„…Normálně nepropírám, ale nepopírám, že když si někdo něco šestkrát pučí a volaj mi to kámoši, tak mi to hne žlučí…,“ zpívá Xavier Baumaxa v písni ŠpindlX a dodává, že to bude žlučovitá píseň. Pusťte si ji ke čtení. A ono není divu: „Já něco vymyslím a vydávám to v nevelkém, Špindl to vobšlehne, degraduje a pak to bouchá ve velkém.“ Totiž: napsal jsem a 11. ledna otiskl pod titulkem „Husák se vrací do dějin“ v Salónu Práva (na webu od 17. ledna) text o knize Michala Macháčka Gustáv Husák. O deset dnů později přílohu Lidových novin Orientace otevřel text prominentního autora tohoto listu Petra Zídka se stejným námětem (není na webu). No námětem. Hlavně s místy velmi stejným obsahem, a dokonce formulacemi.

Začíná to již titulkem Zídkova textu „Návrat prezidenta zapomnění“. Nejde ani tolik o stejné slovo návrat v obou názvech textů (titulek toho mého beztak navrhl editor Zbyněk Vlasák), ale o sdělení, do něhož můj text ústí a které Zídek převzal jako stěžejní, tedy o myšlenku, že monografie prolomila mlčení o Husákovi v historické obci a to problematizací jednostranného obrazu Husáka jako normalizačního kolaboranta s Brežněvovým SSSR. Zídek píše v textu: „Rozsáhlá biografie vrací Husáka nejen do dějin, jak trefně poznamenal jeden recenzent, ale především do současnosti.“ Fajn, mou recenzi tedy četl. A to je také veškerý, jakkoli šifrovaný odkaz k mému textu, jehož se Zídek dopustí. Já mám ve jménu X, on má ve jménu X.