Politika je proces rychlý a dynamický. Týká se to též politiky mezinárodní. Mění se zájmy, cíle i motivace jejích aktérů. Vnitropolitické poměry se leckdy podobají houpačce a ve světovém měřítku se také pořád něco děje.

Měly by se tomu přizpůsobovat i bezpečnostní mechanismy. I to nejkvalitnější spotřební zboží časem zastará a je zralé na výměnu. Co potom nástroje k nastolování míru a pořádku na naší planetě…

Kdysi měla renomé Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Dnes po ní neštěkne pes. Organizace spojených národů měla sloužit coby pojistka před zničujícími konflikty. Povedlo se jen částečně. A mocnosti nyní OSN okázale přehlížejí.

Jaký má potom význam slepě se upínat k dřevní podobě transatlantické bezpečnostní architektury a činit z NATO modlu?

Na počátku všeho byl Bruselský pakt Belgie, Francie, Holandska, Lucemburska a Velké Británie z roku 1948. Tuto pětku o rok později doplnily Dánsko, Itálie, Island, Kanada, Norsko, Portugalsko a USA, když ve Washingtonu podepsaly Severoatlantickou smlouvu. První cíl byl držet na krátkém řetězu Německo a Sovětský svaz. S rozdělením Německa a nasměrováním jeho západní části na demokratickou dráhu sílila role NATO coby protihráče Sovětského svazu, který se začal obklopovat východoevropskými satelity.

Za studené války se NATO stalo symbolem rovnováhy. Členským zemím efektivně garantovalo bezpečí. Jakkoli šlo nad různými strategiemi vést polemiku, podstatný byl výsledek: rozpad východního bloku a demokratizace jednotlivých států střední a východní Evropy. Z protivníka se partnerem na čas stalo i Rusko.

Možná měl nakonec pravdu Václav Havel, když po listopadu 1989 uvažoval o rozpuštění Varšavské smlouvy i Severoatlantické aliance. Do nových poměrů šlo vstoupit s novými nástroji pro obstarání mezinárodní bezpečnosti. Jenže západní země k tomu ochotu nejevily. Docházelo jim též, že NATO může být užitečné při urovnávání lokálních konfliktů. Ten nejvážnější se v 90. letech odehrával na Balkáně.

Zanikla tedy pouze Varšavská smlouva. A jakkoliv tu a tam z Ruska slyšíme, že původně bylo Moskvě přislíbeno, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, důvěryhodná svědectví o tom neexistují. Cokoli podobného vylučoval i jeden z aktérů řady jednání, bývalý československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier.

Jiná věc je legitimní očekávání sovětských a později ruských vůdců, že nedojde k přílišnému vychýlení misky vah z normálu. Jenže co byl normál? Rovnováha mezi demokracií a totalitou? Bylo logické, že demokratický způsob správy věcí veřejných pronikne i na Východ a povede k oslabování ruského vlivu.

Dnes je sice v českých médiích Rusko líčeno jako hrozba všech hrozeb, ovšem ve skutečnosti nemá ekonomickou sílu a nejspíš ani ambice expandovat — s výjimkou východní Ukrajiny — západním směrem. Rusko je potížista. Má čiperné agenty i trolly, vede válku kulturní a informační, může zabít nepohodlné jedince nebo ovlivnit výsledky voleb. Rámec globální hrozby však nenaplňuje. Mít NATO kvůli Rusku je zbytečný luxus.

Navíc si NATO samo přidělává vrásky. Stačí zmínit komplikovanou misi v Afghánistánu nebo sporný zásah proti Kaddáfímu v Libyi. Také uvnitř má slabá místa, zejména v Turecku.