Doma v Evropě

Ivan Štampach

Výsledky evropských voleb v České republice nedopadly pro náš domov — Evropskou unii — nijak valně. Přesto je na nás občanech, kteří se pokládají především za Evropany, abychom po zvolených zástupcích požadovali prohlubování integrace.

Čím doprovodíme do Bruselu a Štrasburku právě zvolené české poslance? Závisí to na tom, s jakými motivy, očekáváními a požadavky kdo z nás, tentokrát větší, ale stále malé (i když větší než minule) části českého voličstva, komu odevzdal hlas. Důvěru v Evropu jako politickou vlast prokázali voliči menšinově.

I strany počítané obvykle mezi demokratické, jako například úspěšní občanští demokraté, pojedou do Bruselu hájit české zájmy a jejich voliči to od nich zřejmě chtějí. Stará koncepce státu jako instituce utvořené národem a sloužícím národu pořád v povědomí obyvatelstva hraje roli a nemusí to hned mít podobu primitivních sloganů jako třeba Čechy Čechům.

I první Československá republika, která byla ve střední Evropě vzorem liberálních a demokratických postojů, měla jako první slova v ústavě z roku 1920 slova: „My, národ československý..." Národ, navíc národ spíše fiktivní, přijímal ústavu a utvářel stát, byl státotvorný.

Je to právě Evropská unie, kdo pomáhá kulturnímu uplatnění členských zemí, ale též jejich menším regionům. Foto Vlasta Juricek, flickr.com

Slováci a možná i Moravané a Slezané, kteří nechtěli být Čechoslováky jinak než jako občané Československa, se ocitli tak trochu na vedlejší koleji. Jako pro jednotlivce pro ně platily stejné občanské svobody a lidská práva, ale s právy komunit to bylo povážlivé. A to už ani nemluvíme o německy mluvících občanech, kterých bylo v Československu víc než Slováků a nepočítalo se s nimi jako s „národem státotvorným“, takže se nelze divit, že ani sami neměli k novému státu vřelý vztah. Doplnit bychom mohli zdejší Poláky, Maďary, Rusíny, Židy a Romy.

Dnešní český stát je oficiálně postaven na principu občanském. Ústavu si ukládají a stát ustavují občané Čech, Moravy a Slezska (tedy reálně kousku Slezska, který při různých válečných a politických čachrech zůstal Koruně české) bez ohledu na etnickou příslušnost. Značná většina politiků, i těch, kteří nejsou počítání k nacionalistům, to ignoruje a stejně tak žurnalisté, bohužel i ti, kteří působí v médiích veřejné služby.

Kolikrát jsme jen v posledních hodinách slyšeli, jak „Češi volili“. Jako by snad v České republice neměli volební právo zdejší občané třeba slovenské, romské, židovské nebo třeba vietnamské národnosti.

×
Diskuse
JH
May 27, 2019 v 22.10
Bylo by to fajn,
ale obávám se, že "domov Evropa" prostě nechce dost lidí, a většina se identifikuje zejména se svým národním státem.

Abychom se sjednotili, to bychom spolu museli víc mluvit.
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:B%C3%B6hmer_Wenzel_und_Deutscher_Michel_(1900_Karikatura).jpg
May 28, 2019 v 5.06
Bylo by to fajn. Zase bychom žili v jednom státě, i když pořád stejně daleko. Ale většina lidí si to nepřeje - to je pravda. K evropským volbám přišlo méně procent lidí než ve Velké Británii, která vystupuje.
Ve čtvrtek před volbami jsem náhodou mluvila s jedním člověkem, který mi řekl, že k "normálním" volbám chodí, ale k těmhle ne. Evropa je jim úplně cizí.
Museli bychom spolu víc mluvit (mimochodem, tomu odkazu chybí konec). Ale myslím, že nejdříve tady v České republice bychom spolu museli víc mluvit. Někteří lidé kráčejí dopředu moc rychle a na tom zbytku jim nezáleží.
Pokud by nám byl dopřán přirozený klidný vývoj, pak věřím, že by následující generace k pocitu společného evropského domova dospěly. A daly by tomu i příslušný instituční výraz, protože by v užším svazku viděly jeho praktičnost.
JN
May 28, 2019 v 12.31
Joseph Grim Feinberg reaguje na článek Adama Votruby
Zkuste si, prosím, přečíst tyto dva polemické články výše zmíněných autorů:

"Proč chci rozbít homogennost národa" http://casopisargument.cz/2018/09/19/proc-chci-rozbit-homogennost-naroda/

"Dobra není nikdy dost" http://casopisargument.cz/2018/05/22/dobra-neni-nikdy-dost/

Oba argumentují chytře a zajímavě.


JN
May 29, 2019 v 7.15
První, čeho si na těch dvou článcích všimnete je,
že v tom prvním ("Dobra není nikdy dost") se výraz "homogennost národa" nebo "národní homogenita" vůbec nevyskytuje.
JN
May 29, 2019 v 7.28
Obhajuje tedy první článek "národní homogenitu",
nebo spíše pohyblivý kulturní konsenzus, kolem kolem kterého se vyvíjí určité společenství lidí?
May 29, 2019 v 7.39
Máte pravdu. Votruba nepíše o narušování homogenity, nýbrž o narušování etnické skladby obyvatel na určitém území, které vždy nahrává dobyvatelům. Nepíše o rozbití homogenity nýbrž o rozbití místních společenství, které nahrává témuž.
Ale ten druhý článek říká: vždyť ten váš původní svět už stejně neexistuje. Hnije zevnitř. Nepřijdu-li já – cizinec, povstanou cizinci mezi vámi. A vlastně už povstali dávno.
Ano, oba články podle mě mluví o problému dosahování kulturní jednoty (konsenzu) ve společnosti.

Otázka tedy je, zda jde o věc žádoucí či nežádoucí.
JP
May 29, 2019 v 10.31
Votrubův článek je ve skutečnosti pouhým výlevem xenofobie, která se skrývá za předstíranou obavou o osud národa. Ty jeho argumenty by bylo možno bez námahy rozbít jeden za druhým (kdyby si alespoň dal práci nahlédnout do výsledků genetického výzkumu, pak by - zřejmě s hlubokým šokem - zjistil, jak krajně nesourodé etnikum je ten "český národ"!). Jedině ten jeho pokus o exkurzi do dialektiky má určitý reálný základ, je faktem že i ten "multikulturalismus" se může stát ideologií, stejně jako ideologie národní či etnické homogenity. Ale i tak v tom přímém srovnání je ten multikulturalismus stále ještě negací pozitivní, zatímco ta "národní jednota" je prvkem reakčním.

Odpověď J. G. Feinberga je ovšem vynikající; je dokonalá, není co k ní ještě dalšího přidat.
May 29, 2019 v 10.48
Já myslím, že nelze objektivně posoudit, co je žádoucí. Jde o různé subjektivní náhledy.
Já bych se dřív možná klonila spíš k tomu Votrubovi, který není zas tak xenofobní, jak tvrdí pan Poláček. Ale teď nějak více souzním s tím druhým článkem.
JN
May 29, 2019 v 11.36
Vyslovil bych domněnku, že kulturní jednota (konsenzus),
není kulturní homogenita ("monokultura"), ale rovnováha (akceptovaný stav).
JN
May 29, 2019 v 13.41
Domnívám se tedy, že problémem evropského domova
není národní homogenita, ale způsob dosahování kulturního konsenzu, kolem kterého by se měla tvořit (evropská) společnost.

V jednom z těch dvou článků je tato otázka zmíněna: Kdo má ustanovit morálku, pokud je morálka nadřazena společenskému souhlasu?
May 29, 2019 v 14.53
Je to v tom Votrubově článku. Píše, že s morálkou většiny může nesouhlasit buď konzervativec odjinud - protože ten má tu svou danou - například v Koránu - nebo ten, kdo chce vynalézt novou morálku.
Což je podle něj hybris. Ale to by, myslím, platilo, jenom kdyby někdo chtěl tu svou jinou morálku druhým vnucovat násilím. Pokud má někdo lepší morálku, kterou druhým nevnucuje, nemusí to nikomu vadit.
Na té lepší morálce (aby nebyla vnucována) by se společnost musela opět shodnout (že je lepší). To se podle mě v kulturním vývoji děje, obsah společenského konsenzu se postupně mění. Takováto změna ale není nadřazení morálky společenskému souhlasu.
"Každá společnost neustále vytváří v sobě heterogennost... (...) Kulturní prvky v dané společnosti mohou být úspěšněji nebo méně úspěšně začleňovány do celku. (...) Zkratkovitý nacionalismus odmítá existenci heterogennosti. Zkratkovitý multikulturalismus ji otevřeně pochvaluje. (...) Živý kulturní celek neustále integruje do sebe nové prvky. Ustrnulý a ohraničený národ nutí ke konformitě a vytěsňuje ze sebe ty prvky, které se ustanovené konformitě nepodřizují."
+ Další komentáře