Naposledy jsem se s ním viděl během toho krátkého období pandemie, v němž se s jistou opatrností dalo setkávat na otevřeném vzduchu. Bylo to pod širým nebem na terase střechy Lucerny. Ivan s manželkou Dášou nestáli v žádném hloučku, šel jsem je na chvíli pozdravit. Vlídný úsměv jako pokaždé, jemná ironie, veselý a zvídaný pohled. Ivan většinou býval v dobré náladě. Pokud náhodou ne, držel se trochu stranou a přemýšlel si, komunikoval jen pokud nebylo vyhnutí.

V tom loňském srpnu byl opravdu mile naladěn, sešlost se konala při příležitosti představení knihy jeho dávného přítele, kolegy z bytových seminářů osmdesátých let. Mezi hosty byli někdejší návštěvníci bytových seminářů společně se současnými vědci — obě tyto skupiny se do určité míry překrývaly.

Každé setkání s Ivanem Havlem bylo příjemné. Jeho konsensuální povaha nebyla ve sporu se schopností vyjádřit jasně svůj názor a umět jej obhájit. Pronikal jej stoický klid. Myslel pozitivně a choval se laskavě snad za každých okolností, na něž jsem schopen se rozpomenout. Jeho osobní autorita byla tak výrazná, že nepotřeboval zvyšovat hlas, snad to ani neuměl. O nepřítomných lidech se vyjadřoval hezky nebo vůbec. Což neznamená, že nechtěl nebo neuměl lidi kritizovat, třeba i ostřeji. Nástrojem jeho kritiky bývala jemná, decentní ironie.

Ivan Havel byl autoritou překračující různá zdánlivě jasně definovaná prostředí. Semináře v jeho bytě na Engelsově/Rašínově nábřeží v Praze — mohu se vyjadřovat k těm, které jsem několikrát navštívil v osmdesátých letech — propojovaly vědce a odborníky z oborů dosti vzdálených. Kybernetika, psychologie, matematika, literární vědy, astronomie, filosofie a teologie tam měly své přednášející a bývaly zpravidla zastoupeny i v publiku společně s undergroundovými hudebníky, samizdatovými autory, bytově studujícími dělníky, známými chartisty i řadou zajímavých osobností z šedé zóny vyhýbající se otevřenému konfliktu s tehdejším režimem.

Připomenout můžeme Zdeňka Neubauera, Petra Vopěnku, Tomáše Halíka, Zdeňka Kratochvíla a mnoho dalších podstatných osobností. Rozmanitost přednášejících i publika nebyla náhodná. Vyplývala z Ivanova životního ustrojení. Byl neobyčejně zvídavý, zajímala jej řada různých oblastí lidského poznání. Uměl vystihnout to, co jim bylo společné a co mu také umožnilo je ve svých zájmech a v kruzích svých přátel propojovat — systematické myšlení, vyjadřovací i myšlenková důkladnost a přesnost, souvislost se základními otázkami lidského bytí a snaha o porozumění procesům a jevům, které se vyjevují ze skrytosti a věčného lidského tázání.

Schopnost propojovat exaktní svět matematiky s disciplínami provázenými nutně nejednoznačnými odpověďmi na záhady lidské existence byla fascinující — nejsou to světy oddělené bariérou nespojitelných poznávacích principů, nýbrž odlišná hlediska ozřejmující složitost světa a neprobádanost jeho souvislostí.