Nejdůležitějším výsledkem brexitu je potvrzení podstaty EU

Martin Hančl

Brexit se Spojenému království nedaří. Proč? Počítal totiž s jinou Evropskou unií, než na kterou narazil. EU totiž není projektem založeným jen na mezivládní spolupráci, nýbrž projektem sdílené suverenity. Brexit to jen potvrdil.

Brzy po vyhlášení výsledků referenda se ukázalo, že nejdůležitějším výsledkem brexitu je jednota EU. Situace, ve které se nyní Spojené království nachází je také výsledkem toho, že mnoho britských politiků chápalo Evropskou unii mylně. Foto FB The World

V průběhu posledních více než čtyř let, které uplynuly od referenda o brexitu, jsme mohli sledovat, co všechno brexit Spojenému království (UK) nepřinesl. Nepřinesl například méně byrokracie. Vláda Jejího Veličenstva bude k řešení následků brexitu muset navýšit počet úředníků. Nepřinesl ani lepší ekonomickou situaci. Naopak způsobil dlouhotrvající nejistotu, zda podniky jako například továrna firmy Nissan v Sunderlandu neukončí výrobu.

A jak ukazuje stále probíhající vyjednávání o podmínkách budoucích obchodních vztahů mezi UK a EU, brexit neposílil ani suverenitu Spojeného království. Evropská unie má dnes jako mnohem větší ekonomika daleko komfortnější vyjednávací pozici a její, chcete-li, suverenita je tak daleko větší než suverenita Spojeného království.

Čísla o velikosti ekonomik nebo stavu obchodní bilance dokazující nevýhodné postavení UK ve vztahu k EU byla samozřejmě známa vždy všem. V roce 2016 na ně poukazoval i sám tehdejší britský premiér David Cameron. Probíhající vyjednávání o obchodní dohodě dává dnes šanci znovu si připomenout, proč tato realita nebyla pro zastánce brexitu důležitá.

Špatný odhad

Nedávný pokus premiéra Borise Johnsona vyjednávat v Berlíně nebo v Paříži zvlášť je sice v celkovém průběhu detail, dobře však ilustruje jednu důležitou úvahu. Projekt brexit totiž mohl vždy uspět jen za předpokladu, že EU nebude jednotná. Jednoduchou matematiku porovnávající velikost ekonomik lze pominout předpokládáme-li, že brexit způsobí rozklad EU a Spojené království nebude vyjednávat s jednotnou EU, ale jen s jednotlivými státy, nebo maximálně s různými skupinami států, například s V4.

Brzy po vyhlášení výsledků referenda se — bohužel pro zastánce brexitu — naopak ukázalo, že nejdůležitějším výsledkem brexitu je jednota EU. Ta vydržela až do současnosti a nizozemský premiér Mark Rutte tak mohl Johnsonovi v reakci na jeho výše zmíněný návrh vzkázat, aby raději tvrdě pracoval doma v Londýně a soustředil se na rozhovory s hlavním vyjednavačem EU Michelem Barnierem.

Situace, ve které se nyní Spojené království nachází není jen výsledkem bojů uvnitř Konzervativní strany nebo jen důsledkem snění o návratu do dob, kdy britské impérium dominovalo světu, ale také výsledkem toho, jakým způsobem mnoho britských politiků chápalo Evropskou unii. Z českého hlediska je potom důležité si uvědomit, že tito britští politici chápali EU stejně jako řada politiků českých.

Sdílená suverenita

Pokud si totiž někdo myslí, že to důležité na EU je jen mezivládní spolupráce, která nakonec může dobře fungovat bez Evropského parlamentu nebo jiných podobných „zbytečností“, které udržují v chodu jen „nikým nevolení úředníci“, aby odůvodnili svou vlastní existenci, je celkem jednoduché dojít nakonec k závěru, že pokud Británie tyto zbytné kulisy odmítne, prozřou nakonec i ostatní státy, jejichž vlády mezi sebou začnou vyjednávat o pravidlech budoucí spolupráce již bez „diktátu Bruselu“.

Tento přístup dobře zhmotnil v roce 2016 komentátor Hospodářských novin Martin Ehl, když svůj článek o „eurorealistech“ (sic!) Orbánovi a Kaczynském uzavřel tím, že by „nebylo výhodné, aby Británie unii opustila, a začal tak pozvolný rozklad osmadvacítky.“

Politici a komentátoři, kteří s britskými konzervativci sdíleli představu „Evropy národních států“, tj. Evropu pouhé mezivládní spolupráce, se sice pokusili využít brexit k obhajobě své vize a hlásali, že brexit je reakcí na přílišnou integraci, kterou je třeba zastavit a „EU reformovat“, ale jejich manévr byl odsouzen k nezdaru.

Postupně se naopak potvrdilo, že je to právě nadnárodní (nikoli pouze mezivládní) metoda spolupráce a sdílená suverenita, které zvyšují bezpečnost a prosperitu jednotlivých členských států. Brexit, který měl stvrdit nutnost návratu k pouhé spolupráci vlád, potvrdil přesný opak. Evropská unie se sice po brexitu mění, chcete-li reformuje, ovšem nikoli směrem k „Evropě silných národních států“, jak také předpokládal Martin Ehl, ale směrem k další integraci. Vidíme to dnes a denně nejen v reakci na probíhající pandemii.

„Eurorealismus“

Pro potřebu české diskuse o evropských otázkách tak lze v souvislosti s „hrdinským selháním“, jak brexit označil irský komentátor Fintan O’Toole, formulovat dvě poučení. Zaprvé lze konstatovat, že českým zastáncům „Evropy silných národních států“ se sice dlouhodobě daří prezentovat svůj přístup jako kompromis mezi propagátory czexitu a druhým údajným extrémem, který mají reprezentovat zastánci hlubší integrace, ve skutečnosti je však přístup těchto „eurorealistů“ jen variantou v zásadě euroskeptického přístupu, který nakonec v roce 2016 dovedl Davida Camerona až k vyhlášení referenda o vystoupení Spojeného království z EU.

Druhým zásadním poučením z dosavadního vývoje brexitu je to, že Evropská unie suverenitu členských států neohrožuje, ale naopak ji posiluje. Pokud by o obchodní dohodě se Spojeným královstvím vyjednávala samotná Česká republika, byla by zcela jistě v horší pozici, než ve které je dnes jako člen Evropské unie. Až tedy (snad) někdy povedeme opravdu zevrubnou debatu o budoucnosti EU, neměli bychom přemýšlet o tom, jak se ubránit „Bruselu“, ale naopak o tom, jaká podoba EU ještě více posílí postavení jejích členů v jistě složitém post-pandemickém světě.

advertisment
advertisment