Angela Merkelová pomalu odchází z postu kancléřky a chce se zapsat do dějin. Pokud by se jí podařilo uvést do praxe ideje z nového paktu o azylu a migraci, měla by postavený honosný pomník. S paktem sice formálně přišla Evropská komise, ale všichni se shodují na tom, že za ním stojí právě německá kancléřka.

Od Evropské unie se nyní očekává postup, který bude založen na dlouhodobých a funkčních principech. Zatím byla evropská politika spíše reaktivní. Nyní neřešíme akutní migrační krizi jako v letech 2015-2016, proto je vhodný čas pro seriózní debatu o nastolení evropského řešení otázky migrace.

Otázka migrace trápí západní svět již desítky let. Posledních pět to je největší stálice politických debat ve většině evropských zemí. Covid-19 ji na čas zastínil, ale i tak je toto téma pořád zde.

Připomeňme si základní parametry problému:

• migrace a uprchlictví jsou staré jako lidstvo samo a sráží se s xenofobními atavismy,
• otázka migrace je snadno zneužívána extrémní a nacionalistickou pravicí, na což musí reagovat i středové strany poměrně ostrou a vyhraněnou politikou,
• všechny státy Evropské unie musí chápat, že se jedná o společný sdílený problém a žádný z nich nemůže být „černý pasažér“,
• Evropa dosud nenašla účinný recept na dilema pomoci uprchlíkům na jedné straně a ochrany hranic na straně druhé,
• dalším dilematem je vědomí, že je potřeba pomáhat mnoha obětem válek, pronásledování či změn klimatu, ale zároveň není možné spasit svět a přemístit všechny do Evropy.

Vzniká tak začarovaný kruh. Státy chtějí chránit vnější hranice, ale zároveň dávat azyl těm, kdo jej skutečně potřebují. Neumožňují ale — až na výjimky — žádat o azyl mimo své území, například na ambasádách, takže všichni migranti a budoucí azylanti se do EU dostávají vlastně nelegálně.

Proto je pak část politického spektra může označovat za „nelegální migranty“. Směšuje se tak skupina ekonomických migrantů s uprchlíky před pronásledováním a válkou. I náš ministr vnitra to takto směšuje a daří se mu debatu v České republice manipulovat.

Řešením by bylo filtrovat azylanty mimo území Evropské unie a dovnitř pustit jen lidi, kteří mají velkou šanci dostat azyl. Toho se ale děsí ambasády, které na to nemají kapacity. A zadržovat migranty v nějakých záchytných táborech mimo území Evropské unie není možné, protože s tím dotyčné státy nesouhlasí.

Jisté ale je, že současný, takzvaný dublinský systém není udržitelný. Ten vede pouze k hromadění azylantů v první zemi EU, kam vstoupí — v poslední době je to hlavně Řecko. Požár v hotspotu Moria na ostrově Lesbos byl tragickým vyústěním neúspěchu dublinského systému a bláhového spoléhání se na Turecko, že si bude migranty z ostrovů brát zpět.

Evropská komise proto v novém paktu o azylu a migraci přichází s legislativním řešením v podobě „povinné solidarity“. Možná je to sice oxymóron, ale zároveň je to jediná cesta, jak překonat problémy současného systému. Novinkou je posílení návratové politiky v tom smyslu, že státy, které nebudou chtít převzít žadatele o azyl, budou muset svými prostředky dosáhnout navrácení jiných, rozuměj neoprávněných, žadatelů do země původu. Pokud se to dotyčnému státu nepodaří, bude muset přijmout uprchlíky.

I když je toto řešení nápaditější, než byly kvóty a povinné relokace, je na místě obava, že narazí na odpor z mnoha stran. Předložené návrhy v paktu se nebudou zcela zamlouvat nikomu, taková je podstata ideálního kompromisu. Existuje ale riziko, že například českou a celkově visegradskou politickou scénou budou vnímány jako návrat ke kvótám, byť v jiném hávu.

Česká republika ale nemá manévrovací prostor. Zaříkává se „dobrovolnou solidaritou“, kterou ale v praxi nerealizuje, jak ukázala kauza syrských dětí v řeckých táborech a iniciativa europoslankyně Šojdrové.

Lze očekávat, že debaty o nových návrzích budou komplikované a pomník Angely Merkelové se bude stavět ještě hodně dlouho. A utrpení lidských bytostí v táboře Moria a jinde bude trvat i nadále.