Nový pakt o migraci a azylu, který představila Evropská komise (EK) opět stmelil země Visegrádu. Premiéři Morawiecki a Babiš, který zároveň zastupoval nepřítomného slovenského kolegu Matoviče, neváhali a vyslyšeli výzvu Viktora Orbána, aby společně přicestovali do Bruselu a své NE novým návrhům vyjádřili přímo na jednání s Ursulou von der Leyenovou.

Okamžitě tak zklamali naděje těch komentátorů, kteří doufali, že nový pakt, který již neměl obsahovat kvóty, využijí státy V4 jako příležitost konečně se konstruktivně zapojit do debat o pravidlech nové unijní migrační politiky. Odmítavý postoj V4 však není vůbec překvapením. V následujících odstavcích se pokusíme vysvětlit proč.

To, že i dnes v souvislosti s novým paktem používáme slovo „kvóty“, jejichž platnost skončila v září 2017 (kvóty nezrušil ani Andrej Babiš ani Tomáš Zdechovský, ale jednoduše vypršely) je důsledkem toho, že jsme z jednoho ad hoc opatření učinili hlavní téma reformy evropské migrační politiky, kterým ve skutečnosti byla a je reforma Dublinského nařízení (které dnes stanovuje, že žádost o azyl vyřizuje vždy země tzv. prvního vstupu).

Je sice pravda, že kvóty z roku 2015 a širší reforma Dublinu spojuje téma přerozdělování žadatelů o azyl, to ale nic nemění na tom, že fixace na slovo kvóty byla a je zásadní chyba, jejíž následky pozorujeme v českém veřejném prostoru dodnes.

Zevrubnější debata by totiž napomohla rychleji pochopit, že to, co spojuje mnoho politiků V4 je ideologický odpor k migraci. Soustředili jsme se na jedno konkrétní opatření, a nedostatečně jsme tak postřehli, že kvóty jsou pro V4 problém, nikoli proto, že „jsou nefunkční“, jak se často tvrdilo, nýbrž proto, že jdou proti vlastnímu Visegrádskému konceptu migrační politiky redukované na ochranu hranic.      

Politika ochrany hranic

Pomineme-li Tomia Okamuru, byli těmi, kteří měli od počátku na migraci jasný názor, zejména někteří lidovci a někteří politici ODS. Ondřej Benešík již v říjnu 2015 v Poslanecké sněmovně prohlásil, že se „nemělo začít kvótami, mělo se začít zastavením migrace.“ Petr Fiala taktéž v říjnu 2015 konstatoval, že „dokud nepřestaneme zvát spoustu uprchlíků do Evropy, jak to dosud dělá Německo, nepohneme se dál.“

Tato vyjádření jsou s tím, co dnes slyšíme od Andreje Babiše, který říká, že hlavní součástí nového paktu musí být zastavení nelegální migrace, zcela ve shodě. Podobně tweetuje Jan Skopeček: „zastavit migraci, ne přerozdělovat“. Tyto postoje kopírují postoj Viktora Orbána, který „zastavení migrace“ žádá taktéž.

Je důležité si uvědomit, že postoj těchto českých politiků není jen projevem mýtické české skepse k evropským řešením nebo projevem nedostatku zkušeností s migrací a uprchlíky. Jde o součást prosazování konkrétní politiky vycházející z jasných ideologických postojů, které tito politici sdílí s politiky polské strany PiS nebo maďarského Fideszu.

Viktor Orbán nedávno publikoval esej, kde v souvislosti s migrací píše, že „není těžké si představit realitu jisté, pomalé, ale zrychlující se výměny populace“. Ondřej Benešík v září 2017 v rozhovoru pro Eurozprávy řekl: „pokud my vyklidíme prostor fyzicky a hodnotově […], tak vakuum někdo zaplní“, přičemž to, kdo by měl vakuum zaplnit, vysvětlil již v roce 2015, když v projevu v Poslanecké sněmovně uvažoval takto: „Není to náhodou tak, že jsme si sami v Evropě vytvořili duchovní vakuum? Vakuum, které islám dobře cítí a které se chystá vyplnit?“

Podobná jsou i různá prohlášení Alexandra Vondry. Zdá se, že odpor k solidaritě nebo další harmonizaci evropských migračních pravidel pramení dnes u některých politiků ODS již více ze světonázoru současných „konzervativců“ než ze standardní euroskeptické vize Evropy národních států. Pro Fialu s Vondrou, stejně jako pro Zdechovského s Benešíkem, jsou kvóty „ideologický nesmysl“, „progresivistická levicová agenda“ nebo nástroj „falešné solidarity a politické korektnosti“.

Ačkoli tito politici neměli vládní většinu jako Viktor Orbán, docílili postupně toho, že jejich odmítavý názor sdílela většina politické scény, která argumenty těchto „konzervativců“ převzala. A to přesto, že šlo většinou o argumenty založené na chybné interpretaci mnoha dílčích jevů týkajících se logiky fungování Schengenu, jeho vztahu k Dublinu a dalších, které jsem popsal v předchozím článku o migrační krizi. 

Mimoběžné diskuse

Po argumentu ochrany národní suverenity proti diktátu Bruselu pak nastoupil argument neexistence skutečných uprchlíků v řeckých hotspotech, aby bylo možno obhájit, proč stále nelze nikoho přijmout ani dobrovolně. Pro odpůrce migrace přitom děravá argumentace nepředstavovala zásadní problém. Jejich cílem nebylo argumentovat ve prospěch funkčního migračního — a azylového — systému, jejich cílem bylo prosadit svou protiimigrační politiku. Zde selhali politici, kteří migraci a priori neodmítali. Byli to oni, kteří měli ideologicky motivovaným odpůrcům migrace věcně argumentovat. A mimo jiné tak propojit českou diskusi s tou evropskou.

Zpětnou optikou lze dnes tvrdit, že kvóty využili ti, kteří měli o svém negativním postoji k migraci, který zcela pomíjel prvek azylu, od začátku jasno. Zbytek společnosti se do této pasti zjednodušené diskuse chytil a postupně ztratil šanci se z ní vyprostit. Nová šance však přichází dnes. Je potřeba přestat mluvit o kvótách a začít mluvit o budoucí podobě migračního a azylového systému EU. Jedině tak se můžeme vrátit k jádru věci a mít přitom jasno v tom, jaká skutečně je představa českých politiků o evropské migrační politice a zda se vůbec nějak liší od představ Viktora Orbána.

Mýlí se tak ti, kteří dnes mluví o negativistickém přístupu V4. Negace je ve skutečnosti program, který V4 aktivně prosazuje. Snahou EU je docílit toho, aby osoby, které mají nárok na udělení azylu, měli i nadále možnost o azyl požádat, a osoby, které na azyl nárok nemají, zatěžovali pohraniční, azylové a další orgány členských států co nejméně.

Snahou V4 je jen migraci zastavit. Zde je vhodné znovu zopakovat, že „zastavit migraci“ v podmínkách vnější námořní hranice za existence mezinárodního námořního práva a Ženevské úmluvy o uprchlících nikdy zcela nelze. Proto, že zvýšená přítomnost pobřežní stráže ve vodách Středozemního moře (tedy ona požadovaná lepší ochrana hranic) může naopak znamenat více identifikovaných migrantů, kterým je třeba poskytnout pomoc a kteří při prvním kontaktu s orgány státu mohou požádat o azyl.

V prohlášení V4 ze summitu v Bratislavě v roce 2016 nenajdeme v části „Migrace“ ani jednou slovo azyl. Migrační politika made in V4 spočívá jen v ochraně hranic. V tomto kontextu je třeba chápat pojem „flexibilní solidarita“, po jehož uplatňování se v bratislavském prohlášení volá. Negativní reakce lídrů V4 na nový pakt je pochopitelná, uvědomíme-li si, že souhlas s flexibilní solidaritou byl z jejich pohledu chápán jako záruka toho, že státy V4 budou přispívat jen k „zastavení migrace“, ale nebudou se nijak účastnit realizace záměru většiny EU vytvořit systém, který nebude ignorovat právo o azyl požádat.

V4 nechce svou solidaritu projevit realizací návratů nejen proto, že ví, že by návraty nezvládala o nic lépe než ostatní členské státy, ale proto, že by to znamenalo přiznání porážky. EU tím, že požaduje, aby státy V4, pokud nechtějí vyřizovat žádosti o azyl, prováděly alespoň návraty neúspěšných žadatelů, vlastně státy V4 činí součástí svého přístupu k migraci. Což by v tuto chvíli samozřejmě znamenalo porážku jejich konceptu migrační politiky redukované na ochranu hranic. Porážku, s níž se nechtějí smířit, kterou nechtějí přiznat a kterou se v budoucnu jistě budou snažit ještě odvrátit.

Povrchní přístup

Jedním z důvodů, proč se tuto realitu dosud podařilo popsat jen zčásti, je obecně rozšířený povrchní přístup k evropské politice. Myslíme ve schématu o dialogu partnerů, kteří zasednou ke společnému stolu, u něhož každý svým dílem přispěje k nalezení společného jmenovatele. EU je pro nás „stroj na kompromis“. Stroj, který je třeba jen uvést v chod, poskytnout mu dostatek vstupů, vlastně jedno jakých, a pak si jen počkat na výsledek.

Tento přístup často vede k tomu, že oceníme už je samotný vstup do diskuse, aniž bychom se příliš zajímali o to, s čím do ní vstupujeme. Jestliže však navrhneme alternativy, které nejsou kompatibilní se základním nastavením unijního „stroje na kompromis“, docílíme jen jeho zablokování. A přesně toho v minulých letech V4 dosáhla. Její koncept migrační politiky nebyl kompatibilní s konceptem většiny ostatních členských států. Problém tak není to, že nenavrhujeme alternativy, problém je, jaké alternativy navrhujeme. 

Diskuse o migraci je tak stejně důležitá jako diskuse o dodržování principů právního státu. Obě totiž vyjevují, že země V4 zaprvé nesdílí stejné hodnoty jako většina ostatních zemí EU a zadruhé, že EU nemá v tuto chvíli k dispozici efektivní nástroje, jak nastalou situaci řešit. Současné institucionální uspořádání jen udržuje status quo. Zjednodušený popis toho, co se právě děje, by mohl znít tak, že většina Evropy, jejíž názor vyjádřili poslanci Evropského parlamentu, nemůže realizovat svou solidární politiku, protože Viktor Orbán má právo veta.

V dalších měsících, kdy bude probíhat vyjednávání o novém paktu, bychom se měli znovu zamyslet nad tím, co V4 dosud prosazovala a zda je to opravdu to, čím chceme formovat budoucí podobu EU.

Vliv na EU

Ačkoli dnes EU deklaruje, že hodlá i nadále dostát svým závazkům vyplývajícím z mezinárodního humanitárního práva, řadu lidskoprávních expertů podoba některých částí nového paktu znepokojuje.

Britský expert na právo EU Steve Peers svou analýzu nového paktu shrnul tak, že „současný návrh může přispět k dosažení shody nad novými azylovými pravidly, stane se tak ale jen s rizikem snížení lidskoprávních standardů.“ Tento vývoj bezpochyby zapříčinily svým postojem především státy V4. Například expertka na azylovou politiku z VŠE Markéta Votoupalová k tomu pro Euractiv uvedla, že ústupky vůči V4 považuje za příliš velké.

V jedné z debat o migraci na plénu Evropského parlamentu vzpomněl v roce 2016 tehdejší i nynější místopředseda EK Frans Timmermans jeden z projevů, ve kterém Václav Havel projevil přání, aby pojmy Východ a Západ již nikdy neoznačovaly dva světy vyznávající různé hodnoty, ale aby zůstaly slovy označujícími pouze zeměpisnou polohu. Přejme si to stejné. Přejme si, aby Česká republika mohla jednou znovu oprávněně tvrdit, že je zemí Václava Havla.