„…Normálně nepropírám, ale nepopírám, že když si někdo něco šestkrát pučí a volaj mi to kámoši, tak mi to hne žlučí…,“ zpívá Xavier Baumaxa v písni ŠpindlX a dodává, že to bude žlučovitá píseň. Pusťte si ji ke čtení. A ono není divu: „Já něco vymyslím a vydávám to v nevelkém, Špindl to vobšlehne, degraduje a pak to bouchá ve velkém.“ Totiž: napsal jsem a 11. ledna otiskl pod titulkem „Husák se vrací do dějin“ v Salónu Práva (na webu od 17. ledna) text o knize Michala Macháčka Gustáv Husák. O deset dnů později přílohu Lidových novin Orientace otevřel text prominentního autora tohoto listu Petra Zídka se stejným námětem (není na webu). No námětem. Hlavně s místy velmi stejným obsahem, a dokonce formulacemi.

Začíná to již titulkem Zídkova textu „Návrat prezidenta zapomnění“. Nejde ani tolik o stejné slovo návrat v obou názvech textů (titulek toho mého beztak navrhl editor Zbyněk Vlasák), ale o sdělení, do něhož můj text ústí a které Zídek převzal jako stěžejní, tedy o myšlenku, že monografie prolomila mlčení o Husákovi v historické obci a to problematizací jednostranného obrazu Husáka jako normalizačního kolaboranta s Brežněvovým SSSR. Zídek píše v textu: „Rozsáhlá biografie vrací Husáka nejen do dějin, jak trefně poznamenal jeden recenzent, ale především do současnosti.“ Fajn, mou recenzi tedy četl. A to je také veškerý, jakkoli šifrovaný odkaz k mému textu, jehož se Zídek dopustí. Já mám ve jménu X, on má ve jménu X.

Jenže píšu: „Gustáv Husák je jediným politikem, který stál na vrcholu zároveň při zrodu i při pádu minulého režimu.“ A Zídek? „Gustáv Husák je jediným československým politikem, který zastával vysoké funkce v době nastolení i zhroucení socialistické diktatury.“ Obšlehne, degraduje.

A píšu: „Je vůbec paradoxní, že tu ani po tolika letech od Listopadu nejsou velké monografie o Šmeralovi, Gottwaldovi, Zápotockém, Novotném, Svobodovi, Slánském, Širokém, Dubčekovi, Smrkovském, Krieglovi, Jakešovi…“ A Zídek po mně: „Je ale třeba zdůraznit, že žádnou lepší knihu nemáme, a to nejen o Husákovi, ale ani o žádném dalším komunistickém prezidentovi.“ A pak to bouchá ve velkém.

Načež: „O Chartě 77 mluví přesně třikrát, celkem na pěti řádcích, Helsinskou konferenci a Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných zmíní v jednom popisku pod fotkou, Anticharta jako by neexistovala,“ píšu. A Zídek zase: „Charta 77 je zmíněna v jedné vedlejší větě, slavný Havlův dopis Husákovi z roku 1975 vůbec.“ Já paroduji Bártu, on paroduje Bártu.

Píšu: „Až sem, těsně před nástup Gustáva Husáka do čela KSČ v dubnu 1969, ho umí Macháček věrohodně vykreslit…“ a Zídek: „Kdyby autor svou práci zakončil dubnem 1969 a nazval ji třeba Gustáv Husák — cesta k moci, vysloužil by si jen bouřlivý potlesk.“ Já mám dítě a Špindl má hned dítě. A tak se pak ptám, kde je u Macháčka Husákův podíl na procesech se straníky a disentem, kde jsou Husákovy názory na ekonomické reformy. A Zídek se ptá: „Chtěl nějak reformovat hospodářství, a pokud ano, jak? Chtěl alespoň zčásti ‚amnestovatʻ osmašedesátníky vyhozené z partaje?“ Ale já mám dvě děti a Špindl má hned dvě děti.

Z mého textu zvýraznila redakce jako upoutávku větu: „Macháček ve své knize bohužel nevede polemiku s Husákem jako s reprezentantem ‚menšího zlaʻ — nebyl nakonec za normalizace Husák stejně spolehlivou brzdou jako Biľak?“ A editor Petr Kamberský dá Zídkovi do perexu: „Jeho první velký životopisec mnohé osvětluje, stále však ponechává příliš věcí ve stínu. Tou nejpodstatnější je otázka, jak Husák ovlivnil průběh normalizace.“ Já jsem pacient a on je ještě větší pacient.

To vše jsem nevěřícně četl v Zídkově recenzi hned napoprvé. Tehdy se mi ale ještě líbila jeho ouvertura, v níž ukazuje, že Milan Kundera v novém vydání Knihy smíchu a zapomnění z loňského roku vyhodil pasáž o Husákovi, z níž je právě slavné epiteton constans „prezident zapomnění“. Já si ji kvůli novému vydání znovu nekupoval, četl jsem ji u Škvoreckých. Zídek její část cituje, jako by knihu sám znovu přečetl a všiml si, že právě tato pasáž v knize již není. Jenže on si toho nevšiml, on ne. Všiml si toho literární editor Jaromír Slomek v textu Kundera, Husák, Gott již 10. listopadu 2017 na stránkách časopisu Týden, a právě on tuto pasáž citoval. Zídek opsal i tohle!

Po tom všem nejenže nevěřím, že Petr Zídek přečetl Kunderu, nevěřím ani, že přečetl Macháčka. Co vím bezpečně, je, že přečetl Slomkův sloupek o Kunderovi a mou kritiku. Bohužel nás ani jednoho nezmínil. Možná stačilo i jednou a pak už to vzít control C, control V, jako tu pasáž z Kundery. Ještě zbývá jedna možnost: že jsem vystihl úplně přesně to, co si myslí i Petr Zídek. Proč pak ale svůj text psal? Zkrátka: pan Slomek se z navyklé slušnosti neozval, tu já vůči opisálkům předstírat nebudu. A Baumaxa, ten by řekl rovnou: Kde se tady vzal, krucifix?