Ruská invaze na Ukrajinu změnila způsob, jakým vnímáme Evropskou unii. Ta v posledních dnech konala jako opravdová unie. Dělení na členské státy a evropské instituce, které jsme ještě na začátku pandemie používali k tomu, abychom vysvětlili, kdo může za malé zásoby roušek v Evropě, nebylo v posledních dnech potřeba vůbec použít.

Členské státy stejně jako unijní instituce zareagovaly na Putinovu agresi způsobem, který si ještě před pár týdny skoro nikdo neuměl představit. Evropská unie se hbitě dohodla na jednoznačném stanovisku k napadení Ukrajiny. Na jeho základě potom během několika dnů uvalila na Rusko masivní ekonomické sankce. Vezmeme-li v úvahu, že podle mnohých neměla být Evropská unie něčeho podobného vůbec schopná, šlo skutečně o neslýchaně rychlou a důraznou reakci.

Na národní úrovni Německo během několika dnů odhodilo svou dosavadní identitu státu, který evropskou bezpečnost zajišťuje maximálně nepřímo skrze svou ekonomickou sílu, a oznámilo masivní investice do armády. Podobně Dánsko, tradiční fanoušek takzvaných opt-outů, tedy neúčasti na některé ze společných evropských politik, nabídne 1. června svým občanům, aby v referendu změnili současný opt-out na opt-in — a Dánsko se tak mohlo nově účastnit evropské spolupráce v oblasti obrany.

Napadení Ukrajiny Ruskem je natolik závažná událost, že bezprecedentní reakce vyvolává zákonitě. Důležité však je, že — jak vidíme právě na příkladu Německa nebo Dánska — Evropa nereaguje pouze přímo na aktuální situaci, například poskytováním humanitární pomoc nebo nákupem zbraní. Jako zásadní se jeví, že Evropská unie na ruskou agresi odpovídá také novým způsobem přemýšlení o své identitě a o tom, jak se by měla dále formovat.

Evropané dnes v praxi sledují „Evropu kolektivní síly“, jak současný stav nazvala ve svém komentáři emeritní profesorka Evropského univerzitního institutu ve Florencii Brigid Laffanová. To, že v jednotě je síla, si Evropané vyzkoušeli již v době brexitu a při pandemii. Jestliže dnes vidíme vůli uplatnit Evropu kolektivní síly také v oblasti energetiky a obrany, jde o historickou událost. Pokud uvedené statky prohlásíme za společné, musíme je také společně platit, a to předpokládá další postup evropské integrace, pokud jde o rozpočet, vlastní zdroje nebo společný dluh.

Posílit suverenitu Evropské unie

Německý kancléř Scholz prohlásil v Bundestagu, že je potřeba trvale posílit suverenitu Evropské unie. Pro členské státy to podle něj znamená neptat se, co lze získat z Bruselu pro svůj stát, ale jaké rozhodnutí je nejlepší pro Unii jako celek. Navázal tak na francouzského prezidenta Macrona, který hned v prvních dnech po ruské invazi zopakoval svou dřívější představu, že Evropská unie musí usilovat o strategickou autonomii v oblasti obrany, energetiky a technologií.

V tuto chvíli je brzy mluvit o tom, jak současná situace ovlivní například institucionální uspořádání Evropské unie. Lze však předpokládat, že v delším horizontu nebude pro strategicky autonomní a geopoliticky aktivní Unii dostačující současný model „Evropy kolektivní síly“, která se sice naučila táhnout za jeden provaz v době krize, ale její standardní režim nepředstavuje nezpochybnitelnou záruku její odolnosti.

Vidíme to v těchto dnech i v souvislosti s příchodem uprchlíků z Ukrajiny. Členské státy byly schopny se jednomyslně shodnout na použití takzvané dočasné ochrany a legalizovaly pobyt uprchlíků na celém území Evropské unie, ale dočasná ochrana je „jen“ ad hoc instrument, kterým Evropská unie reaguje na aktuální humanitární situaci.

Ve chvíli, kdy české úřady pomalu zjišťují, že tak velký počet příchozích pravděpodobně samy nezvládnou, si můžeme položit otázku, co činí Evropskou unii silnější a odolnější. Je to vyjednávání o relokacích vždy, když se ukáže, že některý ze států nemůže situaci zvládnout sám, nebo je to jednotný unijní azylový systém poskytující dopředu alespoň základní představu o tom, jak bude Evropská unie za nestandardní situace postupovat?