Koronavirus vpadl do světa jako nezvaný host, který volně překračuje hranice a třídy, boří jistoty a staré pravdy. Podle Adriana Favella a Ettore Recchiho zároveň pandemie korunuje vzrůst nového nacionalismu. Legitimizuje jej skrze univerzální imperativ fyzického přežití populací v hranicích státu.

Zůstat v bezpečí proto ve stavu globální sanitární krize znamená zůstat znehybněn uvnitř hranic vlastního národního společenství. Co to ale znamená pro uprchlíky na řeckých ostrovech, kteří utekli z vlastního domova hledat bezpečí jinde?

Nezakryjí se spektáklem zavřených a znovuotevřených hranic ještě více otřesné životní podmínky uprchlíků držených v bezpečné vzdálenosti od evropské pevniny, jako by snad oni přestavovali hrozbu nákazy? Co se ještě musí stát, aby členské státy Evropské unie vzaly na vědomí humanitární katastrofu řeckých ostrovů a začaly situaci řešit?

Když neznají hranice viry, nesmí je znát ani solidarita

„Jsem pořád tady a pomáhám na Chiosu. V přeplněném táboře tu žije pět a půl tisíce běženců. Nařízení o sociální distanci je prostě utopie, jsi rád, že si umyješ ruce. Kvůli svému uzavření lidí do táborové kolektivní karantény běženci zoufale volají po dodávkách pomoci, omezující nařízení nám je ale znemožňují poskytnout. Dobrovolníci odjeli a finanční podpora přestala... Viry nemají hranice a neměla by je mít ani naše solidarita.“

Autorkou těchto slov je Ruhi původem z Bangladéše. Roky žila v Anglii a nyní již několik měsíců na Chiosu prostřednictvím své organizace poskytuje uprchlíkům humanitární pomoc, podobně jako tým dobrovolníků z Iris centre koordinovaný Janne z Norska. S oběma spolupracuje český spolek My je v tom nenecháme, který v posledních měsících stihl do uprchlických táborů díky sbírkám v České republice vyslat několik dodávek materiální pomoci.

S řidiči Vojtou a Milanem jsem v únoru během distribuce humanitární pomoci na kraji tábora Vial mluvil o tom, jakou pozici zaujímá česká vláda vůči možnosti přesunu alespoň několika desítek nezletilých nedoprovázených dětí. „Je to hanba, jak si Babiš i Hamáček neustále vymýšlejí důvody, proč není možné přijmout ani čtyřicet dětí… No a pak jen přemýšlíš, co můžeš udělat ty sám,“ odhaluje Vojta důvody, proč dlouhou cestu na Chios dobrovolně absolvoval už podruhé.

Společně s Alim zrovna organizuje frontu žen s dětmi čekající, až na ně přijde řada. Distribuce materiální pomoci a hygienických potřeb šlape jako hodinky hlavně díky spolupráci se „spojkami“ z řad uprchlíků v táboře. Mezi ně patří i Ali ze Somálska. S dalšími uprchlíky každý den projde jeden blok tábora a rozdají v něm kartičky umožňující dostavit se na distribuci věcí v předem určený den.

Po šesti hodinách máme rozdáno. Během závěrečného meetingu v kruhu se plánuje další činnost — třídění věcí, jejich transport a distribuce ve městě, kde organizace Iris centre zajišťuje bydlení matkám s dětmi. „Během dne připluly tři malé lodě. Prioritou je co nejdříve tyto nové lidi kontaktovat, zjistit, v jakém jsou stavu a co potřebují,“ rozděluje Janne poslední úkoly a ve Vialu pro dnešek končíme.

Oknem dodávky se posunky loučíme se skupinou dětí, hrajících v prachu na cestě kuličky. Vzpomenu si na prohlášení premiéra Andreje Babiše a ministra vnitra Hamáčka odmítající byť jen pár desítek nedoprovázených dětí. Celé mi to přijde neskonale absurdní.

Vždy je jen tak zle, aby mohlo být ještě hůř

Pro podmínky uprchlíků na ostrovech platí, že vždy je jen tak zle, aby mohlo být ještě hůř. Jejich už tak katastrofální situace je šířením nemoci Covid-19 ještě ztížena. Zákaz volného pohybu se přímo dotýká rovněž běženců na ostrovech — nesmí odcházet do měst nakupovat potraviny, takže jsou plně odkázáni na velmi špatnou stravu zajišťovanou v hotspotu. Jejich pohyb přitom kontrolují soukromé bezpečnostní agentury.

Kontrola pohybu se uplatňuje i udělováním pokut. Je znám těžko uvěřitelný případ, kdy se skupina migrantů sešla při oslavě narozenin poblíž vchodu do tábora, za což byla potrestána pokutou pět tisíc euro. To vše na místě, kde žije mnohonásobně více lidí, než by mělo.

Podobně absurdně znějí výzvy pronášené v několika jazycích z amplionů, jež běžencům v přeplněných táborech přikazují, aby udržovali vzájemnou sociální distanci. Není to celé jen špatný vtip, podobně jako nařizovat dodržování hygienických podmínek, když vám chybí mýdlo, a ne vždy je zajištěn přísun pitné vody? Bohužel není.

V důsledku vyhlášení výjimečného stavu v Řecku navíc muselo mnoho organizací distribuujících migrantům jídlo, ošacení, lékařskou a psychosociální péči zastavit činnost. Alespoň na dálku posílá roušky poštou uprchlíkům organizace My je v tom nenecháme, jež společně s hygienickými pomůckami dodávanými správou uprchlických táborů a zřizováním ordinací první pomoci vytváří alespoň zdání hygienické prevence.

Uprchlíci se nyní upínají k naději těžké časy na externích hranicích Evropy vůbec přežít. Bez pomoci Evropské unie se toho ale dočkat ani nemusí. Myslím na zprávu od Muhammada, palestinského uprchlíka z Gazy: „Všichni teď myslí na vlastní bezpečí, ale co bude s námi?“

Obvyklá, již normalizovaná ostrakizace běženců se přehoupla do fáze pokročilého vyloučení, které už hraničí s obětováním. Je skandální, že neexistuje možnost, aby žadatelé o azyl měli stejné podmínky ochrany vlastního zdraví, jako lidé kdekoli jinde. Mnoho organizací proto apeluje na jejich evakuaci na evropskou pevninu.

I výběrová pomoc je lepší než nic

Evakuace se zatím omezila na plán přesunu šestnáct set dětí bez doprovodu pod patnáct let. Není to ale pomyslné vybírání třešniček z dortu, který je ale potřeba sníst celý? Na druhou stranu, buďme rádi alespoň za to. Česká republika se totiž zatím odmítá připojit dokonce i k tomuto aktu výběrové pomoci.

Iniciativa Češi pomáhají proto odeslala vládě a ministru vnitra Hamáčkovi otevřený dopis vyzývající kabinet premiéra Babiše, aby se Česká republika přidala k prozatím devíti státům, jež už děti přijímají. „V České republice jsou připravené náhradní rodiny a celá síť organizací a dobrovolníků. Zároveň má Česká republika i dostatečné kapacity ve specializovaných zařízeních pro děti cizinců. Věříme, že by šlo tyto prostory využít k potřebné karanténě. Naše iniciativa má také od soukromého dárce zajištěné nemalé finanční prostředky na realizaci přijetí dětí. Ze strany vedení státu by tedy šlo především o projev dobré vůle, gesto solidarity,“ píše iniciativa ve své výzvě.

Ač se mezi Řeckem a Tureckem kvůli migraci odehrává mnoho konfliktů včetně vojenských, obě země jsou jen oběťmi své geografické polohy, která je předurčuje k tomu, aby se s náporem běženců vypořádaly. Oběma zemím v podobě miliard eur ročně jen vyplácíme desátky, abychom ulevili našemu svědomí. Tak, a teď už si poraďte sami, domluveno?

Ostrovy výjimečného stavu

Ostrovy se pod nadvládu výjimečného stavu nedostaly s šířením koronaviru, ale už před několika lety. Výjimečný stav v hotspotech je dán jejich geografickou distancí od evropské pevniny. Jejím prostřednictvím se pevninským institucím podařilo zformovat takové právní regule a pravidla, jež se liší od podmínek platných v přijímacích střediscích jinde v Evropě.

Zákony i přes nepřípustné zrychlení azylového řízení přitom vytvářejí zdání jeho legality. Formalismus práva a spěch zde nepokrytě vítězí nad právem důsledného zhodnocení azylových žádostí, na jehož aplikaci prostě není čas.

Pomyslný háček v zavádění výjimečných právních regulí je, že mohou svůj dočasný status proměnit v trvalou platnost. Nestane se původně jen dočasně zrychlená azylová procedura trvalým nástrojem EU, kterým bude o životech běženců rozhodovat?

Myšlenky italského filosofa Giorgia Agambena o právu a politice dlouhodobě budí pozornost. Podle Agambena se moderní politika snažila vytvořit projekt jednotného a nedělitelného lidu, což s sebou přinášelo vedlejší efekt odmítání těch, kteří jsou často předsudečně pokládáni za neintegrovatelné.

Pavel Rybář v Přítomnosti v Agambenově práci zdůrazňuje tezi, jak se stát přesně v momentě, kdy „politický systém moderního národo-státu vstupuje do vleklé krize, rozhodne zařadit mezi své úkoly péči o biologický život národa“. Pro takto zrozenou biopolitiku přitom byla konstitutivní figura člověka „bez státní příslušnosti“ — uprchlíka, která svým statusem rozbíjí pouto mezi člověkem a občanem.

Uprchlík se tak stává z marginální postavy klíčovým aktérem zviditelňujícím krizi moderního národního státu, který propadá znepokojení při představě, že i uprchlíci mohou mít svá práva. Protože jsou práva člověka ztotožňována s právy občana státu, platí rovnice „každý občan je člověk, ale ne každý člověk je občan“.

Co si ale počít v konfrontaci s těmito ne-občany (Non-citizens), lidmi bez státní příslušnosti (Stateless Persons), které suverén odmítá zahrnout do rámce konceptu národního státu? Stát pro udržení fikce vlastní suverenity své znepokojivé zjištění překládá do jazyka biopolitiky — snaží se o pronikání své nadvlády do života společnosti a vykazuje tendenci k vyhlášení výjimečného stavu, aby se zabránilo ohrožení bezpečnosti.

Co způsobuje propustnost hranic?

Vyhlášení výjimečného stavu jsem zažil v srpnu 2015 na makedonsko-řeckých hranicích a v Maďarsku. V obou případech měl vytvořit podmínky pro rychlou reakci na vnější nebezpečí a v obou případech jej měla ztělesňovat „masa neobčanů“ — uprchlíků ohrožujících společenství občanů.