Doma v Evropě
Ivan ŠtampachVýsledky evropských voleb v České republice nedopadly pro náš domov — Evropskou unii — nijak valně. Přesto je na nás občanech, kteří se pokládají především za Evropany, abychom po zvolených zástupcích požadovali prohlubování integrace.
Čím doprovodíme do Bruselu a Štrasburku právě zvolené české poslance? Závisí to na tom, s jakými motivy, očekáváními a požadavky kdo z nás, tentokrát větší, ale stále malé (i když větší než minule) části českého voličstva, komu odevzdal hlas. Důvěru v Evropu jako politickou vlast prokázali voliči menšinově.
I strany počítané obvykle mezi demokratické, jako například úspěšní občanští demokraté, pojedou do Bruselu hájit české zájmy a jejich voliči to od nich zřejmě chtějí. Stará koncepce státu jako instituce utvořené národem a sloužícím národu pořád v povědomí obyvatelstva hraje roli a nemusí to hned mít podobu primitivních sloganů jako třeba Čechy Čechům.
I první Československá republika, která byla ve střední Evropě vzorem liberálních a demokratických postojů, měla jako první slova v ústavě z roku 1920 slova: „My, národ československý..." Národ, navíc národ spíše fiktivní, přijímal ústavu a utvářel stát, byl státotvorný.
Slováci a možná i Moravané a Slezané, kteří nechtěli být Čechoslováky jinak než jako občané Československa, se ocitli tak trochu na vedlejší koleji. Jako pro jednotlivce pro ně platily stejné občanské svobody a lidská práva, ale s právy komunit to bylo povážlivé. A to už ani nemluvíme o německy mluvících občanech, kterých bylo v Československu víc než Slováků a nepočítalo se s nimi jako s „národem státotvorným“, takže se nelze divit, že ani sami neměli k novému státu vřelý vztah. Doplnit bychom mohli zdejší Poláky, Maďary, Rusíny, Židy a Romy.
Dnešní český stát je oficiálně postaven na principu občanském. Ústavu si ukládají a stát ustavují občané Čech, Moravy a Slezska (tedy reálně kousku Slezska, který při různých válečných a politických čachrech zůstal Koruně české) bez ohledu na etnickou příslušnost. Značná většina politiků, i těch, kteří nejsou počítání k nacionalistům, to ignoruje a stejně tak žurnalisté, bohužel i ti, kteří působí v médiích veřejné služby.
Kolikrát jsme jen v posledních hodinách slyšeli, jak „Češi volili“. Jako by snad v České republice neměli volební právo zdejší občané třeba slovenské, romské, židovské nebo třeba vietnamské národnosti.
Abychom se sjednotili, to bychom spolu museli víc mluvit.
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:B%C3%B6hmer_Wenzel_und_Deutscher_Michel_(1900_Karikatura).jpg
Ve čtvrtek před volbami jsem náhodou mluvila s jedním člověkem, který mi řekl, že k "normálním" volbám chodí, ale k těmhle ne. Evropa je jim úplně cizí.
Museli bychom spolu víc mluvit (mimochodem, tomu odkazu chybí konec). Ale myslím, že nejdříve tady v České republice bychom spolu museli víc mluvit. Někteří lidé kráčejí dopředu moc rychle a na tom zbytku jim nezáleží.
"Proč chci rozbít homogennost národa" http://casopisargument.cz/2018/09/19/proc-chci-rozbit-homogennost-naroda/
"Dobra není nikdy dost" http://casopisargument.cz/2018/05/22/dobra-neni-nikdy-dost/
Oba argumentují chytře a zajímavě.
Ale ten druhý článek říká: vždyť ten váš původní svět už stejně neexistuje. Hnije zevnitř. Nepřijdu-li já – cizinec, povstanou cizinci mezi vámi. A vlastně už povstali dávno.
Otázka tedy je, zda jde o věc žádoucí či nežádoucí.
Odpověď J. G. Feinberga je ovšem vynikající; je dokonalá, není co k ní ještě dalšího přidat.
Já bych se dřív možná klonila spíš k tomu Votrubovi, který není zas tak xenofobní, jak tvrdí pan Poláček. Ale teď nějak více souzním s tím druhým článkem.
V jednom z těch dvou článků je tato otázka zmíněna: Kdo má ustanovit morálku, pokud je morálka nadřazena společenskému souhlasu?
Což je podle něj hybris. Ale to by, myslím, platilo, jenom kdyby někdo chtěl tu svou jinou morálku druhým vnucovat násilím. Pokud má někdo lepší morálku, kterou druhým nevnucuje, nemusí to nikomu vadit.