Kdo alespoň jednou zavítal do některé ze zemí takzvaného Severního trojúhelníku — Hondurasu, Guatemaly či Salvadoru —, jistě cítil atmosféru násilí, které v těchto zemích panuje. Liší se tím od dalších zemí Střední Ameriky, kde sice také klid v ulicích nelze měřit evropskými standardy, ale nebezpečí není všudypřítomné a jistá kontrola státu a policie nad zemí existuje (v Nikaragui bohužel diktátorského typu).

Pokud k tomu připočteme sociální rozdíly a značnou chudobu velké části obyvatel, není divu, že řada z nich se snaží své životy změnit zásadním způsobem a volí odchod ze země. Jev je to tak masový, že významnou součástí ekonomik těchto zemí jsou remesas, tedy peníze zasílané příbuznými ze zahraničí, kterých jsou miliony. Nejčastější cílovou zemí pro migraci jsou vzhledem ke geografické blízkosti a částečně hispánské populaci pochopitelně Spojené státy.

Na straně USA je ovšem migrace, stejně jako v Evropě, vážným politickým problémem. V odporu k migraci se kombinují legitimní důvody — USA mají striktní migrační politiku, legální příchozí procházejí nejpozději na hranici nebo letišti důkladnou registrací a pohovorem a na druhé straně přes přírodní hranici přicházejí miliony lidí bez jakékoli kontroly. Zároveň ale obava z migrace odráží řadu obav a předsudků, které jsou ovlivněny obavami zejména chudších bílých vrstev z konkurence na pracovním trhu a šířeji obavami části většinového obyvatelstva z toho, že větší množství hispánských migrantů bude znamenat kulturní a politické změny v jejich zemi.

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem bylo do jisté míry projevem těchto obav. Jedním z hlavních hesel jeho kampaně bylo postavit zeď na mexické hranici. Trump svými útoky na mexické a jiné přistěhovalce, které opakovaně nazýval znásilňovači a zločinci, celkově posiloval atmosféru strachu vůči migrantům. Ten má přitom v mnohém velmi podobné rysy jako strach, který panuje v Čechách. Migranti jsou označováni za potenciální zločince, teroristy, vyvolává se dojem, že jde o invazi zejména mužů v aktivním věku, ač značná část jsou prokazatelně ženy a děti, a celkově pocit, že jde o zásadní ohrožení země.

Tato podobnost vedle jiného ukazuje, že fobie z migrace má hlubší kořeny a není vysvětlitelná jen důvody, které mají racionální jádro. V případě muslimské imigrace lze za takové například považovat obavy vyvolané strachem z jiné náboženské tradice a zvyků a také terorismem muslimských radikálů, který je nezpochybnitelný. Imigranti ze Střední Ameriky jsou ale křesťané a terorismus v těchto zemích prakticky neexistuje. Argumenty proti jejich příchodu však zaznívají takřka totožné.

Není proto nijak překvapující, že jednou z hlavních politických událostí současné Ameriky se stala takzvaná karavana, tedy hromadná akce občanů zemí Severního trojúhelníku, kteří se rozhodli skupinově vydat do emigrace přes Mexiko do USA. K akci se postupně přidalo několik tisíc lidí (podle odhadů 3—7 tisíc, skupina není jednolitá, část lidí se přidává, někteří volí jinou cestu). Akce tohoto druhu existovaly již dříve, ta současná ale vyvolala mimořádnou pozornost a reakci. Přispělo k tomu jednak, že prezidentem je právě Trump, a navíc byla zahájena pár týdnů před klíčovými volbami v USA, takzvanými midterms, které významně ovlivní Trumpovu možnost ovládat zemi.

Reakce Trumpa a jeho republikánů byla téměř hysterická. Trump využil karavanu k útoku na všechny myslitelné i nemyslitelné nepřátele — obvinil demokraty, Obamu, Sorose (údajně karavanu financuje), arabské teroristy (jsou prý zamícháni mezi účastníky), vlády států, ze kterých nebo přes které migranti přicházejí (těm pohrozil ukončením finanční podpory, kterou jim USA poskytují) a jako hlavní trumf prohlásil, že vyšle armádu na tu část hranice, přes kterou by měli migranti do USA přijít.

Nasazení armády je přitom ústavně složité a zástupci Pentagonu také již oznámili, že budou poskytovat jen logistickou podporu celé akci. Propagační charakter nasazení ozbrojených sil jen podtrhuje Trumpovo prohlášení, že je připraven vyslat na hranici až 15 tisíc vojáků, což by bylo o tisícovku více, než má celý americký kontingent v Afganistánu.

Využití karavany a celkově otázky migrace v předvolební kampani dále zdůraznil předvolební spot, ve kterém figuruje cynický vrah dvou policistů Luis Bracamontes — ilegální imigrant z Mexika, který je vydáván za typického představitele migrantů přicházejících za údajné podpory demokratů do USA. Jde o spot, který je i na americkou tradici negativních kampaní mimořádně nevkusný a podpásový, a přesto jej Trump sdílel na vlastním twitterovém účtu.

Karavana navzdory všem těmto událostem putuje dál a velká část jejích účastníků zřejmě dorazí přes Mexiko až na hranici USA. Tam sice budou stát tisíce příslušníků americké armády a dalších ozbrojených složek, dokonce i ozbrojených dobrovolníků, ale ani to nic nezmění na tom, že bude nutné zodpovědět zásadní otázky: je emigrace z důvodů obavy z násilí či mimořádné nouze legitimním důvodem k udělení azylu, či nikoli? Je přijímání migrantů projevem solidarity a síly bohatých zemí, jakou USA jsou, nebo se vydají cestou uzavřenosti a budování pevnosti na vlastních hranicích?

Jak je možno podporovat země jako Honduras, Salvador a Guatemalu směrem k vytvoření stabilnějších politických systémů, zvýšení bezpečnosti občanů a zmenšení jejich sociálních problémů? Odpovědi na tyto otázky jsou pro rozhodnutí, jak naložit nejen s touto karavanou, ale také všemi dalšími, klíčové. Donald Trump bohužel nabízí jen vyvolávání strachu a odmítání pomoci. Do jaké míry tento přístup sdílí většina Američanů, zřejmě v mnohém ukážou úterní volby, které atmosféra karavany a migrace nesporně silně ovlivní.