Koncem dubna roku 1978 byl založen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Potřebu takové úžeji zaměřené iniciativy, která by se zabývala obranou proti represi ze strany státu, se v prostředí Charty 77 diskutovala v té době už několik měsíců. Se vznikem Charty 77 totiž přišlo nejen zesílené pronásledování těch, kteří se projevovali jinak, než tehdejší režim připouštěl. Charta 77 přinesla rovněž nové kontakty mezi takovými lidmi a tedy i výměnu informací, mimo jiné právě o zesílených represích.

Kolektivní obrana pronásledovaných byla jedinou možností, jak se tehdejší státní moci vzepřít. Informační samizdatová periodika teprve začínala vycházet, z nich nejznámější a nejvytrvalejší titul Informace o Chartě 77, který nebyl oficiálním věstníkem Charty 77 a přidružených iniciativ, ač byl takto vnímán, vycházel od počátku roku 1978.

První rok činnosti Charty 77 přinesl vlnu represe soustředěnou proti jejím aktérům, a to nejen těm známějším a významnějším, ale taky proti lidem z regionů. Represe mířily dokonce i proti lidem, kteří nebyli s Chartou přímo spojeni, třeba jen odmítali její prohlášení odsoudit s vysvětlením, že neměli možnost si dokument přečíst.

První snahu o kolektivní obranu proti pronásledování znamenalo založení Výboru pro propuštění Václava Havla, Jaroslava Kukala a Pavla Landovského, kteří byli zatčeni dne 28. ledna 1978, když se spolu s dalšími chartisty chtěli zúčastnit plesu železničářů v Praze. Výbor o jejich propuštění energicky usiloval a získal si v průběhu několika dní značnou publicitu na Západě, mezinárodní protesty byly dost silné a všichni tři vazebně stíhaní signatáři Charty 77 byli po šesti týdnech vazby propuštěni a nadále byli stíhání na svobodě.

Ukázalo se, že takový model činnosti je úspěšný a že publicita případů pronásledovaných může napomoci k jejich ochraně a také, jako v tomto případě, i k propuštění z vězení. Havel a Landovský byli známými osobnostmi, takže se ohlas jejich případu zajišťoval snáze, než kdyby šlo o lidi zcela neznámé.

Výbor vznikl nejen na obranu chartistů

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných založili Rudolf Battěk, Otta Bednářová, Jarmila Bělíková, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Přemysl Janýr, Elżbieta Ledererová, Václav Malý, Ivan Medek, Dana Němcová, Ludvík Pacovský, Jiří Ruml, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Anna Šabatová, Jan Tesař, Petr Uhl. Sedm z nich ještě žije a někteří v současnosti veřejně působí.

Všimněme si názvu. Nebyl to výbor na obranu politických vězňů nebo třeba výbor na obranu vězňů svědomí. Tento rozdíl není náhodný. Kdyby se výbor zamýšlel zastávat jen politických vězňů, hájil by jen podobné sobě samým. Bylo by to právě tak legitimní, ale výbor, stejně jako Charta 77, stál na myšlence univerzality lidských práv.

Ochranu v pronásledování si tak zaslouží nejen ten, kdo lidská práva svým občanským úsilím hájí, ale i člověk, který je spíše nahodilou obětí systému či zvůle represivního státního aparátu. Úžeji koncipovaná činnost výboru by také nemohla postihnout celou škálu represí, které tehdejší režim užíval vůči vlastním občanům. Nejde tedy jen o věznění, ale i o bezdůvodná krátkodobá zadržení bez soudního přivolení (zpravidla na 48 nebo 96 hodin), přepadávání lidí na ulici, bití při výsleších nebo mimo ně, nezákonné domovní prohlídky, různé druhy šikanování občanů, rozvážení účastníků demonstrací daleko za město do lesů, násilné zákroky proti protestujícím skupinám občanů a také nucené umisťování lidí do psychiatrických léčeben.

Důležité také je, vůči komu represe směřují. Jejich cílem bývali nejen politicky motivovaní aktivisté nebo třeba aktivisté hájící lidská práva, ale i náhodné oběti, častá byla kriminalizace běžného občanského chování nebo běžných životních situací. Například: kdo si hledal práci déle než velmi krátkou dobu, riskoval, že bude stíhán pro příživnictví.

Nejednou se VONS zabýval případy osob, které byly kromě některého kriminálního trestného činu stíhány za čin politicky motivovaný, v této části se pak dotyčného zastával. Častá bývala také zástupná trestní stíhání, jako kriminální trestný čin byly stíhány běžné, například pracovní postupy, ale skutečným důvodem stíhání byla společenská aktivita dotyčného.

Zastávat se osob veřejně známých a případů očividně jasných by bylo možné i bez založení takového výboru. Opravdový smysl existence VONS ale tkvěl právě v obhajobě lidí neznámých, které nechránila proslulost nebo kontakty. A v obhajobě případů složitých, které nebylo možné vysvětlit jednou krátkou větou.

První sdělení VONS popisovalo případ tehdy devatenáctilého Martina Šimsy z Brna, který byl trestně stíhán pro odmítnutí dostavit se k odvodu na vojenskou správu podle zákona o branné povinnosti. Druhé sdělení informovalo o zatčení a uvěznění tří mladých aktivistů z Brna, byli jimi Petr Cibulka, Libor Chloupek a Petr Pospíchal, tedy já. Poslední sdělení VONS ze dne 6. prosince 1989 informovalo o propuštění z vězení Jána Čarnogurského, Miroslava Kusého, Jiřího Rumla, Rudolfa Zemana, Petra Uhla, Ivana Jirouse, Ivana Polanského, Františka Stárka a dalších, a to zastavením trestního stíhání nebo prominutím zbytku trestu prezidentem republiky Gustávem Husákem.

Celkem se VONS za jedenáct a půl roku své funkční existence zabýval v 1121 sděleních stovkami případů pronásledování, zkusil bych odhadnout, že hájených osob byly téměř dva tisíce. Některá sdělení popisovala případy více osob, některá sdělení popisovala hromadné, zpravidla jednorázové represe dotýkající se i desítek lidí. Mnoha případům se VONS věnoval dlouhodobě.

Za zvláštní pozornost stojí jazyk, jímž se výbor ve svých sděleních vyjadřoval. Lze jej ocenit i s velkým časovým odstupem. Byl to jazyk věcný, neobsahoval emočně zabarvené pojmy, byl prost jakékoliv ideologie. Popisovala-li sdělení VONS právní situaci, bylo to právními pojmy, nikoliv laickými dojmy. Popisovala-li děje, neulpívala na hodnocení aktérů.

Podkladem pro sdělení bývala samozřejmě informace postižených, což ale neznamená, že VONS uvěřil každému cokoliv. Podstatným a rutinním zdrojem informací byly formální písemnosti vydané orgány činnými v trestním řízení, případně jinými úředními osobami. Zkušenost členů VONS umožňovala v takových písemnostech najít oporu pro případné tvrzení o represi.

Vůči zdrojům, od nichž VONS měl takové dokumenty k dispozici, bylo však třeba být v co nejvyšší míře diskrétní. Obavy o svoji bezpečnost měli členové rodiny pronásledovaného stejně jako jejich obhájci. Sdělení popisovala formálně právní situaci postižených osob, ale také jejich situaci humanitární, v některých případech rovněž situaci rodiny.

Strohý a přesný jazyk byl nejlepší možnou obranou i útokem. Obranou vůči možným nařčením — nikdy nebyla státní mocí žádná sdělení VONS napadena jako nepravdivá, nepřesná nebo zavádějící. A útokem v tom smyslu, že zasahovala zdroje represe velmi cíleně. Sdělení totiž obsahovala konkrétní jména i funkční zařazení všech, o jejichž formálním podílu na represi se VONS dozvěděl. Tedy pracovníků Státní bezpečnosti nebo policie (tehdy Veřejná bezpečnost), prokuratury, soudů, případně jiných orgánů či úřadů.

Střízlivost, opatrnost, důslednost a ověřené údaje, tak lze charakterizovat sdělení VONS, a to jak v tehdejším kontextu, tak i ve srovnání s jazykem obdobných žánrů dnes. Sdělení nejsou psána komplikovaným a účelově konstruovaným právnickým jazykem.

Obtíže práce s rodinami stíhaných

Čím vlastně VONS pomáhal ponásledovaným? Základní pomocí bylo zveřejnění případu se všemi podstatnými okolnostmi i s jednotlivými fázemi jeho vývoje. Výbor se řídil přesvědčením, že zveřejnění informací o pronásledování znamená samo o sobě jistou ochranu. Zkušenost s případy, o kterých se výbor dozvěděl až dodatečně, byla právě taková, protože tresty vynášené soudy pod nátlakem Státní bezpečnosti bývaly někdy i znatelně tvrdší, jestliže o nich téměř nikdo nevěděl.

Tehdejší režim samozřejmě používal mediální kampaně, jako třeba tu nejznámější vzápětí po zveřejnění Prohlášení Charty 77 v lednu 1977, k zastrašení obyvatelstva. Stejnému účelu měly sloužit i některé soudní represe, o nichž v emotivních komentářích informoval i tehdejší denní tisk.

Přesto však měla Státní bezpečnost raději přítmí a utajení, což v časech informačně mimořádně chudých nebylo tak složité zajistit. Tehdejší soudy se snažily bránit lidem v přístupu na formálně veřejné soudní procesy a Státní bezpečnost mnohdy užívala i bezprostředního násilí, aby zabránila aktivistům, kteří spolupracovali s VONS, vstupovat do soudních síní.

Kromě informací pomáhal VONS zprostředkovávat rodinám vězněných finanční pomoc, bylo-li z kontaktu s rodinou zřejmé, že je nezbytná. Kontakt s rodinami vězněných, a to především těch, kteří nepatřili k přímému okruhu soustředěnému okolo aktivit Charty 77, býval zásadní. Rodiny zpravidla znaly situaci svých uvězněných blízkých, mívaly k dispozici alespoň základní údaje o stíhání, často i některé úřední dokumenty se stíháním související.

Rodiny se taky zpravidla cítily sociálně izolované a mnohdy také existenčně ohrožené, nezřídka bylo jejich členům vyhrožováno, ať už anonymně, nebo přímo příslušníky Státní bezpečnosti, aby se o vyšetřování či stíhání svého příbuzného nešířily a aby o něm nikoho neinformovaly. Rodinám tak bylo často nutné vysvětlit jejich práva, včetně práv procesních, protože ani takové informace jim zpravidla nebyly dostatečně a srozumitelně vysvětleny, pokud se jim nedostalo pomoci některého zvláště osvíceného či vlídného právního zástupce.

S rodinami dlouhodoběji vězněných pak VONS udržoval pravidelný kontakt i po pravomocném odsouzení. Rodinám vězněných často také pomáhala informace, na koho se ve svém dostupném okolí mohou obrátit, stejně jako informace o podobných případech pronásledování v okolí. Často nebylo úplně snadné získat od rodin stíhaných osob nějaké procesní dokumenty, jako třeba usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobu či rozsudek.

Někdy alespoň nechaly opsat podstatné údaje, na jejichž základě bylo možné zpracovat sdělení nebo pátrat po dalších informacích. Rodiny pronásledovaných, zejména z menších měst a obcí, prožívaly nesnadná dilemata. Obava, že spoluprací s VONS svému blízkému přitíží nebo že zveřejnění informací existenčně ohrozí rodinu či studium dětí, se mísila s vděčností za zájem o daný případ.

Leckdy nebývalo úplně snadné získat si důvěru příbuzných, zejména při první návštěvě u nich. Navštívil jsem takto velmi mnoho takových rodin a důvěru mi občas sjednával můj popis svého vlastního případu, v němž, jakož i v těch dalších, VONS osvědčil velkou intervenční autoritu.

Zdroje informací: i bývalí vězni

Jak se vlastně VONS o případech pronásledovaných osob dozvídal? Způsobů bylo několik. Lidé ve větších městech, kteří byli, třeba i volněji, spojeni s činností Charty 77, zpravidla věděli, na koho se ve svém městě obrátit, aby se případ dostal k VONS. Při větším odhodlání a pátrání si i lidé z menších měst a obcí nějakou podobnou cestu našli.

Například byt Petra Uhla a Anny Šabatové v Anglické ulici v Praze byl po celou dobu aktivní činnosti VONS jakousi ohlašovnou případů pronásledování. Lidé si k Uhlovým cestu nacházeli, takže byt leckdy připomínal spíše krizové centrum, zprávařskou redakci i humanitární pracoviště, než malý a navíc sdílený komunální byt se dvěma, později třemi malými dětmi. Obdobně tomu bylo i na nedalekých adresách Dany Němcové a Václava a Kamily Bendových, občas i u jiných členů či spolupracovníků VONS.

Dalším informačním zdrojem bývali někteří obhájci. Ti zpravidla udržovali kontakty v diskrétním režimu, poskytovali však cenné informace o trestně stíhaných osobách, jejichž stíhání bylo možné označit za nespravedlivé. Některé z nich bych mohl jmenovat, ale nerad bych připomenutím některých opomenul jiné, nebylo jich tak málo. Proto alespoň symbolicky zmíním pražského Otakara Motejla, brněnského Jiřího Machourka a bratislavského Jána Čarnogurského.

Významným zdrojem informací bývali političtí vězňové vracející se z výkonu trestu. Věznění poskytovalo dost času ke zjištění informací o nespravedlivě stíhaných, mezi nimiž převažovaly osoby odsouzené za verbální nebo písemné projevy.

Propuštění političtí vězňové často kontaktovali někoho ze členů VONS a o jednotlivých případech poskytovali informace. Ty samozřejmě musely být nejprve ověřeny a zpracovány do sdělení, aby mohly být vydány. Já sám jsem z vězení seznam takových odsouzených lidí pronášel na umně ukrytých cigaretových papírcích. I důslednému nekuřákovi se kuřácké zboží někdy může hodit.

Státní represe proti VONS nebyla účinná

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných musel pracovat na základě velké důvěry mezi svými členy. V prvních letech se výbor pravidelně scházel, přibližně jedenkrát za měsíc, vždy v bytě někoho ze svých členů nebo blízkých spolupracovníků. Sdělení však bylo třeba vydávat i v období mezi schůzkami celého výboru.

K tomu se operativně scházela užší, takzvaná ediční komise, jejíhož sezení se mohl zúčastnit i kterýkoliv další člen VONS. Ačkoliv výbor zažíval období různě intenzivní persekuce, ediční komise pracovala po celou dobu v proměňujícím se složení dost podobně.

Případy sporné ponechávala na schůzi všech členů VONS, aby každý, kdo svým jménem nesl za činnost výboru spoluodpovědnost, dostal možnost se vyjádřit. Termíny a místa konání schůzí VONS byly utajovány, několikrát však byly Státní bezpečností překaženy a členové pozatýkáni k výslechům, nejméně v jednom případě i s dost brutálním zbitím přímo ve vyšetřovně.

Při projednávání kteréhokoliv případu mohl každý člen VONS využít práva veta. Nevzpomínám si, že by někdy bylo využito, nejasnosti či rozpory se dařilo prodiskutovat či vzájemně si vysvětlit smírně.

Některé případy však sporné byly ze samé podstaty, například dva případy únosů letadla, z nich jeden byl ve stádiu přípravy. V jednom případě, v němž byl únos dokonán, se rozhodl neintervenovat. Ve druhém případě stíhaném ve stadiu přípravy, se rozhodl jednoho z odsouzených zastat pouze ve výroku o trestu, avšak ne ve výroku o vině, zatímco dvou dalších odsouzených se zastal zcela.

V květnu 1979 bylo uvězněno deset členů VONS, odsouzeni nakonec byli Petr Uhl, Václav Havel, Václav Benda, Otta Bednářová, Jiří Dienstbier a Dana Němcová, v souběžném trestním procesu ještě Albert Černý. Uvěznění takové skupiny členů VONS a pozdější odsouzení větší části z nich mělo vést k oslabení, ba úplnému zastavení aktivity VONS.

Represe ovšem, jak víme i z mnoha dalších příkladů z historie, bývá mnohem méně účinná, než si její pachatelé představují. Namísto jedenácti uvězněných vstoupilo do výboru dvanáct nových členů a krátce po nich ještě několik dalších. Činnost VONS se tak nejen nepodařilo rozvrátit či omezit, výbor se naopak — částečně jistě v důsledku značné zahraniční publicity soudního procesu se členy VONS — stal veřejně známější.

V dalším období svoji činnost stabilizoval, získával pravidelně informace o nespravedlivě stíhaných mimo velká města a pravidelně také i ze Slovenska. V následujících letech byli uvězněni i další členové VONS, za všechny připomenu zejména dlouholeté věznění Rudolfa Battěka.

Členy VONS se v průběhu jedenácti a půl roku aktivní činnosti výboru stalo celkem čtyřiačtyřicet lidí. Odsouzeno k pobytu ve vězení či vazebně stíháno z nich bylo, počítám-li přesně, dvacet členů. Deset členů odešlo do exilu, kde se také věnovali různým druhům pomoci související s činností výboru.

Jména některých členů VONS byla z různých důvodů zveřejněna i o několik let později, než odkdy ve výboru začali působit. VONS také spolupracoval s celou řadou lidí, jejichž jména v této souvislosti nikdy zveřejněna nebyla.

Dědictví VONS působí v české společnosti i dnes

Osobně jsem ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných působil od srpna 1979 až do prosince 1989. Posledním dokumentem, na jehož vypracování jsem se podílel, byl návrh VONS na vyhlášení amnestie, který poté Koordinační centrum Občanského fóra zaslalo prezidentu republiky Gustávu Husákovi. Ten ji jako jeden ze svých posledních aktů v den svého odstoupení z funkce 10. prosince 1989 vyhlásil. Jako symbolickou tečku za aktivní činností VONS jsme si sotva mohli přát něco lepšího, na základě této amnestie byli propuštěni i ti poslední z vězňů, jejichž případům jsme se, mnohdy po dlouhá léta, systematicky věnovali.

Kromě pomoci mnoha lidem, kteří byli vystaveni pronásledování, kromě podpory jejich rodin, kromě systematického dokumentování bezpráví, měla činnost Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných ještě jeden význam, který zůstal trochu v pozadí. Tím je znatelné ovlivnění právní kultury obnoveného československého a posléze českého demokratického státu. Záruky základních lidských a občanských práv a svobod tak nemusely být do ústavního pořádku státu pouze opsány z mezinárodních dokumentů, protože byly ověřeny právě dlouholetým zápasem o ně ve střetu s ignorantskou a represivní státní mocí.

Přes četné obtíže a právem kritizovatelné prvky transformace soudnictví, přes zažitý a dodnes trvající pozitivistický a alibistický přístup některých soudů, ale i jiných orgánů činných v trestním řízení, i přes časté účelové zneužívání práva vůči různým skupinám lidí, kteří se jen s obtížemi mohou bránit, je v českém právu a také ve výkonu soudní moci ze strany státu stále zřetelná výrazná linie respektu k lidským právům. Dosavadní vývoj samostatného českého státu vedl kromě jiného i k upevnění autority právního státu se všemi podstatnými formálními, významovými i inspiračními atributy vycházejícími z vědomí nezbytnosti ochrany lidských a občanských práv i jejich významu pro demokratickou společnost.

Právníci, kteří se nenechávají zviklat v přesvědčení, že právo i ve složitých a nejednoznačných případech musí sloužit lidskosti, na jejíž straně stojí i svrchovaná idea spravedlnosti, mají v českém právním prostředí silný hlas. A protože leckteré z nich osobně znám, jsem si jist, že většinou by v zájmu vlády práva nezlomně působili i za mnohem horších okolností, než jsou ty současné.

Hodnoty musejí vždy být prosazovány ve střetu s těmi, kteří o ně nedbají, i s těmi, kteří stojí na straně bezpráví a síly, a to i za cenu osobních obětí. Čtyřicáté výročí založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných je významnou příležitostí, abychom si toto úsilí a tyto hodnoty připomenuli.