Migrační pakt: podaří se Evropské unii přerušit začarovaný kruh?

Lukáš Pachta

Ačkoli některé členské země budou v nové iniciativě spatřovat kvóty v novém hávu, je jasné, že současný systém nefunguje a „dobrovolná solidarita“ také ne. Evropská unie změny prosadit musí. Uprchlíci v Řecku už trpěli dost.

Utrpení lidských bytostí v táboře Moria a jinde bude trvat tak dlouho, dokud se Evropská unie neshodne na novém systému přijímání uprchlíků. Proto je politická iniciativa mířící k danému cíli tak potřebná. Foto Michal Pavlásek

Angela Merkelová pomalu odchází z postu kancléřky a chce se zapsat do dějin. Pokud by se jí podařilo uvést do praxe ideje z nového paktu o azylu a migraci, měla by postavený honosný pomník. S paktem sice formálně přišla Evropská komise, ale všichni se shodují na tom, že za ním stojí právě německá kancléřka.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Od Evropské unie se nyní očekává postup, který bude založen na dlouhodobých a funkčních principech. Zatím byla evropská politika spíše reaktivní. Nyní neřešíme akutní migrační krizi jako v letech 2015-2016, proto je vhodný čas pro seriózní debatu o nastolení evropského řešení otázky migrace.

Otázka migrace trápí západní svět již desítky let. Posledních pět to je největší stálice politických debat ve většině evropských zemí. Covid-19 ji na čas zastínil, ale i tak je toto téma pořád zde.

Připomeňme si základní parametry problému:

  • migrace a uprchlictví jsou staré jako lidstvo samo a sráží se s xenofobními atavismy,
  • otázka migrace je snadno zneužívána extrémní a nacionalistickou pravicí, na což musí reagovat i středové strany poměrně ostrou a vyhraněnou politikou,
  • všechny státy Evropské unie musí chápat, že se jedná o společný sdílený problém a žádný z nich nemůže být „černý pasažér“,
  • Evropa dosud nenašla účinný recept na dilema pomoci uprchlíkům na jedné straně a ochrany hranic na straně druhé,
  • dalším dilematem je vědomí, že je potřeba pomáhat mnoha obětem válek, pronásledování či změn klimatu, ale zároveň není možné spasit svět a přemístit všechny do Evropy.

Vzniká tak začarovaný kruh. Státy chtějí chránit vnější hranice, ale zároveň dávat azyl těm, kdo jej skutečně potřebují. Neumožňují ale — až na výjimky — žádat o azyl mimo své území, například na ambasádách, takže všichni migranti a budoucí azylanti se do EU dostávají vlastně nelegálně.

Proto je pak část politického spektra může označovat za „nelegální migranty“. Směšuje se tak skupina ekonomických migrantů s uprchlíky před pronásledováním a válkou. I náš ministr vnitra to takto směšuje a daří se mu debatu v České republice manipulovat.

Řešením by bylo filtrovat azylanty mimo území Evropské unie a dovnitř pustit jen lidi, kteří mají velkou šanci dostat azyl. Toho se ale děsí ambasády, které na to nemají kapacity. A zadržovat migranty v nějakých záchytných táborech mimo území Evropské unie není možné, protože s tím dotyčné státy nesouhlasí.

Jisté ale je, že současný, takzvaný dublinský systém není udržitelný. Ten vede pouze k hromadění azylantů v první zemi EU, kam vstoupí — v poslední době je to hlavně Řecko. Požár v hotspotu Moria na ostrově Lesbos byl tragickým vyústěním neúspěchu dublinského systému a bláhového spoléhání se na Turecko, že si bude migranty z ostrovů brát zpět.

Evropská komise proto v novém paktu o azylu a migraci přichází s legislativním řešením v podobě „povinné solidarity“. Možná je to sice oxymóron, ale zároveň je to jediná cesta, jak překonat problémy současného systému. Novinkou je posílení návratové politiky v tom smyslu, že státy, které nebudou chtít převzít žadatele o azyl, budou muset svými prostředky dosáhnout navrácení jiných, rozuměj neoprávněných, žadatelů do země původu. Pokud se to dotyčnému státu nepodaří, bude muset přijmout uprchlíky.

I když je toto řešení nápaditější, než byly kvóty a povinné relokace, je na místě obava, že narazí na odpor z mnoha stran. Předložené návrhy v paktu se nebudou zcela zamlouvat nikomu, taková je podstata ideálního kompromisu. Existuje ale riziko, že například českou a celkově visegradskou politickou scénou budou vnímány jako návrat ke kvótám, byť v jiném hávu.

Česká republika ale nemá manévrovací prostor. Zaříkává se „dobrovolnou solidaritou“, kterou ale v praxi nerealizuje, jak ukázala kauza syrských dětí v řeckých táborech a iniciativa europoslankyně Šojdrové.

Lze očekávat, že debaty o nových návrzích budou komplikované a pomník Angely Merkelové se bude stavět ještě hodně dlouho. A utrpení lidských bytostí v táboře Moria a jinde bude trvat i nadále.

    Diskuse