↗

Že má hlavní město své hlavní centrum sociální pomoci lidem bez domova na jednom z nejhnusnějších míst pod dálničním mostem a ještě v provizorních stavebních buňkách, to je opravdu zoufale nedůstojné. Foto Facebook organizace Naděje

Jako šok zapůsobila ve veřejném prostoru informace zveřejněná předminulý týden radnicí Městské části Praha 1, že Praha 1 nesouhlasí s pokračováním pronájmu pozemku v ulici U Bulhara neziskové organizaci Naděje. Zdejší denní centrum nabízí lidem bez domova služby sociálního a psychologického poradenství, možnost se osprchovat, převléknout, najíst či lékařské ošetření.

Údiv nevzbudilo jen to, že centrální městská část by se chtěla zbavit zavedené instituce bez náhrady, ale hlavně že se tak děje během bezprecedentní situace pandemie a výrazného ekonomického poklesu. V době, kdy se pětina lidí v Česku potýká s depresí a úzkostmi a ekonomické problémy domácností se prohlubují, lze sotva čekat, že lidí bez domova bude ubývat.

Na místostarostu Petra Burgra (KDU-ČSL), který má na Praze 1 na starost sociální problematiku, se proto snesla vlna kritiky. O dva dny později zveřejnila radnice jakýsi pokus o vysvětlení a místostarosta se obhajoval, že „není proti lidem bez domova“ a že mu jde o „důstojnější podmínky“. Nesouhlas s pokračováním pronájmu Naději však neodvolal. Naštěstí pronajímatelem není Praha 1, ale hlavní město, které již avizovalo, že pronájem prodlouží i bez souhlasu Prahy 1.

V jednom se dá s místostarostou Burgrem souhlasit. Že má hlavní město své hlavní centrum sociální pomoci lidem bez domova na jednom z nejhnusnějších míst pod dálničním mostem a ještě v provizorních stavebních buňkách, to je opravdu zoufale nedůstojné. Situace vznikla v roce 2007, kdy Naděje musela opustit kamenné prostory u soukromého majitele. Tehdy vzniklo dohodou mezi hlavním městem a Prahou 1 právě zařízení ve stavebních buňkách pod mostem magistrály, které však mělo sloužit jen jako provizorium do roku 2010.

V mezičase mělo hlavní město hledat nové a důstojnější prostory. K zařízení pro lidi bez domova z celé Prahy, které by se nacházelo v blízkosti centra, se však nikdo nehlásil a městské části rezolutně odmítaly převzít problémy spojené s provozem tak velkého zařízení na své území. Vznikla tak myšlenka „decentralizace“ služeb, kdy by místo jednoho celopražského centra U Bulhara fungovalo více menších center služeb v jednotlivých městských částech.

Dobrá myšlenka však nestačí, pokud není provázena činy. Hlavnímu městu se nezdařilo překonat odpor městských částí a přesvědčit je, že se mají o nechtěné služby podělit. Ve výsledku se tak zařízení podobného typu nachází prakticky pouze na Praze 1 a Praze 7, což k decentralizaci nestačí. Provizorní centrum pod mostem tak slouží lidem z celé Prahy už patnáctý rok.

Hlavní město Praha má svou Koncepci návrhů řešení problematiky bezdomovectví v Praze v letech 2013—2020 a novou strategii ukončování bezdomovectví chystá. V úvodu aktualizované verze koncepce z roku 2016 se uvádí, že „spolupráce městských částí je klíčová“ a že „bez spolupráce na úrovni pražských samospráv není tato problematika řešitelná ani v hlavním městě Praha, ani na území jednotlivých městských částí.“

Spolupráci s městskými částmi sice text optimisticky hodnotí oproti dřívějšku jako na „kvalitativně vyšší úrovni“, ale pak bez okolků přiznává, že spolupráce „neodpovídá reálnému řešení problematiky bezdomovectví na úrovni hlavního města Prahy“. Co to v praxi znamená, nám nyní ukázala svým přístupem Praha 1.

Městská část Praha 1 disponuje dokumentem Koncepce řešení problematiky bezdomovectví na území Městské části Praha 1, schváleném radou 5. 11. 2007, ten ale na stránkách městské části dnes již nenajdeme. Dostupné je pouze jeho shrnutí jako příloha usnesení rady, které však spíše rekapituluje možné přístupy v sociálních službách, než že by nabízelo skutečný návod, jak postupovat.

Jestli má tedy Praha 1 nějaký plán, jak řešit bezdomovectví v centru metropole, můžeme jen hádat. Jasné je jediné: radnice se zjevně domnívá, že se zrušením Naděje nějak zázračně z centra zmizí lidé bez domova anebo snad budou méně vidět, když jim nikdo nebude nabízet služby. Ale už nejsme ve středověku, kdy stačilo problémy prostě vymést za hradby.

Populistické nápady na to, jak vyřešit bezdomovectví vyháněním lidí z města, se čas od času objevují už od 90. let. Politici z pravicových stran jako STAN, KDU-ČSL nebo ODS si ve svých volebních programech pohrávali s myšlenkou obnovit institut domovského práva, který by umožňoval lidi bez domova vracet z měst do obce, kde se narodili.

Tato cvičení v rozdmýchávání nenávisti se naštěstí objevují už čím dál tím méně a naopak množství českých měst má první zkušenosti se zabydlováním lidí bez domova jako nástrojem k jejich začlenění do společnosti. Podobné programy ukazují, že lidem se opravdu podstatně lépe hledá práce, řeší zdravotní či psychické problémy a závislosti nebo vybředává z dluhové pasti, když mají kde bydlet. A možná se někdy dočkáme i zákona o sociálním bydlení, který by jasně stanovoval, že obec před svými nejchudšími nemá zavírat oči, ale naopak jim zajistit bydlení.

Nakonec nic jako „bezdomovec“ prakticky neexistuje. Vždy se jedná na prvním místě o člověka, který se ocitl ve zdánlivě bezvýchodné situaci, ale dobře mířená pomoc mu může pomoci nesnáze překonat a znovu se postavit na vlastní nohy. I při hovorech s lidmi bez domova vidíme, že pobyt na ulici není trvalá záležitost. Mnozí se opakovaně snaží nalézt lepší či horší bydlení a na ulici se vracejí až tehdy, když se v jejich životě něco pokazí. Na Praze 1 se však v tomto ohledu poněkud zastavil čas a lidé bez domova se opakovaně stávají nástrojem populismu a politického boje.

Městská část Praha 1 je i na pražské poměry velmi bohatá. Má tak vysoké příjmy ze svých nebytových prostor, že každoročně „pálí“ peníze na investicích do oprav ulic a parků, které jinak ve všech okolních městských částech financuje hlavní město. Se speciálním postavením vlastníka lukrativních nebytovek v centru má ale přicházet i zodpovědnost.

Centrum města je více než okolní městské části zatíženo kromě turismu, hluku a nočního života třeba právě zvýšenou přítomností lidí bez domova. Ostatně jako tomu je i v jiných evropských městech. Když radnice z výdobytků kapitalismu těží, měla by část výtěžku věnovat i na řešení jeho negativních dopadů.

A nemusí to být rovnou ambiciózní program zabydlování a sociálních služeb. Začít by se dalo právě nalezením důstojného místa pro poskytování služeb Naděje. Praha 1 disponuje množstvím nebytových prostor, které by při troše dobré vůle mohly sloužit jako zázemí poskytování služeb. Ve vlastnictví městské části je dokonce desetipatrový dům na rohu ulice v Jámě, který je kromě galerie v přízemí zcela prázdný. Pokud by se vhodně vybralo hned několik takových míst, mohla by tím dokonce začít i ona slibovaná decentralizace.

Právě proaktivní přístup, kdy by centrální městská část sloužila hlavnímu městu i dalším městským částem jako vzor pro umisťování služeb pro lidi na okraji společnosti, by Praze 1 slušel nejlépe. Jestliže je zařízení Naděje pod mostem u Bulhara ostudné, začít se dá právě tady.

A mohlo by to nakonec být i zadarmo. V okolí staví své ohromné kancelářské komplexy skupina Penta, která je na rozhodnutích města závislá, tak proč by v jednom patře svých obrovských budov nemohli umístit právě zařízení pro sociální pomoc lidem v nouzi? Stačilo by chtít a Praha 1 by místo ostudného nesouhlasu mohla ukazovat směr, jak se dostat z pod mostu a jak se místo nekonečných hádek s hlavním městem stát městskou částí, která půjde ostatním příkladem.