Stanislav Milota býval vždycky mužem činu, člověkem rozhodným a energickým. Poprvé jsem se s ním setkal, když jsem v pozdním jaru 1977 přišel na návštěvu k nim domů.

Na počátku Charty 77 bylo běžné přijmout návštěvu neznámého člověka, i sedmnáctiletého aktivistu se zjevným brněnským přízvukem. Rozlehlý, starosvětsky a vkusně zařízený byt Vlasty Chramostové a Standy Miloty v pražských Čelakovského sadech přímo nad Národním muzeem jsem pak navštívil ještě mnohokrát.

Standa Milota, vždy energický, rozhodný a přátelský, byl pro svoji ženu Vlastu pevnou oporou a spolehlivou jistotou. Cítil jsem se u nich dobře, čas tehdy běžel, alespoň v mezilidské komunikaci, pomaleji než dnes, takže vyprávět si s návštěvou neznamenalo uspěchaný nebo jen věcně orientovaný rozhovor.

Charta 77 dokázala spojovat různé lidi, třeba i tak různé, jako známou herečku a slavného kameramana a na druhé straně neplnoletého učně, který se občas neohlášeně objevil ve dveřích. Tehdy v sedmasedmdesátém byly Milotovy vzpomínky na okupaci v srpnu 1968 vlastně ještě docela čerstvé.

Vyprávěl mi, jak se mu podařilo část ze záběrů z prvních dnů okupace natočit přímo ze střechy Národního muzea, ke kterému to od domu měli sotva sto metrů. Stál u okna a prstem působivě ukazoval na blízkou střechu muzea. Pro výjimečné záběry byl jako kameraman ochoten riskovat — kamera, třebaže v rukou silného a odhodlaného muže, byla proti tankům a obrněným vozům úplně bezbranná, proto se musel chovat chytře a předvídavě.

Dnes jsou jeho někdejší záběry okupačních sil v pražském centru svědectvím statečnosti lidí, kteří se tanků a zbraní nezalekli. A především svědectvím statečnosti a tvůrčího odhodlání Standy Miloty samého. Otiskl v nich své profesní zkušenosti, svou schopnost improvizovat, svůj cit pro dramatické situace a vlastně celou svoji povahu, jak můžeme na záběrech, tolikrát znovu zveřejněných, opakovaně vidět.