrého.

↗

S mandátem Ursuly von der Leyenové čekají Českou republiku ještě méně pochopitelné kompromisy a menší pochopení pro potřeby malých států. Foto Arno Mikkor

Nejprve si připomeňme, odkud vlastně jméno šedesátileté političky CDU většina z nás zná. Média o ní spekulovala jako o pravděpodobné nástupkyni německé kancléřky a toho času předsedkyně křesťanských demokratů Angely Merkelové v době, kdy se chystala oznámit konec své vnitrostranické kariéry. Nakonec dali němečtí lidovci přednost Annegret Kramp-Karrenbauerové a na Ursulu von der Leyenovou se dočasně pozapomnělo. Do začátku července, kdy se sešly hlavy států, aby „sladily notičky“ před klíčovým volebním hlasováním čerstvě zvolených europoslanců.

Český premiér Andrej Babiš jel na zmíněný summit v zásadě se dvěma požadavky: aby Evropa opustila systém spitzenkandidátů a aby se předsedou Evropské komise nestala nizozemská hvězda evropských voleb, socialista a dosavadní místopředseda Evropské komise Frans Timmermans.

Ponechme teď stranou legrační fakt, že předseda vlády vydává za národní zájem požadavek, aby se v čele evropské exekutivy neocitl partajní kolega několika ministrů, kteří zasedají v jeho vlastní vládě. Odpor proti tomu, aby na nejvyšší post v Evropské komisi měli nárok lidé, kteří předtím úspěšně vedli kandidátku ve volbách do europarlamentu, má totiž mnohem zásadnější následky.

Zpátky k nikým nevoleným úředníkům

Systém spitzenkandidátů je jedním z mála opatření, které vzniklo na základě debaty o demokratickém deficitu evropských institucí a skutečně se aplikovalo v praxi. Myšlenka za ním je vlastně jednoduchá. Pokud mají lidé dojem, že jejich životy omezují a trápí „nikým nevolení úředníci z Bruselu“, je potřeba, aby v bruselských institucích působili lidé, které někdo volil.

Proč to neudělat podobně jako u předsedů vlád, kterými se zpravidla stávají lídři vítězných stran? Ostatně je jen málo partají, které se na evropské půdě nehlásí k žádné politické rodině. A stejně je potřeba se jich po volbách zeptat, koho do čela Evropské komise navrhují nebo podporují. Tak proč by to nemohly strany říct otevřeně před volbami politické konkurenci i voličům?

Celý tenhle mechanismus ale předpokládá, že existuje reálný zájem na tom, aby Evropská unie fungovala demokraticky; mimo jiné tedy, aby výkonné orgány musely pro svoji politiku hledat podporu u zvolených zástupců lidu, rozuměj evropských poslanců. Odmítnutí myšlenky spitzenkandidátů není nic jiného než implicitní vyjádření nesouhlasu s představou, že evropská politika se má opírat o vůli občanů vyjádřenou v evropských volbách.

Je to samozřejmě celé složitější. Ideální představa zarytých eurooptimistů kdysi byla, že lídři eurovoleb budou získávat podporu napříč členskými zeměmi. Sám jsem zažil před volbami v roce 2014 na jednom mezinárodním fóru vážně míněné debaty o tom, ve kterých státech to který „eurolídr“ vyhraje a kde naopak bude „potřebovat podporu“ někoho významného z domácí scény. Praktický efekt spitzenkandidátů byl samozřejmě mnohem vlažnější. Ale při pohledu na poslední funkční období evropských komisařů se nedá říct, že by něčemu škodil nebo že by se vůbec neprojevil.

Naopak, když si Česká republika postavila hlavu s migračními kvótami, pomohlo jí do velké míry to, že se Evropská komise cítila odpovědná europoslaneckým klubům. Ne velkohubost Andreje Babiše, ale umanutost českých sociálních demokratů navzdory těžkým debatám uvnitř mezinárodních socialistických uskupení — ta doopravdy otevřela cestu výslednému scénáři, kdy se na povinné přerozdělování válečných uprchlíků pomalu zapomnělo. Socialisté v tu chvíli byli jednou z nejsilnějších europarlamentních frakcí a jejich vnitřní neshody osud kvót zásadně ovlivnily.

Odteď už jen vyšší bere

S Ursulou von der Leyenovou v čele nám podobné manévry půjdou mnohem hůř. Ne proto, že by byla tvrdší nebo trpěla předsudky vůči východoevropským státům. Její židle ale nebude stát zdaleka tak pevně, jako tomu bylo u Jeana-Clauda Junckera. Podpořila ji těžce dosažená většina šedých hlav zmořených horkem, hodinami bezvýchodného jednání a dobře promyšlenou politickou taktikou francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.

Ten měl totiž na rozbití systému spitzenkandidátů velký zájem — z úplně opačných důvodů než český premiér. Francie na rozdíl od nás posílí a snáz najde podporu pro svoje plány na rychlejší integraci jádra EU. Jeho cílem je, aby se s evropskými „potížisty“ (kam jinak spadáme my i s celou V4) musel bavit co nejméně.