Politika je proces rychlý a dynamický. Týká se to též politiky mezinárodní. Mění se zájmy, cíle i motivace jejích aktérů. Vnitropolitické poměry se leckdy podobají houpačce a ve světovém měřítku se také pořád něco děje.

Měly by se tomu přizpůsobovat i bezpečnostní mechanismy. I to nejkvalitnější spotřební zboží časem zastará a je zralé na výměnu. Co potom nástroje k nastolování míru a pořádku na naší planetě…

Kdysi měla renomé Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Dnes po ní neštěkne pes. Organizace spojených národů měla sloužit coby pojistka před zničujícími konflikty. Povedlo se jen částečně. A mocnosti nyní OSN okázale přehlížejí.

Jaký má potom význam slepě se upínat k dřevní podobě transatlantické bezpečnostní architektury a činit z NATO modlu?

Na počátku všeho byl Bruselský pakt Belgie, Francie, Holandska, Lucemburska a Velké Británie z roku 1948. Tuto pětku o rok později doplnily Dánsko, Itálie, Island, Kanada, Norsko, Portugalsko a USA, když ve Washingtonu podepsaly Severoatlantickou smlouvu. První cíl byl držet na krátkém řetězu Německo a Sovětský svaz. S rozdělením Německa a nasměrováním jeho západní části na demokratickou dráhu sílila role NATO coby protihráče Sovětského svazu, který se začal obklopovat východoevropskými satelity.