Zdena Tominová byla mluvčí Charty 77 v roce 1979. Byl to pro Chartu dramatický rok. Koncem května byli zatčeni dva ze tří mluvčích, Václav Benda a Jiří Dienstbier, společně s dalšími členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Uvalili na ně vazbu, později byli odsouzeni k několikaletému vězení. 

Zdena Tominová tak zůstala na všechny činnosti trojice mluvčích sama. Sice jen na pár dnů, než byli namísto vězněných ustaveni mluvčími Jiří Hájek a Ladislav Hejdánek, ale byly to perné dny plné čekání, jestli se deset zatčených členů VONS vrátí na svobodu nebo na ně bude uvalena vazba. 

Právě v oněch dramatických dnech bylo třeba situaci zvládnout a ukázat, že se Charta 77 nenechá udolat. Zdena tu situaci zvládla. Přesně týden po zatčení Bendy a Dienstbiera Zdenu vracející se domů přepadl maskovaný muž ukrytý za křídlem domovních dveří. Byl to pokus zastrašit ji a Chartu 77, která v té době už měla za sebou přetrvání téměř dvou a půl roku represí a tlaků, násilím a bezprávím přemoci.

Jako mluvčí Charty 77 musela Zdena v tehdejších obtížných podmínkách vydávat dokumenty Charty, odrážející širší konsensus mezi jejími signatáři, po telefonu i osobně komunikovat se zahraničními novináři, s pražskými i mimopražskými chartisty, vzdorovat neustálému tlaku ze strany Státní bezpečnosti — výslechům, sledování, odposlouchávání bytu, a také stolečku přímo před bytovými dveřmi, u něhož ve dne v noci posedávali dva uniformovaní policisté kontrolující všechny návštěvy a omezující jejich počet včetně občasných zatčení. 

Taková situace představovala pro matku dvou dospívajících synů mimořádnou zátěž, ale Zdena se v ní pohybovala se svojí neuhasínající energií, s okouzlující osobní vřelostí a s profesionalitou tlumočnice se skvělou pamětí. Kontakt s lidmi navazovala snadno, uměla lidem naslouchat a vždycky se jim snažila rozumět, stejně jako si uměla rychle zjednat respekt a slovo v nepříjemných situacích, jako byla třeba nezbytná komunikace s policisty před bytem bránícími návštěvám vcházet i vycházet.

Její tehdejší manžel, filosof Julius Tomin, pořádal v jejich bytě v Keramické ulici na pražské Letné přednášky zahraničních filosofů pro mladé posluchače. Byl to pozoruhodný projekt, vyvzdorovaný Tominovou neobyčejnou sveřepostí a také mimořádnou trpělivostí Zdeny. 

Tehdejší existence rodiny Tominových byla opravdu náročná. V bytě se už od jara 1977 stále něco dělo, lidé přicházeli a odcházeli, a to i v hodinách, které bychom dnes za návštěvní už sotva považovali. Diskutovalo se o vývoji Charty 77, o politické situaci, zároveň ale i o filosofii a možná nejnaléhavěji — o metodách a účinnosti vzdoru vůči tehdejší represivní moci. Byt Tominových byl současně úřadem, přednáškovým sálem, místem setkávání spolupracovníků a přátel. A také, vlastně především, bytem. 

Při tom všem byl byt Tominových stálým objektem represí, vpádů, zatýkání, osobních prohlídek přede dveřmi. Pevná přátelství, která v takových podmínkách vznikala, přetrvala celá desetiletí.

Zdena Tominová pomohla svým osobním nasazením a svou neohrožeností přenést Chartu 77 přes nekritičtější období její existence. Po uvěznění Václava Havla, Petra Uhla, Václava Bendy, Jiřího Dienstbiera, Dany Němcové, Oty Bednářové, Jiřího Němce, Ladislava Lise, Jarmily Bělíkové a Václava Malého se v prostředí Charty hnízdily obavy. Ale neuhnízdily. Uvězněné členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných nahradili další, mluvčím se dařilo činnost Charty udržet a propojovat aktivitu signatářů z nejrůznějších okruhů a prostředí, obavu z represí jsme zvládali myšlenkou, že beztak nemohou zavřít všechny.

Přepadení ve vchodu do domu z června 1979 na Zdeně zanechalo stopy. Je přirozené mít strach, ale je prozíravé jednat tak, jako by žádný strach neexistoval. Julius Tomin dostal nabídku na studijní pobyt na Oxfordské univerzitě, rodina Tominových se nakonec, zdaleka ne bez váhání, rozhodla nabídky využít. V roce 1980 Tominovi odjeli do zahraničí, bylo zřejmé, že návrat zpět jim už nebude umožněn.

Zdena po čase začala pracovat v československé redakci BBC. Slýchat ji z éteru bývalo velké potěšení. Vrátila se ke své vášni z šedesátých let, k literatuře. Napsala dva romány. I po roce 1989 zůstala, už jako rozvedená, žít v Londýně. Neuměla si představit nový začátek v Praze. 

Vrátili se jen synové Lukáš a Marek. Lukáš, který začal literárně působit, se na život v Praze velice těšil, s Londýnem se sžít nedokázal. Nakonec nedokázal žít ani v Praze, nedokázal žít vůbec. V roce 1995 si vzal život skokem ze skály v pražské Šárce.

Kontakty s českým domovem a s druhy z období Charty 77 Zdena i nadále udržovala. Přijížděla do Prahy celkem často. Loni na podzim přijela naposledy. Zůstala ve své rodné zemi až do své smrti, jak si přála. A v paměti, zdaleka nejen mé, zůstane jako statečná žena, která nedovolila represivnímu politickému režimu zlomit Chartu 77.