Koncem dubna roku 1978 byl založen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Potřebu takové úžeji zaměřené iniciativy, která by se zabývala obranou proti represi ze strany státu, se v prostředí Charty 77 diskutovala v té době už několik měsíců. Se vznikem Charty 77 totiž přišlo nejen zesílené pronásledování těch, kteří se projevovali jinak, než tehdejší režim připouštěl. Charta 77 přinesla rovněž nové kontakty mezi takovými lidmi a tedy i výměnu informací, mimo jiné právě o zesílených represích.

Kolektivní obrana pronásledovaných byla jedinou možností, jak se tehdejší státní moci vzepřít. Informační samizdatová periodika teprve začínala vycházet, z nich nejznámější a nejvytrvalejší titul Informace o Chartě 77, který nebyl oficiálním věstníkem Charty 77 a přidružených iniciativ, ač byl takto vnímán, vycházel od počátku roku 1978.

První rok činnosti Charty 77 přinesl vlnu represe soustředěnou proti jejím aktérům, a to nejen těm známějším a významnějším, ale taky proti lidem z regionů. Represe mířily dokonce i proti lidem, kteří nebyli s Chartou přímo spojeni, třeba jen odmítali její prohlášení odsoudit s vysvětlením, že neměli možnost si dokument přečíst.

První snahu o kolektivní obranu proti pronásledování znamenalo založení Výboru pro propuštění Václava Havla, Jaroslava Kukala a Pavla Landovského, kteří byli zatčeni dne 28. ledna 1978, když se spolu s dalšími chartisty chtěli zúčastnit plesu železničářů v Praze. Výbor o jejich propuštění energicky usiloval a získal si v průběhu několika dní značnou publicitu na Západě, mezinárodní protesty byly dost silné a všichni tři vazebně stíhaní signatáři Charty 77 byli po šesti týdnech vazby propuštěni a nadále byli stíhání na svobodě.

Ukázalo se, že takový model činnosti je úspěšný a že publicita případů pronásledovaných může napomoci k jejich ochraně a také, jako v tomto případě, i k propuštění z vězení. Havel a Landovský byli známými osobnostmi, takže se ohlas jejich případu zajišťoval snáze, než kdyby šlo o lidi zcela neznámé.

Výbor vznikl nejen na obranu chartistů

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných založili Rudolf Battěk, Otta Bednářová, Jarmila Bělíková, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Přemysl Janýr, Elżbieta Ledererová, Václav Malý, Ivan Medek, Dana Němcová, Ludvík Pacovský, Jiří Ruml, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Anna Šabatová, Jan Tesař, Petr Uhl. Sedm z nich ještě žije a někteří v současnosti veřejně působí.

Všimněme si názvu. Nebyl to výbor na obranu politických vězňů nebo třeba výbor na obranu vězňů svědomí. Tento rozdíl není náhodný. Kdyby se výbor zamýšlel zastávat jen politických vězňů, hájil by jen podobné sobě samým. Bylo by to právě tak legitimní, ale výbor, stejně jako Charta 77, stál na myšlence univerzality lidských práv.

Ochranu v pronásledování si tak zaslouží nejen ten, kdo lidská práva svým občanským úsilím hájí, ale i člověk, který je spíše nahodilou obětí systému či zvůle represivního státního aparátu. Úžeji koncipovaná činnost výboru by také nemohla postihnout celou škálu represí, které tehdejší režim užíval vůči vlastním občanům. Nejde tedy jen o věznění, ale i o bezdůvodná krátkodobá zadržení bez soudního přivolení (zpravidla na 48 nebo 96 hodin), přepadávání lidí na ulici, bití při výsleších nebo mimo ně, nezákonné domovní prohlídky, různé druhy šikanování občanů, rozvážení účastníků demonstrací daleko za město do lesů, násilné zákroky proti protestujícím skupinám občanů a také nucené umisťování lidí do psychiatrických léčeben.

Důležité také je, vůči komu represe směřují. Jejich cílem bývali nejen politicky motivovaní aktivisté nebo třeba aktivisté hájící lidská práva, ale i náhodné oběti, častá byla kriminalizace běžného občanského chování nebo běžných životních situací. Například: kdo si hledal práci déle než velmi krátkou dobu, riskoval, že bude stíhán pro příživnictví.

Nejednou se VONS zabýval případy osob, které byly kromě některého kriminálního trestného činu stíhány za čin politicky motivovaný, v této části se pak dotyčného zastával. Častá bývala také zástupná trestní stíhání, jako kriminální trestný čin byly stíhány běžné, například pracovní postupy, ale skutečným důvodem stíhání byla společenská aktivita dotyčného.

Zastávat se osob veřejně známých a případů očividně jasných by bylo možné i bez založení takového výboru. Opravdový smysl existence VONS ale tkvěl právě v obhajobě lidí neznámých, které nechránila proslulost nebo kontakty. A v obhajobě případů složitých, které nebylo možné vysvětlit jednou krátkou větou.

První sdělení VONS popisovalo případ tehdy devatenáctilého Martina Šimsy z Brna, který byl trestně stíhán pro odmítnutí dostavit se k odvodu na vojenskou správu podle zákona o branné povinnosti. Druhé sdělení informovalo o zatčení a uvěznění tří mladých aktivistů z Brna, byli jimi Petr Cibulka, Libor Chloupek a Petr Pospíchal, tedy já. Poslední sdělení VONS ze dne 6. prosince 1989 informovalo o propuštění z vězení Jána Čarnogurského, Miroslava Kusého, Jiřího Rumla, Rudolfa Zemana, Petra Uhla, Ivana Jirouse, Ivana Polanského, Františka Stárka a dalších, a to zastavením trestního stíhání nebo prominutím zbytku trestu prezidentem republiky Gustávem Husákem.

Celkem se VONS za jedenáct a půl roku své funkční existence zabýval v 1121 sděleních stovkami případů pronásledování, zkusil bych odhadnout, že hájených osob byly téměř dva tisíce. Některá sdělení popisovala případy více osob, některá sdělení popisovala hromadné, zpravidla jednorázové represe dotýkající se i desítek lidí. Mnoha případům se VONS věnoval dlouhodobě.

Za zvláštní pozornost stojí jazyk, jímž se výbor ve svých sděleních vyjadřoval. Lze jej ocenit i s velkým časovým odstupem. Byl to jazyk věcný, neobsahoval emočně zabarvené pojmy, byl prost jakékoliv ideologie. Popisovala-li sdělení VONS právní situaci, bylo to právními pojmy, nikoliv laickými dojmy. Popisovala-li děje, neulpívala na hodnocení aktérů.

Podkladem pro sdělení bývala samozřejmě informace postižených, což ale neznamená, že VONS uvěřil každému cokoliv. Podstatným a rutinním zdrojem informací byly formální písemnosti vydané orgány činnými v trestním řízení, případně jinými úředními osobami. Zkušenost členů VONS umožňovala v takových písemnostech najít oporu pro případné tvrzení o represi.