Na počátku třicet let vzdáleného června mi v jednom z častých telefonních hovorů, v nichž jsem diktoval zprávy o událostech za železnou oponou na Západ, řekl Jan Kavan, tehdy žijící v Londýně, že by mi rád zprostředkoval jedno zajímavé pozvání. Doma jsem telefonní linku neměl, telefonovával jsem odjinud. V dalším hovoru, který jsem vedl z jiného telefonního čísla, mi velmi zhruba, tedy spíše v náznacích, řekl, o co jde.

Byl jsem požádán, abych v určeném čase přijel do Bratislavy k hotelu Fórum, dnes se hotel jmenuje Crowne Plaza. V sobotní odpoledne kolem třetí hodiny jsem z Brna dorazil, přátelé z Prahy už byli na místě, tedy v kavárně na terase před hotelem. Byli to Zdeněk Urbánek, Václav Havel, Jiří Černý, Petr Uhl, Anna Šabatová, Jan Urban, Saša Vondra, Ruth Šormová a Tomáš Dvořák.

Nejstarší z nás byl spisovatel Zdeněk Urbánek. Nedávno jsem někde zaznamenal fotografii z roku 1939, na níž stojí se svými nejbližšími přáteli té dramatické doby, s Pavlem Tigridem a Jiřím Ortenem. Zdeňkovo vzpomínání bylo už v osmdesátých letech ponorem do dávno zasuté minulosti, kterou on pevně a pečlivě držel ve své laskavé paměti. Stejně jako my, kdo jsme ho znali, na něj i nyní občas vděčně vzpomínáme.

Další z účastníků, beru je postupně podle věku, Václav Havel, byl spojovatelem všech — starších i docela mladých, levých i pravých, uhlazených intelektuálů i undergroundových rebelů. Ke všem si uměl najít cestu, protože měl široké a dobré srdce, kromě jiných svých skvělých či třeba méně skvělých vlastností, které z něj vytvářely pozoruhodnou a nyní už můžeme říct, že i historickou osobnost.

Jiří Černý byl Havlův druh už od dětství či časného mládí. Byli spolu, pokud si jejich vzpomínky dobře pamatuji, ve skautském oddíle. A stýkali se po celý život. Největší autorita mezi těmi, kteří o hudbě v naší zemi píší a mluví, ostatně se svojí neutuchající energií působí veřejně doposud.

Petr Uhl a Anna Šabatová společně s Janem Urbanem a se mnou působili jako Východoevropská informační agentura, vydávající v té době už téměř denně zprávy o událostech v nezávislém prostředí a o represích. V tehdejších podmínkách samozřejmě bez právní subjektivity, bez kancelářských prostor či technického zázemí.

Jana Urbana také nemusím zvláště představovat, ale je třeba zmínit, že organizace celého vystoupení Joan Baezové v Bratislavě, včetně různých detailních momentů, by se bez jeho úsilí vůbec nemohla podařit.

Další z účastníků, Saša Vondra, je rovněž dostatečně známý, tehdy mladý chartista z okruhu samizdatové Revolver Revue, který se svou aktivitou a rozhodnými postoji dokázal brzy vypracovat na mluvčího Charty 77, jímž byl právě i v době události, o které píšu. Osobně jsem ho poprvé potkal po svém propuštění z vazby v květnu 1987 v bytě Václava Havla.

Evangelička Ruth Šormová byla tehdy mladá aktivistka Nezávislého mírového sdružení. Po volbách v červnu 1990 byla poslankyní Federálního shromáždění za Občanské fórum. Nyní je ředitelkou hospicu Cesta domů.

Tomáš Dvořák byl spoluzakladatelem Nezávislého mírového sdružení, které se snažilo posouvat veřejnou debatu ke společenským otázkám bližším mladým lidem, pro něž budoucnost spočívala v hlubší proměně světa zahrnující mírové soužití. Tehdy jsme žili ve světě trvalé konfrontace mezi velmocemi založené na hromadění jaderných zbraní. Tomáš Dvořák už nežije, před několika lety vypadl z okna svého bytu za okolností, které považuji za málo vyjasněné, avšak neodkazující k jeho veřejnému působení.

Vedle jmenovaných se na akci podíleli ještě další lidé, průběžně jsem zaznamenával také přítomnost Ivana a Dáši Havlových, kteří se věnovali organizačním věcem, někteří další byli jen v místě koncertu anebo se vyskytli jen v nějaké části popisovaných událostí.

Konspirace už neměla smysl

Přidal jsem se tedy k ostatním, kteří se už v kavárně domlouvali. Plán dalších událostí sestavil po poradě s Joan Baezovou Václav Havel, jeho dramaturgie byla znát. Do našeho konspirativního odjezdu do sportovní, tedy vlastně festivalové haly Na Pasienkách, zbývalo ještě dost času a Havel stále uvažoval, jak daných možností co nejlépe využít. Pojal nápad, abychom zkusili jménem Joan Baezové pozvat taky Alexandra Dubčeka.

Zdálo se nám, že to je hodně bláznivý nápad, ale za zkoušku stojí. Jenže jsme neměli Dubčekovo domácí telefonní číslo. Z naší disidentské skupinky jsem býval v Bratislavě nejčastěji, takže jsem číslo během chvilky sehnal, a to od přítele Jána Čarnogurského, který mi nejprve vytrvale tvrdil, že ho nemá. Konspirace už šla v tu chvíli ale úplně stranou a na telefonní odposlechy v té chvíli už nemělo smysl brát zřetel, takže jsem Čarnogurskému nakonec řekl, proč přesně Dubčekovo číslo potřebuji a že bude použito jen na jednorázové volání. Musel jsem mu slíbit, že si číslo neuchovám.

Po krátké poradě jsem se do telefonní budky vrátil a vytočil jsem Dubčekovo číslo. Zvedla paní Dubčeková, nechala si vysvětlit, že jde o pozvání zpěvačky Joan Baezové a že mezi jejími hosty je také Václav Havel. Požádala mě o chvíli strpení a za minutku mi přišla do sluchátka říci, že pan Dubček bohužel zrovna není doma.

Větší část odpoledne s námi v terasové kavárně hotelu byla i tajemnice zpěvačky Martha Hendersonová, s níž původně základní plán akce domluvil Jan Kavan. Joan Baezová se naopak připravovala ve svém hotelovém pokoji, kde s ní delší čas rozmlouval Václav Havel.

Domluvili jsme se, že svého vystoupení využije k propagaci Charty 77, Nezávislého mírového sdružení a že symbolicky za všechny politické vězně vzpomene jméno Petra Cibulky. Tuto krátkou zdravici si Joan ve svém hotelovém pokoji s pomocí Jana Urbana přepsala tak, aby ji mohla vyslovovat přesně a zkoušela si ji opakovat podle zvukové nahrávky.

Bylo jisté, že o nás Státní bezpečnost ví, ale přítomnost slavné americké zpěvačky nás do značné míry chránila. Případné zatýkání v její blízkosti by znamenalo okamžitou publicitu v řadě významných sdělovacích prostředků a jistě i riziko, že se státní moci může vymknout z plánu leccos dalšího. Domluva byla taková, že jsme se stali jakýmsi technickým týmem zpěvačky. Nálada byla dobrá, samozřejmě jsme počítali spíše se zatčením, disidentská zkušenost dávala v tomto ohledu raději přednost mírnému pesimismu, který nevylučuje milá pozitivní překvapení.

Do festivalové haly nás přepravil mikrobus, který měla od pořadatelů k dispozici pro svůj tým, ten skutečný odjel taxíky. Václav Havel popadl dlouhé dřevěné pouzdro a prohodil k organizátorům něco jako že je bedňák. Joan pečlivě počkala, až všichni před jejíma očima projdeme dovnitř, a šla nás usadit do vyhrazené části hlediště. Po cestě k našemu místu v hledišti jsme potkali Michala Prokopa a Vladimíra Mertu. Myslím, že jsme se krátce potkali i s Ivanem Hoffmanem.

Marnost cenzury

Joan měla v nesoutěžním programu festivalu Bratislavské lyry vyhrazenou zhruba hodinu času. Větší část jejího vystoupení je možné si připomenout zde.

Kromě anglicky a španělsky zpívaných písní zazpívala také jednu polskou baladu, která byla symbolem časů polské Solidarity. Předtím publiku řekla, že přijíždí z Polska, kde se předchozího dne setkala s Lechem Walesou. V osmnácté minutě svého vystoupení přečetla krátké prohlášení: Chcela by som venovať túto pieseň Chartě 77, Nezávislému mierovému sdruženiu a Petru Cibulkovi. Zároveň tu vítam priatelov z Charty včetne Václava Havla.

Překvapení diváci, kterých bylo několik tisíc, zareagovali nadšeným potleskem, a to zvláště po vyslovení názvu Charty 77. Sdělení bylo celkem krátké, takže zvuk vypnout nestihli. O chvíli později pozvala na jeviště slovenského protestsongového zpěváka Ivana Hoffmana. Jeho píseň Nech mi nehovoria ztichla po jedné minutě a čtyřiceti sekundách.

Ivan dozpíval bez přenosu zvuku k divákům a jeho neslyšný zpěv ve ztichlé hale se stal symbolem pokrytectví tehdejší státní moci a zároveň marnosti cenzury, protože umlčet zpěváka vypnutím zvuku je jistě možné, ale o to víc se jeho píseň potom různými způsoby šířila dál. Umlčet všechny, kteří chovají naději na společenskou změnu a na svobodu, možné není.

Joan poté pokračovala s obnoveným zvukem. Ten byl vypnut ještě na závěr jejího koncertu, kdy na jevišti s ní byli a společně s ní zpívali a hráli také Vladimír Merta, Michal Prokop a C&K Vocal. Po vypnutí dozpívali píseň jen akusticky, do ztišeného sálu, bez ozvučení. Byly to magické chvíle vzdoru.

Ostatně co jiného se dalo čekat od vzdorné aktivistky za lidská práva, která je zvyklá se nezaleknout? Od zpěvačky, která o dvacet let dříve fascinovala publikum slavného festivalu v americkém Woodstocku a poté na řadě dalších proslulých koncertů (jako například její píseň pro Bangladéš, kterou poprvé zpívala na slavném koncertu, který měl počátkem sedmdesátých let pozvednout povědomí o novém státním útvaru? 

Joan Baezová bratislavskému publiku mezi písněmi také připomněla, že veřejně vystupuje třicet let. Po celou tu dobu bývala vždy připravená postavit se svým přesvědčivým písničkářským uměním silám i státům, pro které lidská práva byla překážkou v dosahování pochybných cílů. Celý život protestovala proti diktaturám, násilí a autoritární politické moci, a to zdaleka nejen ve svých Spojených státech amerických nebo v Mexiku, k němuž ji vážou rodinná pouta. Lidská práva podle Joan Baezové jsou opravdu nedělitelná.

Zpět do Bratislavy před třiceti lety. Po koncertě jsme nebyli zatčeni, společný program pokračoval. Vrátili jsme se stejným dodávkovým autem z festivalové haly do hotelu Fórum. Někteří museli ještě večer odjet do Prahy, my ostatní jsme měli v hotelu zajištěné ubytování, ale většinu noci jsme strávili v hovoru s Joan v jejím hotelovém apartmánu, kam byli pozváni i další lidé, mezi nimi také Vladimír Merta. Na své pokoje jsme se rozcházeli snad okolo čtvrté hodiny ranní.

Vnímali jsme, jak se situace proměňuje

Bratislavské setkání s Joan a přítomnost na jejím koncertu byl nezapomenutelný zážitek. Jistě ne pouze proto, že jsme měli vzácnou příležitost dlouze si povídat se světoznámou zpěvačkou, s níž jsme sdíleli obdobný hodnotový rámec. Ale také proto, že jsme vnímali, jak se situace v Československu proměňuje. Zažili jsme tehdy v Bratislavě první díl revoluční změny.

Na rozdíl od lednového takzvaného Palachova týdne demonstrací na Václavském náměstí byli návštěvníky festivalového koncertu lidé, kteří neměli důvod počítat s tím, že taková situace nastane. Přesto však nečekané krátké prohlášení a zdravici Chartě 77 přijali potleskem a projevy nadšení. Taková nenadálá společenská sonda nám dodávala odvahu do dalších měsíců zápasů o změny, jejichž cílem byla svobodná společnost.

Bratislavská lyra 1989 byla velkým průlomem v rámci událostí posledního roku tehdejších poměrů. Ukázalo se, že odvaha přestává být tak vzácná, jako bývala doposud. Už jen skutečnost, že tuto americkou protestsongovou zpěvačku pozvali, muselo pro organizátory znamenat riziko, natož improvizovaná účast jejích hostů, těch na pódiu, jakož i naší disidentské skupinky v hledišti. Mezi organizátory byl i pozdější slovenský ministr kultury Ladislav Snopko.

Aktivistické a politické postoje Joan Baezové mohly tehdy být pro některé z nás příliš nalevo, řada dalších včetně mě se s nimi naopak už léta ztotožňovala. Snad se hodí poznamenat, že naše tehdejší úsilí o změnu poměrů nebylo — jak se nyní často říká — nějakým bojem proti komunismu, aspoň tedy pro většinu z nás. Byl to zápas za hodnoty, které mají univerzální charakter a které hájí důstojnost člověka a jeho lidská práva, jeho právo na svobodný osobní rozvoj a na ochranu proti bezpráví.

Byly to tytéž hodnoty, které hájila i americká zpěvačka s kytarou. O rok později, v červnu 1990, zpěvačka v Praze o svém vystoupení v Bratislavě prohlásila: „Součástí mého poslání je být tam, kde se za něco bojuje. Jsem ráda, že jsem byla zde v Československu, když se tu za něco bojovalo.“

Nyní, po třech desítkách let od tehdejších událostí, můžeme říci, že mnozí lidé okolo nás měli a mají ze svobody, která se tehdy začala otevírat, jen málo užitku, protože jejich naděje byly během těch let nejednou poraženy. Jistě i my, kteří jsme tehdy vedli nesnadný zápas, jsme v ledasčems svým ideálům posléze nedostáli, protože to byl v konfrontaci s realitou jen stěží splnitelný úkol.

Proto také i dnes mnohé z obav té části společnosti, která nevnímá budoucnost jako okno svých naději, sdílíme také, protože zápas za lidská práva nekončí ani v podmínkách demokratické společnosti.

Joan Baezová přinesla v červnu 1989 do Bratislavy své odhodlání a svoji protestní sílu. Můžeme si ji připomenout i nyní, v současném kontextu. Joan stále zpívá. Její šedesátiletá umělecká kariéra je nekončícím usilováním o důstojnost slabších, o mírové podmínky k životu a o svobodu, která vzdorem rozbíjí okovy.

Vždycky uměla vnímat výzvy doby, a to obvykle dříve, než začaly plout hlavním proudem. Bez tohoto vnímání nelze zanechat stopu v dějinách. V dějinách malých, ale i v dějinách velkých, které mění svět. Na jeho změně se Joan Baezová vždy odvážně podílela, jako právě tehdy před třiceti lety v Bratislavě.