Pavla Řepu jsem znala dlouho, ale nijak podrobně, a přesto jsem na něj v každém období svého života myslela. Byl to první ekolog, který se tím slovem sám také nazýval a který mně, vychované v humanitně vzdělané a kulturně orientované rodině, otevíral cestu k myšlení v souvislostech s přírodou a jejími životními procesy.

Pavel Řepa ale nebyl žádný poustevník z divočiny. Pocházel z Prahy a bydlel v okresním městě Tachově, kam přišel, jak sám řekl v rozhlasovém portrétu, který o něm natočil Ondřej Vaculík, v šedesátých letech takzvaně „na umístěnku“. Poznala jsem ho jako desátníka — za hodnost neručím —, absolventa tachovské posádky, který se bleskurychle spřátelil s kulturním okruhem kolem mých rodičů, když jako student v roce 1967, v 540. výroční rok bitvy u Tachova, táhl krajem s husitským vozem a partou studentů Karlovy univerzity a plamenně kázal. Někde v mámině pozůstalosti je k tomu fotka.

Tenkrát to byla studentská recese, ty oslavy byly ovšem mohutné. Slavily se výdobytky Státních statků Tachov. Na krabičkách zápalek se objevily nálepky nejen s hradem Přimdou a siluetou hradeb středověkého Tachova, ale také velkokapacitní vepřín a teletník u Brodu nad Tichou a obilné silo. Ta ostatně vznikala jednotnou stavební metodou u každého nádraží lokálky Planá u Mariánských Lázní — Domažlice, která po stejné, neoptimalizované, klikaté trati jezdí dodnes. Slavila se také obrana vlasti. Však poslancem Národního shromáždění byl za okres Tachov armádní generál Bohumír Lomský a na oslavy přijel sám předseda vlády Jozef Lenárt. Schylovalo se ovšem k osmašedesátému.

Přírodovědec terénního ražení měl na Tachovsku výzkumný ráj, příroda v hraničním pásmu byla téměř neporušená, vodní toky nemělo co znečistit, protože ze zaniklých vesnic neodtékaly žádné odpadní vody. Pracovník Muzea Českého lesa měl do hraničního pásma propustku, takže se — na rozdíl od svých kulturních přátel a posléze i rodiny, kterou založil — nemusel tolik trápit normalizací. Jeho žena byla naopak coby knihovnice donucena vyřazovat knížky z výpůjčního fondu podle indexu, který sice nikdo nepodepsal, ale přesto byl kontrolován.

Pavel Řepa měl svou přírodovědnou alternativu. V sedmdesátých letech, na něž myslím, jsem se od něj při víkendových setkáních rodiny dozvídala o tom, jak se do Rýna, do nedávna černého jako kolomaz, vracejí ryby. Nebo jak se odsiřují elektrárny, ale také jak se zavírají v Německu a v Anglii hutě a železárny. Ty naše tenkrát — však víme…

Nezlenivěl

Je těžké a vzácné bydlet v provincii a nepodlehnout pohodlí malých nároků a měkkých odborných požadavků. Pokud šlo o přírodovědu, Pavel Řepa sám sobě neslevil. Pokud šlo o politiku, s odkazem na probíhající vědeckou práci odmítl stát se ředitelem muzea.

RNDr. Pavel Řepa byl člověk vysoce vzdělaný, ale ve styku s lidmi poměrně lidový. Snadno se tak spřátelil i s pracovníky Státních statků, mezi nimiž byli rovněž progresivní mladí zemědělští inženýři, či s lesáky.

Později se zapojil do mládežnického hnutí Brontosaurus a tím se dostal i do pedagogických a památkářských kruhů. Etabloval se mezi ornitology a hodně toho v jejich společnosti vykonal i prakticky.