Na březích Evropy: Ostrovy výjimečného stavu
Michal PavlásekVydáváme čtvrtý a závěrečný text z volného cyklu reportáží Mezi moři: ostrovy výjimečného stavu, v nichž jejich autor, etnolog a dokumentarista, přináší svědectví o důsledcích evropské migrační politiky.
Koronavirus vpadl do světa jako nezvaný host, který volně překračuje hranice a třídy, boří jistoty a staré pravdy. Podle Adriana Favella a Ettore Recchiho zároveň pandemie korunuje vzrůst nového nacionalismu. Legitimizuje jej skrze univerzální imperativ fyzického přežití populací v hranicích státu.
Zůstat v bezpečí proto ve stavu globální sanitární krize znamená zůstat znehybněn uvnitř hranic vlastního národního společenství. Co to ale znamená pro uprchlíky na řeckých ostrovech, kteří utekli z vlastního domova hledat bezpečí jinde?
Nezakryjí se spektáklem zavřených a znovuotevřených hranic ještě více otřesné životní podmínky uprchlíků držených v bezpečné vzdálenosti od evropské pevniny, jako by snad oni přestavovali hrozbu nákazy? Co se ještě musí stát, aby členské státy Evropské unie vzaly na vědomí humanitární katastrofu řeckých ostrovů a začaly situaci řešit?
Když neznají hranice viry, nesmí je znát ani solidarita
„Jsem pořád tady a pomáhám na Chiosu. V přeplněném táboře tu žije pět a půl tisíce běženců. Nařízení o sociální distanci je prostě utopie, jsi rád, že si umyješ ruce. Kvůli svému uzavření lidí do táborové kolektivní karantény běženci zoufale volají po dodávkách pomoci, omezující nařízení nám je ale znemožňují poskytnout. Dobrovolníci odjeli a finanční podpora přestala... Viry nemají hranice a neměla by je mít ani naše solidarita.“
Autorkou těchto slov je Ruhi původem z Bangladéše. Roky žila v Anglii a nyní již několik měsíců na Chiosu prostřednictvím své organizace poskytuje uprchlíkům humanitární pomoc, podobně jako tým dobrovolníků z Iris centre koordinovaný Janne z Norska. S oběma spolupracuje český spolek My je v tom nenecháme, který v posledních měsících stihl do uprchlických táborů díky sbírkám v České republice vyslat několik dodávek materiální pomoci.
S řidiči Vojtou a Milanem jsem v únoru během distribuce humanitární pomoci na kraji tábora Vial mluvil o tom, jakou pozici zaujímá česká vláda vůči možnosti přesunu alespoň několika desítek nezletilých nedoprovázených dětí. „Je to hanba, jak si Babiš i Hamáček neustále vymýšlejí důvody, proč není možné přijmout ani čtyřicet dětí… No a pak jen přemýšlíš, co můžeš udělat ty sám,“ odhaluje Vojta důvody, proč dlouhou cestu na Chios dobrovolně absolvoval už podruhé.
Společně s Alim zrovna organizuje frontu žen s dětmi čekající, až na ně přijde řada. Distribuce materiální pomoci a hygienických potřeb šlape jako hodinky hlavně díky spolupráci se „spojkami“ z řad uprchlíků v táboře. Mezi ně patří i Ali ze Somálska. S dalšími uprchlíky každý den projde jeden blok tábora a rozdají v něm kartičky umožňující dostavit se na distribuci věcí v předem určený den.
Po šesti hodinách máme rozdáno. Během závěrečného meetingu v kruhu se plánuje další činnost — třídění věcí, jejich transport a distribuce ve městě, kde organizace Iris centre zajišťuje bydlení matkám s dětmi. „Během dne připluly tři malé lodě. Prioritou je co nejdříve tyto nové lidi kontaktovat, zjistit, v jakém jsou stavu a co potřebují,“ rozděluje Janne poslední úkoly a ve Vialu pro dnešek končíme.
Oknem dodávky se posunky loučíme se skupinou dětí, hrajících v prachu na cestě kuličky. Vzpomenu si na prohlášení premiéra Andreje Babiše a ministra vnitra Hamáčka odmítající byť jen pár desítek nedoprovázených dětí. Celé mi to přijde neskonale absurdní.
Vždy je jen tak zle, aby mohlo být ještě hůř
Pro podmínky uprchlíků na ostrovech platí, že vždy je jen tak zle, aby mohlo být ještě hůř. Jejich už tak katastrofální situace je šířením nemoci Covid-19 ještě ztížena. Zákaz volného pohybu se přímo dotýká rovněž běženců na ostrovech — nesmí odcházet do měst nakupovat potraviny, takže jsou plně odkázáni na velmi špatnou stravu zajišťovanou v hotspotu. Jejich pohyb přitom kontrolují soukromé bezpečnostní agentury.
Kontrola pohybu se uplatňuje i udělováním pokut. Je znám těžko uvěřitelný případ, kdy se skupina migrantů sešla při oslavě narozenin poblíž vchodu do tábora, za což byla potrestána pokutou pět tisíc euro. To vše na místě, kde žije mnohonásobně více lidí, než by mělo.
Podobně absurdně znějí výzvy pronášené v několika jazycích z amplionů, jež běžencům v přeplněných táborech přikazují, aby udržovali vzájemnou sociální distanci. Není to celé jen špatný vtip, podobně jako nařizovat dodržování hygienických podmínek, když vám chybí mýdlo, a ne vždy je zajištěn přísun pitné vody? Bohužel není.
V důsledku vyhlášení výjimečného stavu v Řecku navíc muselo mnoho organizací distribuujících migrantům jídlo, ošacení, lékařskou a psychosociální péči zastavit činnost. Alespoň na dálku posílá roušky poštou uprchlíkům organizace My je v tom nenecháme, jež společně s hygienickými pomůckami dodávanými správou uprchlických táborů a zřizováním ordinací první pomoci vytváří alespoň zdání hygienické prevence.
Uprchlíci se nyní upínají k naději těžké časy na externích hranicích Evropy vůbec přežít. Bez pomoci Evropské unie se toho ale dočkat ani nemusí. Myslím na zprávu od Muhammada, palestinského uprchlíka z Gazy: „Všichni teď myslí na vlastní bezpečí, ale co bude s námi?“
Obvyklá, již normalizovaná ostrakizace běženců se přehoupla do fáze pokročilého vyloučení, které už hraničí s obětováním. Je skandální, že neexistuje možnost, aby žadatelé o azyl měli stejné podmínky ochrany vlastního zdraví, jako lidé kdekoli jinde. Mnoho organizací proto apeluje na jejich evakuaci na evropskou pevninu.
I výběrová pomoc je lepší než nic
Evakuace se zatím omezila na plán přesunu šestnáct set dětí bez doprovodu pod patnáct let. Není to ale pomyslné vybírání třešniček z dortu, který je ale potřeba sníst celý? Na druhou stranu, buďme rádi alespoň za to. Česká republika se totiž zatím odmítá připojit dokonce i k tomuto aktu výběrové pomoci.
Iniciativa Češi pomáhají proto odeslala vládě a ministru vnitra Hamáčkovi otevřený dopis vyzývající kabinet premiéra Babiše, aby se Česká republika přidala k prozatím devíti státům, jež už děti přijímají. „V České republice jsou připravené náhradní rodiny a celá síť organizací a dobrovolníků. Zároveň má Česká republika i dostatečné kapacity ve specializovaných zařízeních pro děti cizinců. Věříme, že by šlo tyto prostory využít k potřebné karanténě. Naše iniciativa má také od soukromého dárce zajištěné nemalé finanční prostředky na realizaci přijetí dětí. Ze strany vedení státu by tedy šlo především o projev dobré vůle, gesto solidarity,“ píše iniciativa ve své výzvě.
Ač se mezi Řeckem a Tureckem kvůli migraci odehrává mnoho konfliktů včetně vojenských, obě země jsou jen oběťmi své geografické polohy, která je předurčuje k tomu, aby se s náporem běženců vypořádaly. Oběma zemím v podobě miliard eur ročně jen vyplácíme desátky, abychom ulevili našemu svědomí. Tak, a teď už si poraďte sami, domluveno?
Ostrovy výjimečného stavu
Ostrovy se pod nadvládu výjimečného stavu nedostaly s šířením koronaviru, ale už před několika lety. Výjimečný stav v hotspotech je dán jejich geografickou distancí od evropské pevniny. Jejím prostřednictvím se pevninským institucím podařilo zformovat takové právní regule a pravidla, jež se liší od podmínek platných v přijímacích střediscích jinde v Evropě.
Zákony i přes nepřípustné zrychlení azylového řízení přitom vytvářejí zdání jeho legality. Formalismus práva a spěch zde nepokrytě vítězí nad právem důsledného zhodnocení azylových žádostí, na jehož aplikaci prostě není čas.
Pomyslný háček v zavádění výjimečných právních regulí je, že mohou svůj dočasný status proměnit v trvalou platnost. Nestane se původně jen dočasně zrychlená azylová procedura trvalým nástrojem EU, kterým bude o životech běženců rozhodovat?
Myšlenky italského filosofa Giorgia Agambena o právu a politice dlouhodobě budí pozornost. Podle Agambena se moderní politika snažila vytvořit projekt jednotného a nedělitelného lidu, což s sebou přinášelo vedlejší efekt odmítání těch, kteří jsou často předsudečně pokládáni za neintegrovatelné.
Pavel Rybář v Přítomnosti v Agambenově práci zdůrazňuje tezi, jak se stát přesně v momentě, kdy „politický systém moderního národo-státu vstupuje do vleklé krize, rozhodne zařadit mezi své úkoly péči o biologický život národa“. Pro takto zrozenou biopolitiku přitom byla konstitutivní figura člověka „bez státní příslušnosti“ — uprchlíka, která svým statusem rozbíjí pouto mezi člověkem a občanem.
Uprchlík se tak stává z marginální postavy klíčovým aktérem zviditelňujícím krizi moderního národního státu, který propadá znepokojení při představě, že i uprchlíci mohou mít svá práva. Protože jsou práva člověka ztotožňována s právy občana státu, platí rovnice „každý občan je člověk, ale ne každý člověk je občan“.
Co si ale počít v konfrontaci s těmito ne-občany (Non-citizens), lidmi bez státní příslušnosti (Stateless Persons), které suverén odmítá zahrnout do rámce konceptu národního státu? Stát pro udržení fikce vlastní suverenity své znepokojivé zjištění překládá do jazyka biopolitiky — snaží se o pronikání své nadvlády do života společnosti a vykazuje tendenci k vyhlášení výjimečného stavu, aby se zabránilo ohrožení bezpečnosti.
Co způsobuje propustnost hranic?
Vyhlášení výjimečného stavu jsem zažil v srpnu 2015 na makedonsko-řeckých hranicích a v Maďarsku. V obou případech měl vytvořit podmínky pro rychlou reakci na vnější nebezpečí a v obou případech jej měla ztělesňovat „masa neobčanů“ — uprchlíků ohrožujících společenství občanů.
Nikdy nezapomenu na následky, které to způsobilo: na protiprávní a násilné noční deportace uprchlíků na řecko-makedonských hranicích, na to, jak byli uprchlíci nazíráni jako nebezpečí přenosu infekcí, jak byli dehumanizovaní do formy nákazy. Nikdy proto nezapomenu ani na to, jak se roušky staly běžnou součástí uniformy maďarské pohraniční stráže.
Moc národních států se neuplatňuje v jejich centru, ale na úplném okraji — na hranicích. Ty mají jednu důležitou vlastnost. Nejsou nikdy zcela nepropustné. Jejich částečná porozita pohání možnost neustále vytvářet a legitimizovat restrikce a kontroly přeshraničního pohybu, migraci a migranty ilegalizovat. Vidíte ty migranty, jak přecházejí hranice? Musíme vytvořit aparát, kterým je budeme hlídat! Pohyb běženců totiž hranice zpochybňuje a tím zároveň podrývá statický stát.
V minulosti jsme byli mnohokrát svědky snah spojovat migranty s nositeli nákazy. Figuru migranta jsme ztotožnili s virem ohrožujícím národní tělo. To se děje i nyní.
Matteo Salvini nedávno přenašeče koronaviru našel v přistěhovalcích z Afriky, Viktor Orbán zase v iránských žadatelích o azyl na hranicích Maďarska. Řecká vláda potom podobně jako Orbán výjimečný stav využila k suspendaci práva na azyl trvající po celé dva měsíce.
Hranice jako imunitní systém a krize autoimunity
O hranicích Evropy ve Středozemním moři a jejich uplatňování můžeme s italským filozofem Robertem Espositem uvažovat jako o imunitním systému. Roberto Esposito varuje před projevy nadměrné imunitní obrany — před pokusy o změnu vnímání úrovně rizika s cílem odůvodnit potřebu osobní ochrany.
Toho jsme podle něj svědky například v neurotické snaze o maximální bezpečnost ze strany Západu v souvislosti s válkou proti terorismu nebo sekuritizací migrace na hranicích. Hranice totiž dokážou vybudit obranné reakce před možným rizikem a zároveň mají potenciál tuto obranou funkci vyvinout v nadměrné, často agresivně militaristické podobě.
Apel pohraniční bezpečnosti může chránit životy některých migrantů pomocí záchranných praktik například pobřežní stráže, stejně tak je ale ohrožuje, nebo dokonce zabíjí. Je známým faktem, že důsledkem protiprávního vytlačování migrantů řeckými, bulharskými nebo chorvatskými pohraničníky je smrt nemalého počtu běženců.
Příčinou smrti je opouštění migrantů v život ohrožujících mořských vodách — řecká a evropská pobřežní stráž mnohdy volání o pomoc ignorují. O tom, že existují případy záměrné neaktivity aktérů správy hranic, se můžeme přesvědčit například v sugestivní investigativní práci Forensic Architecture.
Přehnané imunitní reakce těla národního státu vede ke zhoršování příznaků potenciální hrozby z neznámého. V organismu Evropské unie nebo národních států se pak hromadí napětí, strach, katastrofické představy o vnějším světě a jeho reprezentantech — migrantech. Evropa trpí krizí autoimunity.
Druhá strana naděje
Domnívám se, že právě toho jsme svědky minimálně od roku 2015. Evropa by měla uznat autonomii migrace, tedy migraci jako přirozený proces, bez něhož by konečně nebylo ani hranic a ilegálních migrantů.
Jednou z prvních cest by mělo být zaručení důstojných životních podmínek řádných čekatelů na rozhodnutí o přidělení azylu. A samozřejmě také azylového procesu v hotspotech, který nebude odmítat běžence jen na základě jejich národnosti.
Trajekt se cestou mezi ostrovy silně kolébá, vlny působí závrať. Pravé straně obzoru dominuje pobřeží Turecka, levé břehy řeckých ostrovů. Z pravé strany před sto lety připlouvali Řekové z Malé Asie po řecko-turecké válce. I tehdy levá strana symbolizovala pro uprchlíky naději. Nedopusťme, aby i ona utonula v místech, která nechceme vidět.
Text vznikl s podporou Strategie AV21 „Společnost v pohybu a veřejné politiky“. Autor je vědecký pracovník Etnologického ústavu Akademie věd ČR.
Organizace pomáhající uprchlíkům v Řecku nebo na Balkáně je možné finančně podpořit zde:
- Pomáháme lidem na útěku
- My je v tom nenecháme
- Češi pomáhají
- ComPass 42
- Iris centre
- Pomoc dětem na útěku (občanská iniciativa, která na dálku podporuje několik desítek uprchlických dětí ve spolupráci s organizací Iliaktida na řeckém ostrově Lesbos)
