↗

Lasicovy komentáře ke světu a veřejnému dění byly humorné, ale obsahovaly i jistý odstup. Po sociálních sítích koluje například výrok, že v čase před „internetmi“ jsme si mysleli, že za lidskou hloupost může nedostatek informací. Tak v tom to nebolo… Foto FB Staré Mesto — srdce Bratislavy

Když jsme coby budoucí bohemisté v polovině 90. let chodili na přednášky z fonetiky, došlo i na kultivovanost jazykového projevu. Utkvělo mi, že jako příklad dokonale vytříbeného jazyka byl zmíněn Milan Lasica. Šlo přitom o fonetiku češtiny. Slovenský herec, komik, spisovatel, překladatel, moderátor, pedagog, ale i skvělý šansoniér, textař a režisér trumfnul všechny české mistry slova na jejich vlastním hřišti.

Vlastně je to logické, protože Lasica zejména díky svému účinkování v mnoha oblíbených českých filmech a seriálech byl pro české diváky důvěrně známou postavou. Někým, koho zcela přirozeně brali za vlastního, tak jako on sám měl celoživotní silný vztah k české kultuře.

Je také třeba dodat, že na jeho československé kulturní tvorbě nic nezměnil ani rozpad společného státu, po roce 1993 účinkoval v českých filmech pravidelně a symbolicky i poslední filmovou roli, kterou ale odmítl, mu nabídl opět český režisér, Jan Budař.

L & S, po vzoru V & W

Milan Lasica se narodil 3. února 1940 ve Zvolenu na území tehdejšího Slovenského státu. Vystudoval v Bratislavě dramaturgii se zaměřením na divadla malých forem. Se svým souputníkem a osudovým hereckým partnerem Júliem Satinským začal vystupovat už v roce 1959.

Účinkovali v Tatra revue a v Divadle Na Korze, ale také například s Miroslavem Horníčkem v Hovorech H. Zásadními vzory dvojice Lasica & Satinský od počátku byli Voskovec a Werich, kteří podle Lasicových slov formovali jeho vkus a zůstali hlavním inspiračním zdrojem.

Texty a vystoupení komické dvojice Lasica & Satinský nebyly prvoplánově politické, ale přesto se pro svůj inteligentní a kritický pohled na realitu staly terčem cenzurních zásahů, což vyústilo v zákaz vystupování na slovenských jevištích. Pomoc v té době poskytlo divadlo Večerní Brno, jediný divadelní soubor na území Československa zaměřený na satiru. Lasica se Satinským tam působili v letech 1970 až 1972. Na scéně Večerního Brna uvedli dvě vlastní inscenace.

Od roku 1972 do 1978 byla Lasicovou domovskou scénou bratislavská Nová scéna, konkrétně opera (u Júlia Satinského nejprve opereta). Vlastní společné divadelní scény, Štúdia S (původní S v názvu odkazuje ke Slovkoncertu), od roku 1999 Štúdia L+S (již na počest hlavních protagonistů), se oblíbená dvojice dočkala v roce 1982. Na pódiu Štúdia L+S vystupoval například i humorista Milan Markovič.

Od roku 1978 se Milan Lasica po několikaleté přestávce vrátil k filmovému herectví, až do roku 1999 jeho filmografie pro každý rok čítá nejméně jednu položku. Hrál ve filmech a televizních inscenacích slovenských i českých režisérů. První vystoupení na filmovém plátně si však spolu s Júliem Satinským připsali již v roce 1961 ve filmu režiséra Jána Lacka Vždy možno začať.

Mezi nejpopulárnější filmy Milana Lasici patří komedie Oldřicha Lipského Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1982), kde si po boku Júlia Satinského zahrál hlavní roli mimozemského návštěvníka „A“, rovněž Lipského filmová pohádka Tři veteráni (1982), kde Milana Lasicu najdeme na celnici, komedie Dušana Rapoša Utekajme, už ide (1986). Hlavní roli si zahrál ve filmu Dušana Kleina Vážení přátelé, ano (1989).

Z polistopadových filmů připomeňme Výchovu dívek v Čechách Petra Kolihy (1997), Pasti, pasti, pastičky Věry Chytilové (1998), Hanele Karla Kachyni (1999), Obsluhoval jsem anglického krále Jiřího Menzela (2006). V seriálu a filmu Saturnin (1994) podle románu Zdeňka Jirotky Lasica ztvárnil doktora Vlacha. Často vystupoval s Bolkem Polívkou, na jevišti Manéže i ve filmu (Dědictví aneb Kurva se neříká, 2014).

Lasica spieva…

Jako textař a zpěvák Milan Lasica spolupracoval zejména se skladatelem Jaroslavem (Jarem) Filipem (1949-2000). Ze spolupráce Filipa a dua Lasica & Satinský vzešly čtyři dlouhohrající desky, Bolo nás jedenásť (1981), S vetrom o preteky (1982), My (1987) a Sťahovaví vtáci (1990). Jako textař psal Lasica mimo jiné pro Hanu Hegerovou (Čerešne či Žila som správne, coververze původně francouzské písně proslavené Paulem Ankou jako My Way).

Jak ukazuje třeba poslech alba s hravým názvem Müller spieva Lasicu, Lasica spieva Müllera, Lasica a Müller spievajú Filipa (2008), Milan Lasica dokázal velmi působivě interpretovat i tak silné šansony s podmanivou atmosférou, jako Cigaretka na dva ťahy či Milovanie v daždi, otextované a původně nazpívané Richardem Müllerem.

Lasicovým oblíbeným hudebním žánrem byl už od mládí swing. Se souborem Bratislava Hot Serenaders se věnoval právě hudbě 20. až 40. let, nazpíval spolu s ním dvě desky, Ja som optimista (2001) a Keď zastal čas (2011). A právě stejnojmenná píseň z první desky na společném koncertě k výročí dvaceti let spolupráce se souborem se stala Lasicovým vůbec posledním uměleckým i životním vystoupením.

Výčet dalších oborů zájmu a počinů Milana Lasici na poli dramaturgie, moderátorské práce a spisovatelské činnosti by byl neméně dlouhý než to, co bylo dosud napsáno. Překládal do slovenštiny české divadelní hry (Havlova Zahradní slavnost, Vyrozumění a Odcházení), vedl dramatické seminář na Vysoké škole múzických umění, v České televizi moderoval pořad Kam zmizel ten starý song (celkem 78 dílů).

Humor jako záchranná vesta

První, neopětovanou láskou Milana Lasici byla v době studií krásná Emília Vášáryová. Než našel životní souputnici v podobě její mladší sestry Magdy, absolvoval ještě osmileté bezdětné manželství s herečkou Zorou Kolínskou. Se svou druhou ženou Magdou Vášáryovou měl Milan Lasica dvě dcery, Hanu a Žofii. Hana Lasicová (1981), vystudovaná personalistka, se vydala na spisovatelskou dráhu, podle jejího románu Služka vzniká film pod režijním vedením Mariany Čengel Solčanské.

Ve vzpomínkách kolegů, spolupracovníků a přátel na Milana Lasicu se opakuje, že to byl vlastně v jádru zasmušilý člověk. Smutný klaun, jak už někdy komici bývají. Podle Zdeňka Svěráka byl humor jeho záchrannou vestou, která mu umožňovala plavat po řece života.

Lasicovy komentáře ke světu a veřejnému dění byly humorné, ale obsahovaly i jistý odstup. Po sociálních sítích koluje například výrok, že v čase před „internetmi“ jsme si mysleli, že za lidskou hloupost může nedostatek informací. Tak v tom to nebolo… „Nevycházím z domu, a někdy i z údivu“, řekl týdeníku Reflex na jaře tohoto roku.

Přesto se stal výraznou tváří kampaně za očkování proti covidu-19, vakcínu dostal v den svých 81. narozenin. „Nevěřit na pandemii je přinejmenším dětinské“, řekl v rozhovoru. Po jeho smrti se rozšířily falešné zprávy, že zemřel v důsledku očkování, se souhlasem rodiny proto byla zveřejněna lékařská zpráva dokládající, že příčinou úmrtí byly dlouhodobé problémy se srdcem.

Dvojice Milan Lasica, Július Satinský zůstane v paměti jako jedna z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší kreativní duo v éře, kdy vynikajících a trvale spolupracujících autorských dvojic na rozdíl od dneška nebylo málo. Lasica se Satinským se doplňovali zcela přirozeně, fungovala mezi nimi jedinečná souhra a jiskření. Extrovertní bonviván „S“ a distingovaný gentleman „L“, oba velice inteligentní a kultivovaní, budou ještě dlouho dávat radost a prodlužovat život.