Poslední vývoj v Afghánistánu a probíhající česká volební kampaň znovu ve společnosti oživily téma migrace. V hlavní roli většiny komentářů je Andrej Babiš. Je to logické - vzhledem k jeho premiérské funkci a vzhledem k tomu, že to byl on, kdo již před časem téma migrace znovu vnesl do počínající volební kampaně.

Na to, že premiér účelově zvedá téma migrace, však nemá smysl si stěžovat. Je běžné, že se politik snaží akcentovat téma, o kterém si myslí, že mu pomůže získat hlasy. A vzhledem k tomu, jakým způsobem vedla od roku 2015 debatu o migraci většina české společnosti a její politická reprezentace, se způsobu, kterým dnes kampaň hnutí ANO s tématem migrace pracuje, nelze divit. Premiér v kampani jednoduše populisticky využívá nálady a předsudky, které v předchozích šesti letech stvořila česká protimigrační hysterie.

V roce 2015 ještě Andrej Babiš uvažoval, že uprchlíci ze Sýrie by mohli „zaplácnout díry“ na pracovním trhu. Jak dnes víme, nikdy k tomu nedošlo. Místo toho se spustila lavina názorů podobných tomu, který zazněl v poslanecké sněmovně jen několik dní po zmíněném Babišově vyjádření z úst významného politika dnešní konzervativní koalice. Ten v rámci svého exposé o vztahu Turecka a křesťanské Evropy mluvil o „civilizačním aspektu masové migrace“ a upozorňoval, že v Německu si také mysleli, že Turci „vydělají peníze a odejdou, ale oni neodešli.“

Taktéž v roce 2015 citoval vlivný novinář z českého liberálního deníku „vysoce postaveného diplomata“, který v souvislosti s migračními kvótami říká, že situaci nelze řešit tak, „že si každý odneseme hořící strom do svých vlastních lesů.“ Novinář k názoru diplomata pouze dodal: „A má pravdu.“

Toto je užitečné zopakovat. Migranti, kteří by měli být přemístěni například z Řecka, což jsou v té době v naprosté většině lidé ze Sýrie s nárokem na azyl (jak následně potvrdí výsledky azylových řízení), jsou zde přirovnáváni k hořícím stromům, které hrozí, že podpálí les v naší domovině.

Situace zašla až tak daleko, že v roce 2016 v kontextu sporů o migrační kvóty vzkázal důležitý politik dnešní konzervativní koalice (jiný než výše zmíněný) německé kancléřce Merkelové, že „v ČR si stále pamatujeme okupaci v letech 1968—1989. Proto teď o perspektivách a bezpečí našich občanů chceme rozhodovat autonomně.“

Dnešní Babišovo heslo „ani jednoho migranta“ je proto vlastně jen marketingovou zkratkou usnesení vlády z června 2017, kterým tehdy rozhodla, že ČR na základě kvót nikdy nepřijme právě už ani jednoho migranta. Jde svým způsobem o historický dokument, kterým vláda stvrdila, že dále již nehodlá naplňovat jednu ze součástí práva EU. Podepsán Bohuslav Sobotka vlastní rukou.

V České republice se dosud nenašla jediná parlamentní politická strana, která by byla schopna hájit ideály humanity.

Tomuto usnesení vlády se dostalo podpory napříč politickým spektrem. „Toto rozhodnutí vlády podporuji“ prohlásil člen dnešní liberální koalice a dodal, že „Evropská komise zatím s žádným smysluplným konceptem nepřišla.“ Evropská agenda pro migraci již z května 2015 a všechny následující kroky se zřejmě tomuto politikovi jevily jako nedostatečné.

Po těchto zkušenostech působí současné názory, že migrace jako volební téma je nesmysl, protože - právě teď - se žádná migrační vlna nekoná, úsměvně. Zcela totiž pomíjíme, že to hlavní, co se skutečně skrývá za tématem migrace, není management jedné konkrétní migrační vlny, ale otázka, zda vůbec chceme, aby se česká společnost migraci otevírala nebo se před ní naopak uzavírala.

Je pochopitelné, že se mnozí snaží tématu vyhnout. Zaprvé proto, že každá zmínka o migraci je dnes zároveň připomínkou zásadního selhání české společnosti a jejího státu. Rozsah české pomoci působí ve srovnání s ostatními státy EU žalostně. Češi místo přijímání žadatelů o azyl vysílají pohraničníky a přesně ve chvíli, kdy zbytek Evropy zapisuje mezník čtyř tisíc nezletilých migrantů přemístěných z řeckých táborů do různých evropských měst, Češi s nulou přijatých dětí vedou řeči o tom, že migrace už není téma.

Napříč stranami

Druhým důvodem, proč mnozí (a zejména obě opoziční koalice) nechtějí na téma migrace vůbec upozorňovat, je ten, že by si všichni museli přiznat, že pokud jde o migraci, není vlastně ani jedna opoziční koalice vůči vládě v opozici. Vláda i obě koalice odmítají kvóty a jako své priority přebírají všichni tradiční priority Visegrádu: pomoc v místě (aka hořící stromy tady nechceme), prevenci nelegální migrace a ochranu vnějších hranic.

V České republice se dosud nenašla jediná parlamentní politická strana, která by byla schopna hájit ideály humanity. Výsledkem mnoha let české (ne)debaty o migraci tak dnes je, že ani liberální koalice nechce využít téma, skrze něž by se mohla dobře profilovat jako alternativa k vládním stranám.

Ve stručném přehledu volebních programů maďarských stran pro volby do Evropského parlamentu v roce 2019, který lze najít na stránkách Evropské komise, se dočteme, že program opoziční liberální strany Momentum obsahoval celou jednu kapitolu věnovanou azylu. Program české liberální koalice se ale bohužel více podobá programu strany Jobbik, která prosazovala hlavně řešení příčin migrace a ochranu hranic.

Často dnes také čteme, že premiér Babiš hájí zájmy Viktora Orbána a z ČR chce udělat druhé Maďarsko. Přátelské vztahy s Orbánem jsou dnes zřetelně viditelné a hnutí ANO je aktivně využívá v rámci své prezentace na sociálních sítích.

Ale ještě v roce 2018 jsme mohli sledovat jak při hlasování pléna Evropského parlamentu o  tom, zda v Maďarsku hrozí riziko porušování základních hodnot EU, hlasovali všichni europoslanci zvolení za hnutí ANO - zjednodušeně řečno - proti Orbánovi, zatímco většina europoslanců ze stran dnes tvořících konzervativní koalici hlasovala tehdy otevřeně pro něj.

Jeden z výrazných politiků dnešní konzervativní koalice (jiný než dva výše zmínění) tehdy konstatoval, že „to, co je teď Maďarsku vyčítáno, jsou podle nás nesmysly.“ Vyneslo mu to článek a velkou fotografii na serveru Sputnik.

Podobně když po evropských volbách v roce 2019 odmítl premiér Babiš kandidaturu Franse Timmermanse na post předsedy Evropské komise s konstatováním, že Timmermans „nemá rád Českou republiku,“ zaznělo z řad konzervativní opozice přitakání, že Timmermans je „levicově zaměřený liberál až neomarxistického ražení.“

Bylo to takto řečeno možná i proto, že Timmermans byl od roku 2014 nejen místopředsedou Komise zodpovědné za vládu práva a Listinu základních práv EU, ale především vždy hájil migrační kvóty. Ty ovšem v očích jednoho z vedoucích politiků dnešní konzervativní koalice (jiného než tři již zmínění) byly vždy „ideologický nesmysl, který má vytvářet falešnou evropskou solidaritu.“

Česká tradice

V otázce migrace stejně jako ve vztahu k Orbánovi a V4 tak premiér Babiš pracuje dnes s pozicemi a názory, z nichž mnohé se budovaly a formulovaly takřka napříč politickým spektrem.

Ve chvíli, kdy v září 2018 hlasovala většina českých europoslanců pro Orbána, byla již několik měsíců k dispozici kniha Madeleine Albrightové nazvaná Fašismus - Varování. Albrightová píše, že Orbánovo myšlení je „jasně neliberální (illiberal) a je ozvěnou šovinistického nacionalismu, který před sto lety dovedl Mussoliniho k moci.“

Albrightová nepřipomíná fašismus proto, aby někoho nálepkovala. Mluví o fašismu, aby v historii ideologie, jejíž vyznavači likvidovali právní stát a miliony lidí připravili minimálně o možnost svobodně a důstojně žít jejich životy, nalezla poučení pro dnešní svět, jehož stav nám znovu připomíná, že demokratický právní stát hájící svobodu jednotlivce není samozřejmost.

Česká reakce na migrační krizi ukázala, že ani česká společnost není imunní vůči nacionalismu nebo xenofobii. Naštěstí však stále platí, že ponecháme-li stranou jasné extrémisty, nesledujeme projevy propracované ideologie nenávisti, ale spíše různé projevy dvou rysů, které podle historika Michala Stehlíka byly a jsou v české společnosti vždy výrazně přítomné.

Politici různě varující před cizinci nebo tvrdící, že uprchlíci v Řecku či úroveň dodržování lidských práv v Maďarsku nejsou náš problém, poskytují totiž jen příklady (a proto zde autory v textu použitých výroků ani nejmenuji) toho, jak se v naší společnosti projevují „apriorní obavy z jinakosti“ a „české chytráctví“.

České chytráctví podle Stehlíka znamená, že „budu dělat jen to, co je výhodné pro mě, protože jde o mě a nejsem součástí ničeho jiného.“ Přistupuje-li takto ke světu většina společnosti, je potom logické, že visegrádský koncept tzv. flexibilní solidarity, tj. zásadu „Pomůžeme jen budeme-li chtít a jen způsobem, který nám bude vyhovovat,“ podporují všechny české parlamentní strany.

V budoucnosti blízké i vzdálené bychom tak měli mluvit nejen o migraci, ale také o českém chytráctví, protože jinak tato společnost zůstane společenstvím, kde na otázku Jste pro přijetí sirotků z uprchlických táborů? zazní maximálně: „Touto otázkou nahráváte extrémistům, paní redaktorko.“