Na březích Evropy: Ostrovy výjimečného stavu
Michal PavlásekVydáváme čtvrtý a závěrečný text z volného cyklu reportáží Mezi moři: ostrovy výjimečného stavu, v nichž jejich autor, etnolog a dokumentarista, přináší svědectví o důsledcích evropské migrační politiky.
Koronavirus vpadl do světa jako nezvaný host, který volně překračuje hranice a třídy, boří jistoty a staré pravdy. Podle Adriana Favella a Ettore Recchiho zároveň pandemie korunuje vzrůst nového nacionalismu. Legitimizuje jej skrze univerzální imperativ fyzického přežití populací v hranicích státu.
Zůstat v bezpečí proto ve stavu globální sanitární krize znamená zůstat znehybněn uvnitř hranic vlastního národního společenství. Co to ale znamená pro uprchlíky na řeckých ostrovech, kteří utekli z vlastního domova hledat bezpečí jinde?
Nezakryjí se spektáklem zavřených a znovuotevřených hranic ještě více otřesné životní podmínky uprchlíků držených v bezpečné vzdálenosti od evropské pevniny, jako by snad oni přestavovali hrozbu nákazy? Co se ještě musí stát, aby členské státy Evropské unie vzaly na vědomí humanitární katastrofu řeckých ostrovů a začaly situaci řešit?
Když neznají hranice viry, nesmí je znát ani solidarita
„Jsem pořád tady a pomáhám na Chiosu. V přeplněném táboře tu žije pět a půl tisíce běženců. Nařízení o sociální distanci je prostě utopie, jsi rád, že si umyješ ruce. Kvůli svému uzavření lidí do táborové kolektivní karantény běženci zoufale volají po dodávkách pomoci, omezující nařízení nám je ale znemožňují poskytnout. Dobrovolníci odjeli a finanční podpora přestala... Viry nemají hranice a neměla by je mít ani naše solidarita.“
Autorkou těchto slov je Ruhi původem z Bangladéše. Roky žila v Anglii a nyní již několik měsíců na Chiosu prostřednictvím své organizace poskytuje uprchlíkům humanitární pomoc, podobně jako tým dobrovolníků z Iris centre koordinovaný Janne z Norska. S oběma spolupracuje český spolek My je v tom nenecháme, který v posledních měsících stihl do uprchlických táborů díky sbírkám v České republice vyslat několik dodávek materiální pomoci.
S řidiči Vojtou a Milanem jsem v únoru během distribuce humanitární pomoci na kraji tábora Vial mluvil o tom, jakou pozici zaujímá česká vláda vůči možnosti přesunu alespoň několika desítek nezletilých nedoprovázených dětí. „Je to hanba, jak si Babiš i Hamáček neustále vymýšlejí důvody, proč není možné přijmout ani čtyřicet dětí… No a pak jen přemýšlíš, co můžeš udělat ty sám,“ odhaluje Vojta důvody, proč dlouhou cestu na Chios dobrovolně absolvoval už podruhé.
Společně s Alim zrovna organizuje frontu žen s dětmi čekající, až na ně přijde řada. Distribuce materiální pomoci a hygienických potřeb šlape jako hodinky hlavně díky spolupráci se „spojkami“ z řad uprchlíků v táboře. Mezi ně patří i Ali ze Somálska. S dalšími uprchlíky každý den projde jeden blok tábora a rozdají v něm kartičky umožňující dostavit se na distribuci věcí v předem určený den.
Po šesti hodinách máme rozdáno. Během závěrečného meetingu v kruhu se plánuje další činnost — třídění věcí, jejich transport a distribuce ve městě, kde organizace Iris centre zajišťuje bydlení matkám s dětmi. „Během dne připluly tři malé lodě. Prioritou je co nejdříve tyto nové lidi kontaktovat, zjistit, v jakém jsou stavu a co potřebují,“ rozděluje Janne poslední úkoly a ve Vialu pro dnešek končíme.
Oknem dodávky se posunky loučíme se skupinou dětí, hrajících v prachu na cestě kuličky. Vzpomenu si na prohlášení premiéra Andreje Babiše a ministra vnitra Hamáčka odmítající byť jen pár desítek nedoprovázených dětí. Celé mi to přijde neskonale absurdní.
Vždy je jen tak zle, aby mohlo být ještě hůř
Pro podmínky uprchlíků na ostrovech platí, že vždy je jen tak zle, aby mohlo být ještě hůř. Jejich už tak katastrofální situace je šířením nemoci Covid-19 ještě ztížena. Zákaz volného pohybu se přímo dotýká rovněž běženců na ostrovech — nesmí odcházet do měst nakupovat potraviny, takže jsou plně odkázáni na velmi špatnou stravu zajišťovanou v hotspotu. Jejich pohyb přitom kontrolují soukromé bezpečnostní agentury.
Kontrola pohybu se uplatňuje i udělováním pokut. Je znám těžko uvěřitelný případ, kdy se skupina migrantů sešla při oslavě narozenin poblíž vchodu do tábora, za což byla potrestána pokutou pět tisíc euro. To vše na místě, kde žije mnohonásobně více lidí, než by mělo.
Podobně absurdně znějí výzvy pronášené v několika jazycích z amplionů, jež běžencům v přeplněných táborech přikazují, aby udržovali vzájemnou sociální distanci. Není to celé jen špatný vtip, podobně jako nařizovat dodržování hygienických podmínek, když vám chybí mýdlo, a ne vždy je zajištěn přísun pitné vody? Bohužel není.