Jan Lityński se narodil v roce 1946 ve Varšavě a už jako středoškolák se účastnil činnosti nezávislých diskusních klubů, v nichž se seznámil se svým vrstevníkem Adamem Michnikem, s nímž jej od té doby pojilo celoživotní přátelství. To bylo provázeno společnou činností v rámci všech podstatných aktivit, které posouvaly polskou společnost o krůčky či velké kroky blíže demokratickému státnímu uspořádání i lidským právům a občanským svobodám.

V roce 1968 se Lityński jako student matematiky účastnil studentských protestů, které tehdy reagovaly na snahu komunistické strany posilovat represivní a cenzorní zásahy vůči společnosti. Byl zatčen, odsouzen na dva a půl roku do vězení. Po roce byl propuštěn v důsledku amnestie.

Po propuštění z vězení pracoval jako programátor, v roce 1976 zakládal samizdatový bulletin Robotnik (Dělník), který podporoval stávkující dělníky v Radomi, a vzápětí se stal nejvlivnějším dělnickým samizdatovým zpravodajem v celém Polsku. V témže roce spoluzakládal Výbor na obranu dělníků, který shromažďoval údaje a informace o represích obdobně jako později založený československý Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.

V létě 1978 se účastnil dvou schůzek s československými disidenty v Krkonoších, na nichž se z naší strany podíleli mimo jiné i Václav Havel, Anna Šabatová a Marta Kubišová.

Byl také spoluautorem Charty dělnických práv, kterou v roce 1979 uveřejnil samizdatový Robotnik. Jejím cílem bylo pomoci dělníkům přestat se ve střetu s velkými zaměstnavateli i státní mocí bát vymáhat právo. Tato Charta dělnických práv byla o rok později základem 21 požadavků stávkového hnutí na baltském pobřeží, z něhož vyrostlo odborové hnutí Solidarita.

S represí počítal a nehrozil se jí

Na její činnosti se Jan Lityński také podílel. V prosinci 1981 byl při vyhlášení výjimečného stavu společně s několika tisíci dalších aktivistů internován a po několika měsících převezen do vězení. V červnu 1983 dostal krátkodobou propustku k návštěvě rodiny. Zpět do vězení se nevrátil a začal se namísto toho skrývat a organizovat konspirační činnost samizdatových vydavatelství a podzemních struktur Solidarity. Své skrývání ukončil v září 1986, kdy už začalo být zřejmé, že tehdejší represivní režim slábne a nemá zájem znovu rozviřovat události spojené s vyhlášením výjimečného stavu v prosinci 1981.

Po zásadních politických změnách v roce 1989 se stal poslancem, jímž zůstal po tři volební období až do roku 2001. Aktivní nepřestal být nikdy, ať už v oficiálních funkcích nebo jen v roli člověka, jehož slovo má velkou váhu.

Poprvé jsem se s ním setkal v létě roku 1986, tedy v době, kdy se stále ještě ukrýval a podílel se na konspiraci. Bylo to na prvním ze série velkých letních setkání mezi polskými a československými disidenty osmdesátých let. Odehrálo se v masivu Kralického Sněžníku na malé, vhodně ukryté lesní mýtině v hraničním prostoru. Účastnil se i dalších tří takových setkání, z nichž na tom posledním jsme my Čechoslováci byli v hlubokém utajení, zatímco z polské strany už přicházeli poslanci, veřejní funkcionáři nebo jen prostí, ale svobodní občané a přátelé.

Jeho jméno jsem ale znal, stejně jako moji kolegové a kolegyně z Charty 77, už o řadu let dříve. Vnímali jsme ho jako osobnost, bez níž by polské hnutí na obranu lidských práv i na obranu práv dělníků nebylo úplné. Tehdy jsem sice ještě neznal jeho těkavou energičnost a proud myšlenek, nápadů i hluboce promyšlených idejí, jimiž inspiroval a také někdy zneklidňoval své okolí. Už tenkrát byl ale pro nás legendárním polským aktivistou.

Když jsem jej poznal, byl jsem jeho osobností naprosto okouzlen. Byl vždy veselý, pozitivní, přátelský. Vždy připravený diskutovat. Se zaujetím, s velkým smyslem pro humor, se zájmem o názor druhého. S vášní pro dialog plný respektu a společného zápalu pro věc. A že jsme se během našeho přátelství trvajícího téměř třicet pět let nadiskutovali opravdu hodně!

Na jeho veřejné roli jsem obdivoval celoživotní, důslednou a odvážnou činnost ve prospěch pronásledovaných, ve prospěch slabších, ve prospěch zapomenutých. Tato činnost totiž znamenala pronásledování včetně věznění i pro něj. S represí počítal a nehrozil se jí. Svoje veřejné angažmá neopustil ani po zásadních politických změnách konce osmdesátých let. V jeho roli poslance jsem jej potkával také, někdy častěji, někdy méně často. Doba už byla jiná, ale zápal pro věc měl stále stejný. Lidská práva, svoboda a demokracie byly nejpodstatnějšími pojmy jeho života. Zní to snad trochu pateticky. Janek Lityński každopádně nikdy patetický nebyl, ani trochu. Jeho bezprostřednost a setrvalá veselost jej dobře chránily před pózami jakéhokoliv druhu.

Byl to přítel, jehož potkávat bylo vždy potěšením. Kdysi, v dnes už dávném roce 1996, jsme se společně účastnili jedné politické konference v Gdaňsku. Večer jsme si u něj na pokoji povídali, vytrvale až do pozdní noci. Po jiných tématech přišla řeč na hudbu. Janek ulpěl na Carlosu Santanovi. Se svým typickým zaujetím zkoušel notovat nápěvy jeho výrazných melodií a kytarových sól. Nebyla v tom jen radost z hudební spontaneity, která ladila s jeho bezprostředním přístupem k životu. Oceňoval a zdůrazňoval hudební pointu podmanivých Santanových melodií, které jsme ten večer měli jen ve svých hlavách a v Jankově notování a prozpěvování.

Kdybych ve svém životě měl ještě někdy být ve vězení, přál bych si být na cele právě s ním.

Domluvili jsme se, že hned ráno, byla to sobota, půjdeme do centra města na bazar, kde mívali také gramodesky. Cédéčka mu tehdy připadala málo autentická, příliš umělá. Ve vlhkém ránu pozdního léta jsme se spolu nadšeně probírali dlouhými řadami gramodesek a snažili jsme se najít nějakého Santanu, kterého doma ještě neměl. Nenašli jsme, ale několik gramodesek si tehdy z bazaru odnášel s jiskrnou veselostí mladého chlapce.

Řeknu vám tu, milí čtenáři, jednu věc, kterou jsem Jankovi Lityńskému nikdy neřekl. Kdybych ve svém životě měl ještě někdy být ve vězení, přál bych si být na cele právě s ním. Byl to totiž ten nejlepší možný druh do nepohody — nikdy nepoučoval, ačkoliv by si to při své převaze věku a životních zkušeností mohl dovolit. Nikdy se neurážel, jeho povaha takové hnutí mysli snad ani neznala. Byl trpělivý a nenáročný, na luxus nebo na vlastní prospěch nikdy nepomýšlel. A hlavu měl plnou nápadů, příběhů, myšlenek a humorných postřehů, které náladu mohly jen zlepšovat, ale nikdy kazit. Ideální spoluvězeň, souhlasíte?

Janek Lityński byl hlavně dobrým člověkem. V nejhlubší podstatě své povahy, své osobnosti, svého charakteru. Takovým, který tu nebyl víc pro sebe, než byl pro jiné. Takovým, který by nikdy, za žádnou myslitelnou cenu, nezradil. Ani své ideály, ani své přátele, ani sebe samotného!

Zemřel smrtí, v níž je zřetelná stopa symboliky jeho přístupu k životu. Byl se svojí ženou na procházce s jejích tříčlennou psí smečkou. Procházeli se na břehu zamrzlé řeky Narev severně od Varšavy, opodál převážně pobývali. Jeden ze psů odběhl na tající říční led, který se pod ním začal prolamovat. Janek Lityński ho nemohl nechat tonout, skočil tedy za záchranou a už se nevynořil. Na lidech mu záleželo vždy, ale byl také důsledným přítelem našich menších bratří, jak zvířata vnímal svatý František.

Náš svět bude s jeho odchodem trochu chudší. Jeho ideály tu ale zůstávají s námi. Tak s nimi, prosím, dobře nakládejme. Lidé odcházejí, ale jejich ideály mohou zůstat. Jsou-li převzaty lidmi připravenými v jejich prosazování pokračovat.