Trumpova implicitní výhrůžka intervencí americké armády ve Venezuele představuje obrovské riziko, jenž by mohlo mít zcela opačný katastrofický účinek. Veřejnou a agresivní podporou opozice a jejích pokusů Madura sesadit postavil Trump před současného venezuelského prezidenta velmi osobní existenční výzvu.

Pokud Maduro ve snaze potlačit odpůrce zareaguje tak jako v minulosti, tedy použitím násilí nebo zatčením amerických diplomatů, kteří ignorovali jeho nařízení opustit zemi, mohl by Trump čelit skličující volbě mezi okamžitou eskalací v podobě vyslání amerických ozbrojených sil a ponižujícím ústupem.

Zdá se zřejmé, že lídr opozice Juan Guaidó má podporu mnoha, ne-li přímo většiny Venezuelanů. Méně evidentní zatím je, zda jej coby samozvaného alternativního prezidenta podpoří armádní špičky a klíčové vojenské jednotky. Ve světle předchozích amerických intervencí v zemích Latinské Ameriky mají Madurovy řeči o puči ze strany „cizí říše“ určitou váhu.

Komplikací je zde navíc silná podpora současného režimu ze strany Ruska a Číny. Moskva pokus o převrat odsoudila. Peking navštívil Maduro minulý podzim a tamní představitelé mu nabídli finanční výpomoc.

Pokud armáda zůstane Madurovi zvětšiny loajální, Trump a jeho jestřábí poradce pro národní bezpečnost John Bolton, který se velkou měrou zasadil o změnu režimu v Caracasu, neuspějí s prvním základním požadavkem pro úspěšný puč: zajistit, aby ti se zbraněmi byli na jejich straně.

Možná to není žádné překvapení. Nastoupit v klíčových záležitostech zahraniční politiky a mezinárodních vztahů s odjištěnou zbraní je pro Trumpovu administrativu charakteristické. Trump sám je v těchto otázkách evidentně bezradný. A po vlně velkých čistek a rezignací během jeho prvních dvou let v úřadu silně postrádá zkušené, politicky důvtipné a rozvážné poradce. Tato nebezpečná slabina se může brzy projevit.

O oněch „dospělých v místnosti“, kteří údajně mírnili Trumpovy nejhorší nápady a dětinské záchvaty — alespoň než byli propuštěni — bylo napsáno mnohé. Méně pozornosti bylo věnováno těm podprůměrným a neznámým, kteří se chytají každé příležitosti a kteří je na nejvyšších postech v americké vládě nahradili.

Fakt, že Trump hledal v patové situaci vládního shutdownu pomoc u svého zetě Jareda Kushnera, politického zelenáče, prokazuje, že v Bílém domě panuje značný nedostatek politických zkušeností. To, že Trump v podobném duchu obměnil i tým poradců v oblasti zahraniční politiky, znamená, že jejich ignorance a neznalost světa mimo USA může v čase, který Trumpovi v Bílém domě zbývá, způsobit značné problémy. Jak situaci pojmenoval jeden americký komentátor, „Lincoln měl tým rivalů; Trump má tým blbců“.

Tvrzení, že Trumpa až dosud kontrolovali moudřejší a zkušenější poradci, je však sporné samo o sobě. Například James Mattis, někdejší ministr obrany, nedokázal zabránit Trumpovým opakovaným útokům na NATO nebo jeho zbrklému rozhodnutí stáhnout ozbrojené síly ze Sýrie. Abychom však byli spravedliví, Mattis skutečně zamezil některým divočejším přešlapům (těm, o kterých víme), jako například údajnému Trumpovu přání nechat zavraždit Bašára Asada.

Zásah ve Venezuele však naznačuje, že na obzoru máme podobné či ještě horší rozhodnutí. Trump, nyní ještě rozmrzelejší a vrtkavější, se nachází v obležení nepřátelského Kongresu a pod hrozbou ústavní žaloby. Tajně tedy spřádá plány, jak obhájit druhý mandát.

Čím více je Trump v pokušení zaútočit, někoho přetlačit nebo oportunisticky odpoutat pozornost, aby znovu ovládl debatu — což je i způsob, jakým pravděpodobně nahlíží i na Venezuelu — tím víc bude třeba rozumných a rozvážných rad. A právě toho zjevně není schopná jeho vláda, obsazená nikoliv těmi „nejlepšími a nejbystřejšími“ (jak David Halberstam poloironicky označil tým prezidenta Kennedyho), ale těmi nejhoršími, nejhloupějšími bez jakékoliv reputace, o kterou by mohli přijít.

Bolton je z této party ten nejděsivější — fanatik, který se vrhne vybraným směrem bez ohledu na fakta a rozum. Jednal tak ve věci Iráku, kdy přemlouval George W. Bushe k útoku na základě — jak věděli ti moudřejší — falešných důvodů.

Bolton opakuje stejnou chybu v případě Íránu. Zde také dříve podporoval vynucenou změnu režimu nehledě na následky. Znovu přitom zveličuje předpokládanou hrozbu zbraní hromadného ničení a připojuje neupřímnou starost o demokracii a lidská práva.

Boltonova posedlost Íránem zapříčinila minulý podzim masivní reakci na dva menší incidenty, v nichž figurovaly Teheránem podpořené milice v Iráku. Národní bezpečnostní rada požadovala od Pentagonu okamžitou možnost vojenského úderu na Írán. „Byli jsme v šoku. Jejich přezíravost byla ohromující,“ komentoval situaci jeden vysoký úředník.

Naděje, že diplomacie udrží bezohledné sklony Bílého domu na uzdě, zmizela s příchodem ministra zahraničí Mika Pompea, nástupce propuštěného Rexe Tillersona. Nedávné proslovy bývalého tohoto dravého ředitele CIA v Bruselu a Káhiře ukázaly, že je otrocky oddán hlasu jeho pána a reprodukuje Trumpův omezený nacionalismus a zjednodušující dělení světa na přátele a nepřátele.

Pompeovo prohlášení, kterým ve středu večer instruoval americké diplomaty v Caracasu, aby ignorovali Madurovo nařízení opustit zemi, bylo obzvlášť ukvapené. Diplomaté by se mohli v jakémkoli dalším vnitřním boji o moc reálně stát rukojmími.

Ti, kteří hledají v jakýchkoli vyšších patrech Trumpova úřadu schopnější vedení, budou hledat marně. Pentagon, největší válečný stroj na světě disponující nukleárními zbraněmi, je v současnosti veden bývalým ředitelem firmy Boeing Patrickem Shanahanem, který má, narozdíl od Mattise, nulové vojenské nebo politické zkušenosti. A to není nejlepší situace, pokud vypukne krize, jakou je ta ve Venezuele.

Trumpův nový ministr spravedlnosti William Barr si zřejmě myslí, že jeho zákonnou povinností je bezmyšlenkovitě udělat cokoliv, co mu Trump řekne. Trumpova mluvčí Sarah Sandersová nenávidí novináře. A personální ředitel Bílého domu Mick Mulvaney jednou svého nového šéfa popsal jako „příšerného člověka“.

Dokonce ani pokud Trump a jeho loď bláznů a darebů ve Venezuele válku nerozpoutají, mohli by stejně snadno spustit nové konflikty na Blízkém východě nebo s Čínou, aniž by o to vůbec usilovali. Juan Guaidó by si měl být vědom, že tito lidé nejsou spolehlivými spojenci. S Trumpovým „týmem blbců“ ve vedení neexistuje žádná záchranná síť ani prostor pro chyby — a těžko předvídat, co přijde dál.

Text Donald Trump’s ship of fools is heading for the rocks in Venezuela vyšel původně v The Guardian. Z angličtiny přeložil Jaroslav Michl.