Když jsem před osmi lety přišel do vrchlabského evangelického sboru, Hanky Jüptnerové jsem si nemohl nevšimnout. I když je to vlastně zvláštní, protože Hanka se nechovala nijak nápadně. Nebyla hlučná (když se tedy zrovna nechechtala na celé kolo), nebyla nijak výstřední. Prostě oblečená ženská, co jezdí do kostela i jinde po Vrchlabí na kole a pořád má co na práci.

Jen, když jsem byl nově příchozím a potom nováčkem sboru, byla Hanka mezi prvními, kteří se zajímali, co jsem zač, a začali mi odkrývat, kdo jsou oni a co je zač vrchlabský evangelický sbor. Hanka byla z těch, kdo mi jako první otevřeli dveře. A za těch osm let jsme spolu mohli, díky Bohu, prožít mnohé. Mnohem víc, než by člověk do pouhých osmi let života řekl. Hanka Jüptnerová ráno v pondělí 7. října umřela. V Hospici Anežky České v Červeném Kostelci, se svými blízkými a v naději v setkání s Pánem v jeho Božím Království.

Narodila se jako Hana Špičková poslední lednový den roku 1952 v Trutnově. Už jako malá roční holčička se s rodiči přestěhovala do Herlíkovic, dnes součásti Vrchlabí, do poloviny dřevěného domku po původních majitelích. Těmi byli ještě osm let předtím krkonošští Němci a Herlíkovicím většina místních obyvatel říkala Hackelsdorf. Jak připomíná Adam Drda v Hančině portrétu v Příbězích 20. století: „Hana vyrůstala v místnostech s nábytkem po původních majitelích, spala v jejich peřinách — a vzpomínala, že ta podivnost tehdy lidem připadala docela normální“.

Krátce po Vánocích roku 1969 vypukl v domku, kde Špičkovi bydleli, požár. Venku mrzlo, až praštělo, ale dřevěný domek hořel rychle a hasiči nestihli dojet včas. Hančina maminka, ani mladší bratr se z hořící domu nedostali, otec vyskočil s těžkými popáleninami, na jejichž následky po několika dnech zemřel, tragickou noc přežila jen sedmnáctiletá Hanka.

Po ztrátě rodiny jí pomoh tatínkův spolužák, disident Luboš Polák z Vysočiny. Hanka ovšem získala jako sirotek od města Vrchlabí malý byt a také krátce poté začala v Brně studovat učitelství němčiny a češtiny. To česko-německé pnutí a zároveň spojení, které začala vnímat už jako malá holka v peřinách po Němcích v jejich bývalém domě, jí provázelo i jako studijní obor a neopustilo po celý život.

Jako vysokoškolačka také poprvé strávila delší část v Německu, byť atmosféra NDR 70. let na ni rozhodně nepůsobila pozitivně. Ovšem, našla tam také Junge Gemeinde, společenství mladých německých evangelíků — a ani s německými protestanty už nikdy kontakt nepřerušila.