Bydlení jako podmínka integrace

Ondřej Novotný

Srovnávací zpráva, na níž se podíleli čeští a slovenští odborníci, popisuje, jakým způsobem český a slovenský stát zajišťují podporu bydlení pro tzv. držitele a držitelky mezinárodní ochrany. Komentář O. Novotného shrnuje její výsledky.

Ačkoliv lze jmenovat řadu výhrad, je třeba konstatovat, že cílená podpora azylantů je v oblasti bydlení v ČR na dobré úrovni. Její poskytování přitom odráží jednak mezinárodní závazky a jednak skutečnost, že lidé v pozici uznaných uprchlíků jsou vnímáni jako osoby ve značně složité situaci, což i podporu legitimizuje. Foto Robert Balog, pixabay
Ačkoliv lze jmenovat řadu výhrad, je třeba konstatovat, že cílená podpora azylantů je v oblasti bydlení v ČR na dobré úrovni. Její poskytování přitom odráží jednak mezinárodní závazky a jednak skutečnost, že lidé v pozici uznaných uprchlíků jsou vnímáni jako osoby ve značně složité situaci, což i podporu legitimizuje. Foto Robert Balog, pixabay

V textu z prosince roku 2018 Petr Bittner formuluje tezi, že bydlení je spíše než věcí zásluhovou nutnou podmínkou, aby se člověk ve společnosti vůbec mohl o něco začít zasluhovat. V případě držitelů mezinárodní ochrany lze v migračním žargonu parafrázovat, že bydlení je nutnou podmínkou jejich sociální integrace, která je přitom od nich jako projev vděku (tzn. jisté formy zásluhy) společností bezpodmínečně očekávaná.

Jako první jsme důkladně zanalyzovali, proč trh neumí vyřešit krizi bydlení. Podpořte vznik dalších průlomových analýz!
×

Traumatické zážitky úniku před perzekucí nebo válečným konfliktem, ztráty živobytí i domova a náročné cesty samotné, mísící se v počátečních fázích adaptace s nárokem zorientovat se v novém prostředí, naučit se jazyk a najít si práci, vytvářejí mix nejistot. V tom je stabilní bydlení poskytující elementární komfort a soukromí zásadní kotvou a základem, od kterého se lze odrazit dál.

V rámci spolupráce českých a slovenských odborníků jsme se proto podívali, jak systémová podpora bydlení této nepočetné skupiny cizinců (v České republice je to kolem 2000, na Slovensku zhruba 400 držitelů a držitelek mezinárodní ochrany) v obou zemích vypadá. Základním východiskem situace azylantů v obou zemích je přitom rovný přístup na trh s bydlením a k podpoře bydlení, jako mají občané daného státu.

Rovnost na papíře

Rovnost na papíře nemusí znamenat rovnost de facto. Diskriminace na trhu s bydlením se projevuje ve dvou rovinách. V první řadě častou neochotou majitelů pronajmout svou nemovitost cizincům, a obzvláště pak těm, kteří pocházejí ze zemí a kulturních okruhů s negativním veřejným obrazem. Druhou rovinu představují diskriminační podmínky některých obcí a měst, které znemožňují přístup k obecnímu bydlení dlouhodobě pobývajícím rezidentům-cizincům, eventuálně těm ze zemí mimo EU, což ostatně za diskriminační praktiku označila i zpráva veřejné ochránkyně práv z roku 2020.

Palčivě se přitom ukazují širší strukturální problémy, jako je nedostatek obecního bydlení či chybějící zákon o sociálním bydlení. Anebo v případě České republiky existence tzv. bezdoplatkových zón, z nichž jedna byla na počátku roku 2019 vyhlášená v Ústí nad Labem a dopadá i na klienty Integračního azylového střediska (IAS) v Předlicích, kde probíhá raná fáze integrace uprchlíků, kteří čerstvě dosáhli mezinárodní ochrany.

Čtyři česká IAS — v Brně, Předlicích, Havířově a Jaroměři — jsou přitom středobodem podpory, kterou český stát v poměrně rozvinuté a systematické podobě zastřešené Státním integračním programem orientuje právě na držitele mezinárodní ochrany. Nikoliv bezplatně, nýbrž za dostupné nájemné zde mohou po udělení azylu 12 až 18 měsíců pobývat v samostatných jednotkách, než se jim podaří za asistence sociálních integračních pracovníků nalézt práci a navazující bydlení.

Změna k lepšímu

Systém podpory se přitom před několika lety podstatně proměnil. Jestliže před rokem 2016 byl důraz v oblasti bydlení kladen především na dlouhodobou finanční podporu a motivaci radnic k poskytování obecních bytů, dnes se orientuje na zvyšování samostatnosti klientů programu, a to napříč širším spektrem různých oblastí života.

Odborníci tuto proměnu vnímají v širším kontextu jako posun k vyšší efektivitě podpory. Faktem ale zůstává, že není příliš jasné, jaká je celková povaha situace držitelů mezinárodní ochrany v letech následujících po opuštění programu. Proto se i doporučuje věnovat více prostředků do monitorování a vyhodnocování přínosu realizované podpory. Nedostatek dat lze ostatně označit za slabé místo celé řady politik v České republice.

Obdobné nejistoty panují i na Slovensku, kde je ale poskytována cílená asistence krátkodobějšího rázu a stojí převážně na aktivitách neziskového sektoru a evropských zdrojích.

Ačkoliv lze jmenovat řadu výhrad, je třeba konstatovat, že v kontextu systému podpory bydlení v ČR je cílená podpora azylantů na dobré úrovni. Její poskytování přitom odráží jednak mezinárodní závazky a jednak skutečnost, že lidé v pozici uznaných uprchlíků (což v České republice představuje jen několik procent ze všech žadatelů) jsou s tímto „titulem“ vnímaní jako osoby ve značně složité situaci, což i podporu legitimizuje.