Proč se znovu věnovat migrační krizi? Zaprvé je třeba se z průběhu dosavadní české diskuse o migrační krizi poučit a neopakovat znovu stejné chyby i dnes, kdy je téma Evropské unie ještě důležitější než v předchozích letech. Druhý důvod je ten, že diskuse o migraci bude znovu pokračovat i na unijní úrovni již za nadcházejícího německého předsednictví Rady.

V celé Evropě poskytlo téma migrace mnoha extrémistickým stranám příležitost zvýraznit svoje postavení na politické scéně. Ač jde o komplexní téma propojující ekologické, ekonomické, sociální nebo bezpečnostní problémy, je zároveň atraktivní a lze jej populisticky zjednodušit.

Česká situace je specifická tím, že diskuse o migraci byla zredukována na téma kvót a tato jednostrannost postupně vedla až k neschopnosti diskutovat věcně nejen o migraci ale také o Evropské unii obecně. Tímto krokem stranou jsme se dobrovolně vyloučili z diskuse probíhající v Evropě.

Bylo jistě pohodlné vše odmítat a z bezpečí Visegrádu sledovat jak kancléřka Merkelová nebo prezident Macron se střídavými úspěchy odolávají pokušení převzít postoje svých kritiků. Výsledkem ovšem je, jak píše Jacques Rupnik, že „Evropa se opět dělí na východní a západní“.

To, jak vnímáme naši roli v Evropě má jistě různé hlubší důvody, nicméně dále ukážeme, že přímou příčinou nezvládnutí diskuse o migraci v ČR bylo malé povědomí o tom, jaké vůbec jsou základní hodnoty Evropy tak, jak se vyvinula po roce 1945 a dále obecně malá schopnost a vůle debatu na evropské úrovni sledovat a plnohodnotně se do ní zapojit.

Migrace

Když Miroslava Němcová v červnu 2015 říká, že vidí „dominantně mladé muže, kteří připlouvají“, tak jen popisuje něco, co mohla pozorovat i před 150 lety. Kniha Americký císař Martina Pollacka o migraci z Haliče do Ameriky je nepřetržitý popis současných jevů spojených s migrací v kulisách 90. let 19. století.

V Evropě hrozily pogromy nebo tak velká bída, že cesta kamkoli se jevila lepší než zůstat na místě. Popisují se pašeráci zneužívající zoufalou situaci migrantů. A také neochota migranty přijímat ze strachu z jejich údajné nepřizpůsobivosti.

V Pollackově knize čteme, že „mezi emigranty je přibližně dvakrát více mužů než žen, většina z nich spadá do věkové skupiny 14-44 let“ nebo — a jsme stále v 19. století - „Bezprizorní chudáci později žijí na ulici v přístavech, německé úřady se o ně musejí postarat, protože tito lidé nejsou s to (ani k tomu nemají vůli) se vrátit domů.“

Problémem české diskuse bylo hlavně pomíjení aspektu práva na azyl. I tak je ale nesporné, že pokud by ve veřejném prostoru existovalo větší povědomí o historii migrace, měli by to mainstreamoví politici určitě těžší s používáním slovníku Orbána nebo Salviniho. 

1945

Úmluva o právním postavení uprchlíků stejně jako Všeobecná deklarace lidských práv jsou výsledkem poučení z hrůz druhé světové války. Připomeňme, že ačkoli Československo bylo v roce 1945 zakládajícím členem OSN, při přijímání Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948 se již při hlasování zdrželo a Úmluvu přijalo až v roce 1991.

Úmluva definuje pojem uprchlík, stanoví jeho práva a povinnosti a povinnost státu uprchlíkovi poskytnout ochranu. Na Úmluvu odkazují všechny unijní předpisy týkající se práva na azyl počínaje Smlouvou o fungování EU a Listinou základních práv EU.

V čl. 33 Úmluva zavádí základní princip mezinárodního azylového práva. Princip „non-refoulement“. Stanoví, že „žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy“.

Vídeňský divadelní kritik Moriz Scheyer, který válku přežil ukrytý v klášteře ve Francii, vypráví svůj příběh v knize Asylum. K pokusům mnoha dostat se z Francie do Švýcarska říká, že „každý Žid, který měl to velké štěstí, že úspěšně překonal hranice riskoval, že bude navrácen zpět, tedy na jistou smrt“. Podobně Scheyer vzpomíná, jak poté kdy se dostal z okupované Francie do zóny Vichy byl pokutován, protože „jsme si neobstarali výjezdní víza, jinými slovy jsme dopředu neoznámili Němcům náš útěk.“

I tato jeho zkušenost je projevena v textu Úmluvy. Článek 31 stanoví, že státy „nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky (…) kteří vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení“. Mezinárodní společenství mělo po druhé světové válce snahu vytvořit právní řád, který by již neumožňoval vracet pronásledované osoby zpět do rukou jejich pronásledovatelů nebo je sankcionovat za snahu pronásledování se vyhnout.

Ti, kteří by chtěli migraci „vyřešit“ tím, že budou vracet uprchlíky zpět do Sýrie nebo Libye nebo se snažit jim odpírat právo na azyl skrze kriminalizaci jejich vstupu, by měli jasně říct, že se chtějí vrátit před rok 1945.

Kvóty

Hlavním argumentem proti kvótám bylo, že prý nejsou řešením migrační krize. Ještě i dnes často slyšíme, že „se ukázalo, že kvóty nejsou řešení“. I ti, kteří říkají, že by bylo bývalo lepší „pragmaticky“ přijmout několik migrantů a vyhnout se žalobě Evropské komise, neopomenou dodat, že kvóty samozřejmě nebyly žádné řešení a V4 měla pravdu.

Problém ovšem je, že kvóty nikdy neměly být řešením migrační krize a nikdo je za řešení migrační krize neoznačoval. Kvóty, tedy přemístění žadatelů o azyl, byly opatřením, které mělo pomoci zlepšit složitou situaci přetížených azylových systémů. V rozhodnutí Rady 2015/1601 z 22. září 2015 se uvádí, že „účelem dočasných opatření je odlehčit Itálii a Řecku od vysokého azylového tlaku zejména tím, že se přemístí významná část žadatelů s jednoznačnou potřebou mezinárodní ochrany“.

V roce 2015 bylo zřejmé, že většina migrantů pravděpodobně bude splňovat podmínky pro udělení azylu. Podle údajů Eurostatu bylo ještě v 4. čtvrtletí roku 2015 mezi žadateli o azyl v celé EU nejvíce Syřanů, Afghánců a Iráčanů. Azyl nakonec získalo 87 % Syřanů nebo 71 % Iráčanů.