Na počátku třicet let vzdáleného června mi v jednom z častých telefonních hovorů, v nichž jsem diktoval zprávy o událostech za železnou oponou na Západ, řekl Jan Kavan, tehdy žijící v Londýně, že by mi rád zprostředkoval jedno zajímavé pozvání. Doma jsem telefonní linku neměl, telefonovával jsem odjinud. V dalším hovoru, který jsem vedl z jiného telefonního čísla, mi velmi zhruba, tedy spíše v náznacích, řekl, o co jde.

Byl jsem požádán, abych v určeném čase přijel do Bratislavy k hotelu Fórum, dnes se hotel jmenuje Crowne Plaza. V sobotní odpoledne kolem třetí hodiny jsem z Brna dorazil, přátelé z Prahy už byli na místě, tedy v kavárně na terase před hotelem. Byli to Zdeněk Urbánek, Václav Havel, Jiří Černý, Petr Uhl, Anna Šabatová, Jan Urban, Saša Vondra, Ruth Šormová a Tomáš Dvořák.

Nejstarší z nás byl spisovatel Zdeněk Urbánek. Nedávno jsem někde zaznamenal fotografii z roku 1939, na níž stojí se svými nejbližšími přáteli té dramatické doby, s Pavlem Tigridem a Jiřím Ortenem. Zdeňkovo vzpomínání bylo už v osmdesátých letech ponorem do dávno zasuté minulosti, kterou on pevně a pečlivě držel ve své laskavé paměti. Stejně jako my, kdo jsme ho znali, na něj i nyní občas vděčně vzpomínáme.

Další z účastníků, beru je postupně podle věku, Václav Havel, byl spojovatelem všech — starších i docela mladých, levých i pravých, uhlazených intelektuálů i undergroundových rebelů. Ke všem si uměl najít cestu, protože měl široké a dobré srdce, kromě jiných svých skvělých či třeba méně skvělých vlastností, které z něj vytvářely pozoruhodnou a nyní už můžeme říct, že i historickou osobnost.

Jiří Černý byl Havlův druh už od dětství či časného mládí. Byli spolu, pokud si jejich vzpomínky dobře pamatuji, ve skautském oddíle. A stýkali se po celý život. Největší autorita mezi těmi, kteří o hudbě v naší zemi píší a mluví, ostatně se svojí neutuchající energií působí veřejně doposud.

Petr Uhl a Anna Šabatová společně s Janem Urbanem a se mnou působili jako Východoevropská informační agentura, vydávající v té době už téměř denně zprávy o událostech v nezávislém prostředí a o represích. V tehdejších podmínkách samozřejmě bez právní subjektivity, bez kancelářských prostor či technického zázemí.

Jana Urbana také nemusím zvláště představovat, ale je třeba zmínit, že organizace celého vystoupení Joan Baezové v Bratislavě, včetně různých detailních momentů, by se bez jeho úsilí vůbec nemohla podařit.

Další z účastníků, Saša Vondra, je rovněž dostatečně známý, tehdy mladý chartista z okruhu samizdatové Revolver Revue, který se svou aktivitou a rozhodnými postoji dokázal brzy vypracovat na mluvčího Charty 77, jímž byl právě i v době události, o které píšu. Osobně jsem ho poprvé potkal po svém propuštění z vazby v květnu 1987 v bytě Václava Havla.

Evangelička Ruth Šormová byla tehdy mladá aktivistka Nezávislého mírového sdružení. Po volbách v červnu 1990 byla poslankyní Federálního shromáždění za Občanské fórum. Nyní je ředitelkou hospicu Cesta domů.

Tomáš Dvořák byl spoluzakladatelem Nezávislého mírového sdružení, které se snažilo posouvat veřejnou debatu ke společenským otázkám bližším mladým lidem, pro něž budoucnost spočívala v hlubší proměně světa zahrnující mírové soužití. Tehdy jsme žili ve světě trvalé konfrontace mezi velmocemi založené na hromadění jaderných zbraní. Tomáš Dvořák už nežije, před několika lety vypadl z okna svého bytu za okolností, které považuji za málo vyjasněné, avšak neodkazující k jeho veřejnému působení.