Evropská unie směřuje k federaci. Je to i v našem zájmu a je třeba si to říct

Martin Hančl

Idea politicky jednotné Evropy se zákonitě vynořila z příkladné reakce Evropské unie na ukrajinskou krizi. Je to příležitost i v české debatě začít mluvit o Evropské unii jinak — ostatně je to součást nejlepšího československého dědictví.

Pro Jeana Monneta měla být politicky jednotná Evropa „sumou řešení přijatých v krizích“ a právě toho jsme dnes svědky. Foto WmC

Ruská invaze na Ukrajinu změnila způsob, jakým vnímáme Evropskou unii. Ta v posledních dnech konala jako opravdová unie. Dělení na členské státy a evropské instituce, které jsme ještě na začátku pandemie používali k tomu, abychom vysvětlili, kdo může za malé zásoby roušek v Evropě, nebylo v posledních dnech potřeba vůbec použít.

Členské státy stejně jako unijní instituce zareagovaly na Putinovu agresi způsobem, který si ještě před pár týdny skoro nikdo neuměl představit. Evropská unie se hbitě dohodla na jednoznačném stanovisku k napadení Ukrajiny. Na jeho základě potom během několika dnů uvalila na Rusko masivní ekonomické sankce. Vezmeme-li v úvahu, že podle mnohých neměla být Evropská unie něčeho podobného vůbec schopná, šlo skutečně o neslýchaně rychlou a důraznou reakci.

Na národní úrovni Německo během několika dnů odhodilo svou dosavadní identitu státu, který evropskou bezpečnost zajišťuje maximálně nepřímo skrze svou ekonomickou sílu, a oznámilo masivní investice do armády. Podobně Dánsko, tradiční fanoušek takzvaných opt-outů, tedy neúčasti na některé ze společných evropských politik, nabídne 1. června svým občanům, aby v referendu změnili současný opt-out na opt-in — a Dánsko se tak mohlo nově účastnit evropské spolupráce v oblasti obrany.

Napadení Ukrajiny Ruskem je natolik závažná událost, že bezprecedentní reakce vyvolává zákonitě. Důležité však je, že — jak vidíme právě na příkladu Německa nebo Dánska — Evropa nereaguje pouze přímo na aktuální situaci, například poskytováním humanitární pomoc nebo nákupem zbraní. Jako zásadní se jeví, že Evropská unie na ruskou agresi odpovídá také novým způsobem přemýšlení o své identitě a o tom, jak se by měla dále formovat.

Evropané dnes v praxi sledují „Evropu kolektivní síly“, jak současný stav nazvala ve svém komentáři emeritní profesorka Evropského univerzitního institutu ve Florencii Brigid Laffanová. To, že v jednotě je síla, si Evropané vyzkoušeli již v době brexitu a při pandemii. Jestliže dnes vidíme vůli uplatnit Evropu kolektivní síly také v oblasti energetiky a obrany, jde o historickou událost. Pokud uvedené statky prohlásíme za společné, musíme je také společně platit, a to předpokládá další postup evropské integrace, pokud jde o rozpočet, vlastní zdroje nebo společný dluh.

Posílit suverenitu Evropské unie

Německý kancléř Scholz prohlásil v Bundestagu, že je potřeba trvale posílit suverenitu Evropské unie. Pro členské státy to podle něj znamená neptat se, co lze získat z Bruselu pro svůj stát, ale jaké rozhodnutí je nejlepší pro Unii jako celek. Navázal tak na francouzského prezidenta Macrona, který hned v prvních dnech po ruské invazi zopakoval svou dřívější představu, že Evropská unie musí usilovat o strategickou autonomii v oblasti obrany, energetiky a technologií.

V tuto chvíli je brzy mluvit o tom, jak současná situace ovlivní například institucionální uspořádání Evropské unie. Lze však předpokládat, že v delším horizontu nebude pro strategicky autonomní a geopoliticky aktivní Unii dostačující současný model „Evropy kolektivní síly“, která se sice naučila táhnout za jeden provaz v době krize, ale její standardní režim nepředstavuje nezpochybnitelnou záruku její odolnosti.

Vidíme to v těchto dnech i v souvislosti s příchodem uprchlíků z Ukrajiny. Členské státy byly schopny se jednomyslně shodnout na použití takzvané dočasné ochrany a legalizovaly pobyt uprchlíků na celém území Evropské unie, ale dočasná ochrana je „jen“ ad hoc instrument, kterým Evropská unie reaguje na aktuální humanitární situaci.

Ve chvíli, kdy české úřady pomalu zjišťují, že tak velký počet příchozích pravděpodobně samy nezvládnou, si můžeme položit otázku, co činí Evropskou unii silnější a odolnější. Je to vyjednávání o relokacích vždy, když se ukáže, že některý ze států nemůže situaci zvládnout sám, nebo je to jednotný unijní azylový systém poskytující dopředu alespoň základní představu o tom, jak bude Evropská unie za nestandardní situace postupovat?

Úvaha, že skutečnou kontrolu získáme jen v rámci Evropské unie jako celku, a musíme se tak vzdát dnes už stejně jen iluzorní kontroly na úrovni jednotlivých států, neplatí jen pro oblast migrace. Tato logika je základem úvah o strategické autonomii a reformě Evropské unie vůbec. Nejen energetickou, ale jakoukoli bezpečnost v nejširším slova smyslu, lze občanům Evropské unie zajistit jen na úrovni celku.

Už ne jen Unie spotřebitelů

Česká evropská politika se tak bude muset poměrně hodně změnit. Zatímco prezident Macron mluví již několik let o tom, že Evropská unie není unií spotřebitelů, ale politickým projektem založeným na společných hodnotách, jehož suverenitu ve světě je třeba posílit, české vnímání bylo dosud opačné. Evropskou unii jsme fakticky vnímali právě jen jako unii spotřebitelů. Pokud se čeští politici zrovna nevěnovali odmítání přerozdělování migrantů, bylo jejich hlavním tématem snížení cen za volání ze zahraničí a množství kakaa v pomazánce nebo pomerančů v limonádě.

Vláda Petra Fialy dnes zaslouží velké uznání za svoji činnosti v době po ruské invazi na Ukrajinu. Důrazně, srozumitelně a hlavně rychle podpořila všechny kroky Evropské unii a ani v nejmenším se nebránila přijímání uprchlíků. Česká republika se tak naštěstí jasně odlišila od Maďarska Viktora Orbána, který v každé situaci potřeboval čas na rozmyšlenou a transport zbraní přes území Maďarska nepovolil ani po dvou týdnech.

Vyjednávání členských států na summitu Evropské rady a utužování vazeb EU-NATO jsou přesně ty prvky evropské politiky, při jejichž realizaci se Petr Fiala může cítit takříkajíc jako doma. Můžeme za to být dnes jen rádi. Následující diskuse o evropské strategické autonomii a s ní spojené prohlubování evropské integrace už je oproti tomu terén, na kterém se zatím nejen čeští konzervativci příliš pohybovat neuměli.

Idea politicky jednotné Evropy je i československým dědictvím

Jedním ze způsobů jak přispět k tomu, aby se Česká republika zapojila do diskuse o strategické autonomii podobně důstojně jako do pomoci Ukrajině, je naučit se efektivně argumentovat proti různým verzím výkladu, že „Brusel“ se jen snaží zneužít další krize k budování superstátu. S tímto narativem přišel už v roce 2014 Institut Václava Klause, který psal, že „Evropský politický mainstream navíc kalkuje s tím, že lze ukrajinské krize využít k posílení evropské centralizace, zejména ke sjednocení evropské zahraniční politiky a k vytvoření evropské armády“.

Podobnou obavu vyjádřili Marine Le Penová, Mateusz Morawieck, Viktor Orbán a další zástupci takzvaných vlasteneckých konzervativních stran, kteří se sešli poslední lednový víkend v Madridu. V jejich společném prohlášení vyzvali k solidaritě proti tehdy ještě „jen“ hrozbě ruské agrese a zároveň konstatovali existenci nebezpečí transformace Evropské unie do „federálního superstátu“ a odmítli „nadměrné rozšiřování kompetencí institutcí tj. poskytuje humanitární pomoc nebo nakupuje zbraně EU“.

V madridském prohlášení najdeme také větu „Evropské společenství bylo vytvořeno jako zóna volné spolupráce suveréních států.“ Evropskou integraci po roce 1945 samozřejmě zahájily jednotlivé státy. Avšak konkrétní osobnosti, které stály na počátku evropské integrace přemýšlely o spojování Evropy ještě před druhou světovou válkou a neomezovaly se přitom na ideu pouhé ekonomické spolupráce.

Richard Coudenhove-Kalergi vydal svou Pan-Evropu v roce 1923. Obálku českého vydání z roku 1926 navrhl Josef Čapek a sám Coudenhove-Kalergi propagoval Spojené státy evropské na svých cestách napříč Evropou vybaven československým diplomatickým pasem, který mu věnoval prezident Masaryk.

V úvodu Schumanovy deklarace z roku 1950 čteme, že Francie už dvacet let usiluje o sjednocenou Evropu a především, že společná výroba uhlí a oceli vytvoří základy pro ekonomický rozvoj „jakožto první etapu Evropské federace“. Konrád Adenauer tehdy Schumanův plán přivítal jako „začátek federální struktury Evropy“.

V době vzniku Schumanovy deklarace byl československým prezidentem Klement Gottwald a premiérem Antonín Zápotocký a lze tak do určité míry pochopit, že povědomí o historii evropské integrace není v české společnosti příliš hluboké. Je to škoda, protože malá znalost historie nám stěžuje pochopení přítomnosti.

Jinde v Evropě jsou na tom lépe. Předmluvu k francouzskému vydání Pan-Evropy z roku 2019 napsal jeden z hlavních představitelů „Evropy kolektivní síly“ v období po brexitovém referendu, Michel Barnier. Ve svém textu Barnier píše, že Pan-Evropa zrodila myšlenku politické Evropy, která se postupně realizovala skrze Evropská společenství, společnou měnu a přímé volby do Evropského parlamentu.

Evropa jako suma systémových řešení krizových situací

Idea politické Evropy neměla v průběhu let vždy navrch, ale to nic nemění na tom, že v České republice si dějiny evropské integrace až příliš přizpůsobujeme tomu, aby odpovídaly představě unie vnitřního trhu, unie spotřebitelů. O zrušení roamingových poplatků mluvíme v souvislosti s Schumanovou ideou jednotlivých kroků postupně integrujících Evropu, ale zapomínáme dodat, že jeho cílem byla Evropa, která bude více než společným trhem.

Podobně hojně užívaná slova Jeana Monneta o tom, že Evropa se bude utvářet v krizích mají smysl jen tehdy, pokud větu, kterou najdeme v jeho pamětech, doplníme o její druhou část, v níž Monnet píše, že Evropa „bude sumou řešení přijatých v těchto krizích“. Krize kterou jen „nějak“ vyřešíme, abychom si následně mohli romanticky vyprávět, jak se Evropané znovu semkli, taková krize Evropu nevytváří.

Evropu vytvářejí jen krize, v jejichž průběhu vyřešíme skutečné příčiny toho, proč nějaká událost představovala pro Evropu problém. Migrační krizi jsme například nevyužili, protože jsme neodstranili její hlavní příčinu, kterou byl nedokonalý azylový systém založený na principu země prvního vstupu.

Doba, kdy jsme se mohli soustředit jen na vnitřní trh, zdá se, skončila. Je proto potřeba zopakovat, že myšlenka evropské integrace přesahující ekomickou spolupráci v Evropě existovala dávno před vytvořením moderních unijních institutcí; a nevytvořili ji bruselští úředníci.

Idea hlubší integrace a politické unie také není pravicová nebo levicová. Je to idea vycházející z úvahy nad tím, jak mohou Evropané, které spojují společné dějiny a společné hodnoty, nejefektivněji prosazovat své zájmy ve světě.

Když dnes německá vláda se sociálnědemokratickým premiérem a zelenou ministryní zahraničí prosazuje další federalizaci Evropy, jen tím navazuje na konzervativce Helmuta Kohla, jehož CDU do roku 1995 odkazovala ve svých stanovách na vizi Spojených států evropských a sám Kohl řekl například, že „chceme politickou integraci Evropy, nechceme vylepšenou zónu volného obchodu“.

Pro přijetí eura je třeba dnes argumentovat nejen ekonomicky

Mluvit o politické integraci je v rámci české debaty o Evropské unii momentálně ten největší úkol. Pokud ji totiž nezvládneme, tak hrozí, že nepřijmeme euro. A nepřijmout společnou měnu ve chvíli, kdy se Evropská unie stává geopolitickou silou, se jeví jako velmi neprozíravé.

Na první pohled se může zdát nelogické, že Češi, kteří neustále mluví o vnitřním trhu, ještě nepřijali euro. Ve skutečnosti je to však ta nejlogičtější věc na světě. Euro je totiž součástí politické integrace Evropy, kterou český mainstream dosud odmítal a preferoval onu „vylepšenou zónu volného obchodu“.

Budou-li zastánci eura dále žít v přesvědčení, že úspěšná kampaň za přijetí eura se může vyhnout tématu politické integrace Evropy a může zůstat omezena jen na ekonomické argumenty, jako je kurz nebo příznivý ekonomický vývoj na Slovensku po přijetí eura, uspějí jen shodou okolností. V následujících týdnech a měsících proto musíme začít o Evropské unii mluvit jinak než doposud.

Musíme mluvit nejen o vnitřním trhu. Odpovědnost za to, že povedeme skutečně poctivou diskusi o budoucnosti evropské integrace máme totiž nejen sami vůči sobě, ale vůči všem lidem, kteří s Evropskou unií spojují svou budoucnost.

advertisment
advertisment
Diskuse
JP
March 15, 2022 v 10.19

"Evropská unie směřuje k federaci" - ale bude to ještě hodně dlouho trvat.

Autor ve svém profederativním optimismu opomíjí problém suverenity, a obecněji vůbec problém subjektivity jednotlivých národních států. A vůbec nezmiňuje klíčový problém: přeměnu konsensuálních rozhodnutí (kdy je zapotřebí souhlas všech) v rozhodnutí většinové.

V současné době není vidět dostatek politické vůle, ale i vůbec připravenost evropských národů k tomu učinit natolik radikální krok.

Daleko spíše nežli brzkou federaci je tedy možno očekávat další "plíživé" prorůstání evropských mezinárodních či nadnárodních struktur, narůstající míru integrace těch či oněch procesů a institucí. Ale skutečná evropská federace - ne, s něčím takovým není možno pro dohlednou dobu realisticky počítat. Jedna - společně zvládnutá - krize skutečně ještě nemůže vytvořit pocit panevropské sounáležitosti, respektive přímo identity, která by mohla mít potenciál překonat přirozený pocit národní výlučnosti.

Vzpomeňme si jenom, jak dopadla federace Čechů a Slováků - ač natolik příbuzné národy, přece nakonec došlo k rozchodu.

Já, pane Hančl, zas tolik té jednoty (když jde třeba o okamžité zastavení odběru ruského plynu) v EU nevidím. Taky úplně nevím, jak efektivní bojovou činnost by byla schopna vyvinout třeba rota těhotných či kojících žen, pokud by strategickou výhodou armády EU byla genderová rovnost a právo žen na zajištění vhodného pracovního prostředí tak, aby mohly profesionální kariéru dobře skloubit s rolí matky. Zavedení dětských skupin na frontě by se při troše dobré vůle snad dalo zvládnout - dětské skupiny totiž nejsou svázány tolika normami a směrnicemi, jako třeba ty klasické mateřské školy. Zajatci by ty děti hned od útlého věku mohli učit cizímu jazyku - ono těch učitelů ruštiny dnes již moc není - čímž by se také posiloval kladný vztah dětí k cizím národům. Myšlenka je to dobrá, má to určité výhody, ale není to úplně bez problémů.

A taky se mi, pane Hančl, nelíbí ten „jednotný“ postoj EU k Polsku, snaha poškodit vztahy mezi Polskem a ČR...

Člověk by si pak ještě mohl i myslet, že takový postoj a taková snaha je přece v zájmu Ruska.

Já ty evropské hodnoty nijak nezavrhuju - ono samozřejmě taková toxická mužská maskulinita může být leckdy větším nebezpečím než Rusko. Zvláště pokud jde o armádu, je potřeba ji vymýtit.