Do zatím bezprecedentní situace se tento týden dostala jihoamerická Venezuela. Kromě Nicoláse Madura, který se 10. ledna za téměř úplného regionálního i mezinárodního bojkotu podruhé ujal nejvyšší funkce, se totiž „legitimním“ prezidentem prohlásil i jeden z předáků opozice. Novopečený předseda Národního shromáždění Juan Guaidó složil ve středu prezidentskou přísahu před shromážděnými příznivci v hlavním městě Caracasu a Madura označil za „uzurpátora“.

„Jako předseda Národního shromáždění před Bohem a Venezuelou a s úctou ke svým kolegům poslancům slavnostně přísahám, že přebírám jako prezident na přechodné období výkonné pravomoci,“ řekl Guaidó před shromážděným davem s ústavou v ruce a doplnil, že chce zemi dovést k předčasným volbám. Už dříve také vyzval armádu, aby se přidala na jeho stranu.

Přestože Juan Guaidó nedrží v rukách žádnou faktickou moc a státní aparát zůstává pevně pod Madurovou kontrolou, jeho symbolickému kroku dodává na váze podpora ze strany Spojených států a sousední Brazílie a po dlouhé době obnovené masové demonstrace za svržení vlády v ulicích většiny venezuelských měst.

Z tohoto důvodu přinášíme odpovědi na základní otázky týkající se posledního vývoje v zemi s největšími ropnými zásobami na světě, která v posledních letech procházela masivní hospodářskou a potažmo humanitární krizí, kvůli níž ji opustily na tři miliony lidí.

Proč se Guaidó prohlásil prezidentem?

Juan Guaidó se při jmenování sebe sama do nejvyšší funkce ve státě odvolává na tři články venezuelské ústavy z roku 1999. První z nich, článek 233, popisuje způsob, jakým se postupuje v případě neobsazení prezidentského postu.

Guaidó tvrdí, že Maduro nemůže být legitimním venezuelským prezidentem, pokud se o funkci ucházel ve zmanipulovaných volbách, ve kterých byli nejdůležitější opoziční politici buď uvězněni, přinuceni odejít do exilu nebo jim bylo zakázáno kandidovat. Venezuela je podle něj tedy bez prezidenta, jehož pravomoci by měl podle tohoto výkladu ústavy přebrat do doby konání předčasných voleb právě předseda Národního shromáždění.

Další citované články (333 a 350) zavazují venezuelské občany k odporu v případě nedodržování ústavy a k „neuznání jakéhokoli režimu, zákona nebo vlády, která je v rozporu s hodnotami, principy a demokratickými zárukami, nebo která útočí na lidská práva“. Guaidó zde kromě útlaku opozice připomíná, že Maduro před dvěma lety s posvěcením Nejvyššího soudu svolal volby do Ústavodárného shromáždění, které následně zcela nahradilo demokraticky zvolený parlament.

Jakou má podporu na mezinárodní scéně?