Když jsem před osmi lety přišel do vrchlabského evangelického sboru, Hanky Jüptnerové jsem si nemohl nevšimnout. I když je to vlastně zvláštní, protože Hanka se nechovala nijak nápadně. Nebyla hlučná (když se tedy zrovna nechechtala na celé kolo), nebyla nijak výstřední. Prostě oblečená ženská, co jezdí do kostela i jinde po Vrchlabí na kole a pořád má co na práci.

Jen, když jsem byl nově příchozím a potom nováčkem sboru, byla Hanka mezi prvními, kteří se zajímali, co jsem zač, a začali mi odkrývat, kdo jsou oni a co je zač vrchlabský evangelický sbor. Hanka byla z těch, kdo mi jako první otevřeli dveře. A za těch osm let jsme spolu mohli, díky Bohu, prožít mnohé. Mnohem víc, než by člověk do pouhých osmi let života řekl. Hanka Jüptnerová ráno v pondělí 7. října umřela. V Hospici Anežky České v Červeném Kostelci, se svými blízkými a v naději v setkání s Pánem v jeho Božím Království.

Narodila se jako Hana Špičková poslední lednový den roku 1952 v Trutnově. Už jako malá roční holčička se s rodiči přestěhovala do Herlíkovic, dnes součásti Vrchlabí, do poloviny dřevěného domku po původních majitelích. Těmi byli ještě osm let předtím krkonošští Němci a Herlíkovicím většina místních obyvatel říkala Hackelsdorf. Jak připomíná Adam Drda v Hančině portrétu v Příbězích 20. století: „Hana vyrůstala v místnostech s nábytkem po původních majitelích, spala v jejich peřinách — a vzpomínala, že ta podivnost tehdy lidem připadala docela normální“.

Krátce po Vánocích roku 1969 vypukl v domku, kde Špičkovi bydleli, požár. Venku mrzlo, až praštělo, ale dřevěný domek hořel rychle a hasiči nestihli dojet včas. Hančina maminka, ani mladší bratr se z hořící domu nedostali, otec vyskočil s těžkými popáleninami, na jejichž následky po několika dnech zemřel, tragickou noc přežila jen sedmnáctiletá Hanka.

Po ztrátě rodiny jí pomoh tatínkův spolužák, disident Luboš Polák z Vysočiny. Hanka ovšem získala jako sirotek od města Vrchlabí malý byt a také krátce poté začala v Brně studovat učitelství němčiny a češtiny. To česko-německé pnutí a zároveň spojení, které začala vnímat už jako malá holka v peřinách po Němcích v jejich bývalém domě, jí provázelo i jako studijní obor a neopustilo po celý život.

Jako vysokoškolačka také poprvé strávila delší část v Německu, byť atmosféra NDR 70. let na ni rozhodně nepůsobila pozitivně. Ovšem, našla tam také Junge Gemeinde, společenství mladých německých evangelíků — a ani s německými protestanty už nikdy kontakt nepřerušila.

Po studiích začala pracovat na gymnáziu v Jilemnici, kde se potkala s Gerhardem Jüptnerem, kolegou ze sudetoněmecké rodiny. Hanka a Gerd spolu měli syna Petra, když se o dva roky později měl narodit druhý syn Jan, vztah se rozpadl. Hanka přesto, jako matka samoživitelka, podepsala prohlášení Charty 77.

„Sedmdesátá léta byla nesmírně dusivá. Všechny knihy zmizely, k ničemu se člověk nedostal. Když jsem na Svobodné Evropě slyšela, jak v roce 1975 četli Havlův dopis Husákovi, bylo to pro mě hrozně osvobozující. Havel dokázal přesně říci to, co nikdo neříkal, ale přesto jsme to cítili. Ta Charta byl úžasný čin. Ten text je skvělý a už v té době byl zcela legitimní,“ popisovala tu dobu Hanka v rozhovoru pro regionální web Trutnovinky.

Do školy po mateřské mohla nastoupit, přestože byla signatářkou Charty 77. Vysvětlovala si to tím, že jako matka samoživitelka měla paradoxně určitou ochranu. „Dost dobře asi nemohli vyhodit samoživitelku dvou malých dětí jen proto, že nechodí k volbám a podepsala Chartu. Svobodná Evropa by o tom referovala,“ říkala Hanka pro Příběhy 20. století Adamu Drdovi.

Jako Vrchlabačku ji pochopitelně nemohl minout případ o rok mladšího Pavla Wonky, vrchlabského odpůrce komunistického režimu, který skončil ve vězení hned několikrát, naposledy za pokus kandidovat jako nezávislý kandidát do Federálního shromáždění. Když v dubnu 1988 ve vězení Pavel Wonka zemřel, Hana nechyběla na jeho pohřbu, který se stal nejen tryznou, ale také tichou manifestací odporu k režimu.

Hana byla jednou z těch, kdo na Wonkově pohřbu promluvili: „Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země, ale především tohoto kraje, této periferie, kde jako by se stále vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisícerých křivd.“

Hanka po Wonkově pohřbu nechtěla už dál zůstávat ve školství a podílet se na socialistické výchově mládeže, proto dala sama výpověď, přesvědčená, že se vždycky nějak uživí, třeba manuálně. Ovšem, pro chartistku práce nebyla. Pomohl ji až jeden ze členů vrchlabského evangelického sboru, kde se nechala v roce 1982 pokřtít, a který ji sehnal práci myčky nádobí v cukrárně.

Po pádu komunistického režimu, který Hanka zažila jako stavební dělnice, byla aktivní ve vrchlabském Občanském fóru a vzápětí začala také pracovat na obnovení kontaktů s původními německy mluvícími obyvateli Krkonoš. Spousta jejích plánů nevyšla, některé ale ano.

Byla to právě Hanka, kdo mě seznámil s našimi rodáky z Heimatkreis Hohenelbe-Riesengebirge v bavorském Marktoberdorfu. Díky ní spolupracuje naše Krkonošské muzeum ve Vrchlabí s tímto krajanským spolkem a jeho malým Krkonošským muzeem v Marktoberdorfu.

A byla to taky Hanka, kdo mi tak dlouho nedal pokoj, a tak dlouho mi připomínal, že je potřeba něco udělat, až jsme opravdu v září 2015, sedmdesát let po válce, společně, se starostou města, rodáky a jejich potomky, faráři čtyř různých církví i desítkami místních mohli odhalit pomník několika desítkám — minimálně šestatřiceti — Němců, bez soudu popraveným ve Špindlerově Mlýně v prvních měsících po skončení II. světové války.

Nebýt Hanky, možná by ve Vrchlabí chyběla dodnes také tabulka na rodném domě hrdého krkonošského Němce Victora Kuglera, jednoho z pětice těch, kdo se nakonec neúspěšně pokoušeli chránit rodinu Anne Frankové před nacistickými likvidačními tábory. Jeden z Hančiných lékařů v posledních dvou měsících jejího života poznamenal, že se nejspíš nikdy v životě nesetkal s ženou tak silnou a s ženou s tak silnou a neochvějnou vírou. Přiznám se, že ani já jsem v životě nepotkal mnoho lidí, kteří by pro mě byli tak krásným příkladem skutečně křesťanského žití, jako byla Hanka.

Hanka po svých dvou synech vychovala ještě po revoluci tři další holky, dnes už dospělé ženy, v pěstounské péči. Všechny jsou Romky. Věrka, Miriam a Maruška. Všechny jsou dnes také maminky a manželky. A pro všechny Hanka znamenala jednoznačně maminku. Dalšího pěstounského syna už jí úřady nedovolili, protože už by toho bylo prý příliš. Tak s nimi Roman trávil víkendy, dovolené, výlety…

Hanka říkala, co si myslela. Za komunistů, i po změně režimu. V politických věcech, i ve věcech osobních. Zároveň se vždycky snažila vcítit do druhého člověka. Občas to bylo vážně k vzteku. Ale o to horší to muselo být pro ni.

Řešili jsme třeba nějakou vážnou konfliktní situaci ve sboru a Hanka se přiklonila k řešení. To ale znamenalo pro někoho nepříjemnost. A tak Hanka obratem začala sanovat následky nepříjemnosti, která vznikla i jejím přičiněním, byť sebespravedlivěji.

Hanka měla spoustu nápadů. Vesměs to byly nápady, jak nezapomenout na minulost, nebo jak překonávat bariéry mezi lidmi, jazyky a národnostmi. Hanka byla mostem. Organizovala pravidelná česko-německá setkávání v Krkonoších, seznamovala lidi navzájem, mluvila s dětmi ve školách, se skauty, o svých zkušenostech i o krkonošské česko-německé minulosti.

Je mostem i po smrti. K poslednímu odpočinku si vybrala sama místo — je hned vedle trojice hrobů studentů vrchlabského gymnázia, které ještě jako nezletilé ke konci války naveleli k protiletecké obraně, kde záhy zahynuli při jednom z náletů…

Ve vrchlabském zámeckém parku vysadíme ve středu 23. října buk, který ponese symbolicky její jméno. Je hned u malého mostku — mostku k minulosti, k rodové kapli/hrobce Czerninů-Morzinů. Snad s tím stromem poroste i poselství, které nesla— poselství o společné minulosti, poselství o nesmyslnosti nenávisti a potřebě smíření.