Sledovat prakticky jakékoli volby v současné Venezuele je činnost natolik zbytečná, že ty poslední — volby do obecních zastupitelstev z 9. prosince — proběhly takřka bez povšimnutí mezinárodní veřejnosti. Přesto byly dalším potvrzením toho, jakým způsobem funguje tamní režim a jak se mu podařilo zcela paralyzovat demokratické instituce.

Ve Venezuele došlo během posledních let k procesu postupného znásilnění demokracie, které nemá mnoho srovnání s událostmi v jiných zemích. Na rozdíl od ryze autoritativních režimů, které ovládnutí státu jedním politickým uskupením nijak neskrývají (v současnosti například Kuba nebo KLDR, historicky celý sovětský blok s ústavně zakotvenou vedoucí úlohou komunistické strany), venezuelský režim stále předstírá demokratický systém. Jeho jednotlivé instituce se však postupně dostaly pod kontrolu režimu a v krajním případě byly dokonce nahrazeny obdobnou institucí s jiným názvem. Šlo přitom o mnohaletý proces, nikoli výsledek jednorázového převratu.

Poslední relativně svobodné volby byly ty parlamentní v roce 2016, kdy se opozičním stranám přes vládní manipulace podařilo získat ústavní většinu. Ta byla sice vzápětí zpochybněna odebráním mandátu poslancům zvoleným za stát Amazonas, ale převaha opozice byla stále jednoznačná.

Vláda Nicolase Madura proto použila jinou instituci, která bývá v normálních poměrech pojistkou fungování demokracie, a sice Tribunal Supremo de Justicia (TSJ, obdoba ústavního soudu), který začal rušit jedno usnesení parlamentu za druhým a nakonec předal moc do rukou prezidentovi a vládě. TSJ ovládla vládní strana už dříve, řada předchozích členů je v emigraci a tento orgán je schopen odhlasovat, že týden má deset dní, pokud ho k tomu Maduro vyzve.

Protože parlament přes tato omezení pokračoval v přijímání usnesení kritizujících prezidenta, rozhodla se vládnoucí klika k dalšímu kroku. S platností od května 2017 pravomoci parlamentu odebrala a ustanovila nový zákonodárný orgán nazvaný Asamblea Nacional Constituyente (ANC, Národní ústavodárné shromáždění). Složení ANC není dáno přímými volbami, ale systémem zastupování jednotlivých skupin občanů, a hlasování do něj bylo bojkotovanou fraškou. Přesto jde o instituci, která dnes fakticky parlament nahradila.

Tento orgán také spolu s další režimu zcela poplatnou institucí Consejo Nacional Electoral (Národní volební rada) komunální volby vyhlásil, ačkoli legitimní pravomoc k tomu má parlament. Absurdnost situace dále zvyšoval fakt, že mandát obecních zastupitelstev skončil už v roce 2017 a volby byly vyhlášeny dlouho po zákonném termínu. Venezuelská opozice v nich každopádně byla vystavena dalšímu testu. Šlo už o několikáté volby, ve kterých bylo jasné, že výsledek je předem rozhodnut — stejně jako předtím ve volbách prezidentských v květnu letošního roku a v těch regionálních (Venezuela se skládá z 24 států) v říjnu roku 2017.

Zkušenost z krajských voleb byla obzvláště varující: opozice byla rozpolcena v otázce, zda hlasování bojkotovat. Část hlavních opozičních stran se voleb nakonec zúčastnila, jejich průběh byl plný manipulací, ale vláda nechala v několika regionech opoziční kandidáty vyhrát. Pro jmenování guvernérem však vyžadovala přísahu složenou do rukou nelegitimní a mezinárodně neuznané ANC. Smutným důkazem touhy mnohých po funkci je fakt, že tuto přísahu několik kandidátů opozice skutečně složilo.

Opozice ve Venezuele je obecně vystavena mimořádnému tlaku, který kombinuje všechny myslitelné taktiky — od zavírání do vězení a vyhánění do exilu (z nejznámějších například Leopoldo López nebo Antonio Ledezma), přes vyhrožování a nátlak, až po uplácení a nabídky funkcí. Řadě z jejích představitelů je navíc z různých, vesměs účelových důvodů zabráněno se voleb zúčastnit. Opozice v tuto chvíli nemá silného a nesporného vůdce a není schopná tlaku efektivně odolávat. Její důvěryhodnost a podpora mezi obyvateli je proto poměrně nízká.

V případě obecních voleb se však všechny hlavní opoziční síly rozhodly volby bojkotovat a své kandidáty nestavět. Do voleb tak šla pouze vládní strana a několik dalších uskupení, které se sice jako opozice deklarují, ale v podstatě jde o režimu blízké skupiny lidí vedené buď nabídkou výhod ze stran režimu, nebo nadměrnými osobními ambicemi.

Opoziční bojkot obecních voleb nakonec ani nebyl nutný — obyvatelé Venezuely z drtivé většiny režim odmítají, a pokud nebalí věci na odchod do zahraničí, tráví celé dny starostmi o zajištění základních potřeb. Účast proto byla mimořádně nízká — odhady nezávislých agentur hovořily o necelých 12 % voličů a dokonce i oficiální zpráva vyhlásila, že k urnám jich přišlo 27,4 %. Nijak ji to ale samozřejmě neodradilo od toho, aby volby uznala za regulérní.

Venezuelský politický systém tím utrpěl další ránu, ale ta zatím největší ho čeká za necelý měsíc. 10. ledna 2019 má totiž začít další volební období prezidenta Madura, a to na základě květnových prezidentských voleb, které ale neuznal prakticky žádný demokratický stát. Řada zemí včetně většiny těch jihoamerických připravuje reakci na stav, který lze považovat za definitivní ztrátu posledních zbytků legitimity režimu.

Obecní volby tak byly jen dílčí předehrou k dalšímu kolu venezuelské tragédie. Situace, kdy se mocenská skupina zaštiťující se levicovou politikou, s níž ve skutečnosti nemá mnoho společného, zmocnila státu a přivedla ho k totálnímu rozkladu, je v moderní historii nevídaná. Jedna z nejbohatších zemí západní polokoule se přeměnila v mafiánský stát, kde je hlavním programem vládnoucí skupiny udržet moc a pokračovat v rabování zdrojů země. Východisko z této situace však bohužel stále není na obzoru a poslední volby znovu potvrdily, že u volebních uren se za těchto okolností situace těžko změní.