↗

„Nevyužitých hotelových budov bude po této krizi hodně. Stejně jako malých bytů po zanikání parazitních ubytovacích služeb v bytových domech kolaudovaných pro trvalé bydlení. Bezdomovci nejsou nároční a nemají vysoká očekávání, jistě ne každý z nich sní o bytu po řediteli Živnobanky.“ Foto Matěj Baťha, WmC

Důsledky koronaviru budou mnohačetné a v nemalé míře promění způsob, jakým se budeme dívat na soužití ve společnosti a na mnohé jevy, které jsme většinově dosud přehlíželi nebo jsme pro jejich existenci měli uspokojivé vysvětlení. V tomto procesu se, třebaže ne ihned, prosadí i přístupy, které zatím měly jen malou šanci.

Jedním z takových jevů je bezdomovectví a jeho řešení. Ve společnosti dosud převládal názor, že bydlení není lidské právo a že o vlastní bydlení se každý musí postarat sám. Nepostaral-li se, žije na ulici, a co je na tom divného, že? Většinově se to jevilo jako logické, správné, přijatelné a dostatečně odůvodněné.

Samosprávy ani stát se lidem bez domova, až na šlechetné výjimky, nevěnovaly. Vnímaly bezdomovce jako součást přirozeného běhu světa. Péči o ně ponechávaly takzvaným neziskovkám, přečasto napadaným a vysmívaným, tedy dobrovolným občanským iniciativám, jimž někde na péči o lidi bez domova přispívaly, jinde ne. Pamatujeme i takové nápady někdejších představitelů Prahy či jejích částí, jako vyvážet bezdomovce za město nebo pro ně zřizovat tábory, které nebudou moci opustit.

Jako je existence chudých považována za samozřejmý komplement existence bohatých, tak je i výskyt velmi chudých, vyloučených a zcela nezajištěných zřejmým protikladem výskytu osob velmi bohatých. Někdo se hodně snaží, je přičinlivý, takzvaně hodně pracuje, a proto je velmi bohatý, zatímco jiný je líný a lehkomyslný, nesnaží se a neřeší svoji situaci. Proto je velmi chudý a bez domova.

Každý strůjcem svého osudu, říká se. Že je lidský život mnohdy loterie, v níž bylo rozdáno příliš mnoho falešných losů, zatímco jackpoty až příliš často připadnou těm, kteří byli zvýhodněni už od počátku svým sociálním původem, anebo těm, kteří umějí chytračit vybaveni dobrými kamarády na správných místech, se jaksi v této úporně přežívající středověké představě ztrácí.

Tyto postoje se ve společnosti ustálily, a proto bezdomovci právem dávno ztráceli naději, že by se jejich postavení mohlo nějakým zázrakem zlepšit. Bez zázraků to totiž v podstatě ani moc nejde. Dvacetikoruna do čepice je potřebná a pomáhá k přežití, ale účinnná pomocná ruka, to je opravdu zázrak. A ten, jak víme, se v reálném životě přihodí jen opravdu výjimečně.

Koronavirus, naše unikátní společná zkušenost posledních měsíců, dosavadní společenskou perspektivu proměňuje. K ustáleným hlediskům přibylo další, a tentokrát silnější než všechny dosavadní argumenty dohromady. Úspěch, a mnohdy i přežití lidské pospolitosti záleží na vnímavé schopnosti vyloučit všechna budoucí rizika. Drahá lékařská péče a vysoké náklady vynakládané na prevenci budou zmarněny, jestliže zůstanou ohniska nákazy mezi lidmi bez domova.