Život a doba přírodovědce Pavla Řepy
Alena ZemančíkováAlena Zemančíková vzpomíná na přírodovědce a ochranáře Pavla Řepu, kterého měla možnost poznat z blízka a v mnohém ji inspiroval. Zemřel letos na jaře během covidové uzávěry.
Pavla Řepu jsem znala dlouho, ale nijak podrobně, a přesto jsem na něj v každém období svého života myslela. Byl to první ekolog, který se tím slovem sám také nazýval a který mně, vychované v humanitně vzdělané a kulturně orientované rodině, otevíral cestu k myšlení v souvislostech s přírodou a jejími životními procesy.
Pavel Řepa ale nebyl žádný poustevník z divočiny. Pocházel z Prahy a bydlel v okresním městě Tachově, kam přišel, jak sám řekl v rozhlasovém portrétu, který o něm natočil Ondřej Vaculík, v šedesátých letech takzvaně „na umístěnku“. Poznala jsem ho jako desátníka — za hodnost neručím —, absolventa tachovské posádky, který se bleskurychle spřátelil s kulturním okruhem kolem mých rodičů, když jako student v roce 1967, v 540. výroční rok bitvy u Tachova, táhl krajem s husitským vozem a partou studentů Karlovy univerzity a plamenně kázal. Někde v mámině pozůstalosti je k tomu fotka.
Tenkrát to byla studentská recese, ty oslavy byly ovšem mohutné. Slavily se výdobytky Státních statků Tachov. Na krabičkách zápalek se objevily nálepky nejen s hradem Přimdou a siluetou hradeb středověkého Tachova, ale také velkokapacitní vepřín a teletník u Brodu nad Tichou a obilné silo. Ta ostatně vznikala jednotnou stavební metodou u každého nádraží lokálky Planá u Mariánských Lázní — Domažlice, která po stejné, neoptimalizované, klikaté trati jezdí dodnes. Slavila se také obrana vlasti. Však poslancem Národního shromáždění byl za okres Tachov armádní generál Bohumír Lomský a na oslavy přijel sám předseda vlády Jozef Lenárt. Schylovalo se ovšem k osmašedesátému.
Přírodovědec terénního ražení měl na Tachovsku výzkumný ráj, příroda v hraničním pásmu byla téměř neporušená, vodní toky nemělo co znečistit, protože ze zaniklých vesnic neodtékaly žádné odpadní vody. Pracovník Muzea Českého lesa měl do hraničního pásma propustku, takže se — na rozdíl od svých kulturních přátel a posléze i rodiny, kterou založil — nemusel tolik trápit normalizací. Jeho žena byla naopak coby knihovnice donucena vyřazovat knížky z výpůjčního fondu podle indexu, který sice nikdo nepodepsal, ale přesto byl kontrolován.
Pavel Řepa měl svou přírodovědnou alternativu. V sedmdesátých letech, na něž myslím, jsem se od něj při víkendových setkáních rodiny dozvídala o tom, jak se do Rýna, do nedávna černého jako kolomaz, vracejí ryby. Nebo jak se odsiřují elektrárny, ale také jak se zavírají v Německu a v Anglii hutě a železárny. Ty naše tenkrát — však víme…
Nezlenivěl
Je těžké a vzácné bydlet v provincii a nepodlehnout pohodlí malých nároků a měkkých odborných požadavků. Pokud šlo o přírodovědu, Pavel Řepa sám sobě neslevil. Pokud šlo o politiku, s odkazem na probíhající vědeckou práci odmítl stát se ředitelem muzea.
RNDr. Pavel Řepa byl člověk vysoce vzdělaný, ale ve styku s lidmi poměrně lidový. Snadno se tak spřátelil i s pracovníky Státních statků, mezi nimiž byli rovněž progresivní mladí zemědělští inženýři, či s lesáky.
Později se zapojil do mládežnického hnutí Brontosaurus a tím se dostal i do pedagogických a památkářských kruhů. Etabloval se mezi ornitology a hodně toho v jejich společnosti vykonal i prakticky.
Já si ho pamatuju ještě jinak: když moje matka v pátek vpodvečer přivážela vlakem do Tachova z Prahy svazek samizdatu, stál Pavel Řepa na nádraží, aby ho převzal. Když jsme v pondělí v pět hodin ráno s mámou odjížděly — moji matku normalizace z Tachova vyhnala a mě s ní — do práce a do školy do krajského města, stál Pavel Řepa na nástupišti s přečtenou knížkou.
Dnes bych s ním ráda mluvila o tom, jak vlastně tu normalizaci prožíval. Jaké to pro něj byly poměry v těch sedmdesátých letech? Jakou tehdy pro sebe našel moudrost?
Tu a tam jsme se vídali a z těch setkání si pamatuju například, jak říkal, že se u nás intenzivně obhospodařuje příliš mnoho zemědělské půdy, že modla vysokých výnosů je falešná a nepřináší užitek. Anebo — že příroda se někdy chová tajemně a nepochopitelně, například že se nepodařilo přijít na to, proč posledních deset let hynuly jedle, a najednou hynout přestaly, aniž se cokoli viditelně změnilo.
Zatímco já jsem propadla beznaději z nemožnosti studovat to, co bych chtěla, a u zavřené hranice rezignovala i na studium jazyků, Pavel Řepa nedal ránu bez anglických a německých slovíček a neustále četl nějaké zahraniční články. Nepolitizovat přírodu je snazší než nepolitizovat kulturu, Pavel Řepa se ale vnímání politiky v ochraně přírody nevyhýbal. Jen na té politice nebyl závislý. Já naopak — jak dnes vidím — až moc.
Vsadil na demokracii
Léta kontaktů s venkovem a lidmi jeho profesí mu přinesla objektivnější znalost občanské společnosti, než jsme měli my ve městech, včetně angažovaných disidentských kruhů. Navíc společnost na Tachovsku byla společností bez hlubších tradic, ke kterým by bylo záhodno se vracet. Byli to lidé usazení v dosídleném pohraničí, ohraničeném železnou oponou. Byla to dílna modernity. A Pavel Řepa po roce 1989 na občanskou společnost absolutně vsadil, důvěřoval jí, byl přesvědčený o blahodárném nastolení demokracie jako vlády zdravého rozumu a spolupráce.
Po vzniku odboru životního prostředí okresu Tachov se stal jeho vedoucím a podílel se na soustavě předpisů a pravidel pro ochranu přírody. Jeho víra v člověka osvobozeného od reglementací stranickými sekretariáty ho vedla i k postojům, za něž byl kritizován a v nichž neměl pravdu.
Příkladem může být jeho přístup k městské zeleni a jejímu pěstování nebo kácení. Říkal, že stromy jsou ve městě kvůli lidem a pakliže lidé někde strom nechtějí, nechť se děje jejich vůle. Sám zdůrazňoval, že mu jako ekologovi jde především o divokou přírodu, která ve skutečnosti ovlivňuje i naše civilizované životy, a do té moc lidí naštěstí nechodí a tím ani nekecá. Žádosti o pokácení stromů na sídlišti tedy většinou schvaloval. Pak ale nastal spor o ochranné zóny na Šumavě a oprávněnost kácení v rezervacích — a tam stál jednoznačně na straně bezzásahovosti. Jinak řečeno: v civilizačních okrscích věřil v lidský rozum, v divočině v sílu přirozených procesů.
Místo hájení městské vegetace se staral spíše o zemědělské meliorace, což byl eufemismus pro vysušování mokřadů a narovnávání vodních toků. Tedy staral se o to, aby mokřady a toky dostaly šanci rozpomenout se na svá původně meandrující koryta a zase se zamokřily a rozkvetly vzácnou květenou. Protože kukuřici na nich pěstovat netřeba.
Když s novým územně správním uspořádáním skončily okresy, Pavel Řepa přemístil své působení do Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Kolem přelomu milénia se velice angažoval ve vytvoření naší nejmladší Chráněné krajinné oblasti Český les, kde se zrušením hraničního pásma otevřely nádherné končiny lesů, rybníků a bezpočtu potoků.
Sčítání a mapování výskytu ptáků věnoval mnoho sil a stal se od roku 2010 čestným členem České ornitologické společnosti. Jejích akcí jsem se asi dvakrát zúčastnila. Šlo o záležitost bouřlivých lidských setkání v předvečer a trpělivé, precizní práce druhý den od čtyř hodin ráno zhruba do jedenácti dopoledne. V náročném terénu nejrůznější povahy s mapou a zápisníkem v ruce. Na konci byl člověk úplně vyřízený, ale v kempu čekal oběd s výběrem mezi španělským ptáčkem a moravským vrabcem a RNDr. Řepa pak ve své pracovně výsledky zpracovával, systematizoval a dokumentoval. Kolegové vše našli po jeho odchodu z tohoto světa v naprostém vědeckém pořádku.
Před samotou se chránil humorem
Musím ještě říci, že po roce 1989 se zapojil do česko-německých kulturních aktivit. Se spolkem z příhraničního Bärnau se účastnil nastudování dramatizace Švejka a dalších her, o nichž nevím. Tohle mu bylo podobné: žádné setkávání delegací, žádné vyřizování účtů, ale společná činnost. Němčinu ovládl do té míry, že sehrál feldkuráta Katze.
Pavel Řepa byl vysoké a mohutné postavy, která mu působila komplikace kloubní a cévní. Kolem šedesátky postoupil endoprotézu a při jednom setkání vyprávěl, jaké to bylo. Operace probíhala s lumbální anestézií a on s klidem líčil, jak si dal do uší sluchátka, do walkmana kazetu s Divadlem Járy Cimrmana, sestru požádal, aby mu ji v příslušnou dobu otočila a tak přestál operaci při vědomí. Společnost se bavila jako obvykle, ale mě tenkrát napadlo, že si možná až příliš zvykl sám sebe obracet v žert a možná by měl někomu někdy i říct vážně, že zrovna tohle — a nejenom — bylo dost děsné.
Humorem a sebeironií k sobě nepouštěl samotu, protože mezi všechny jeho talenty a schopnosti nepatřila schopnost udržet pohromadě rodinu.
V okresním městě jako Tachov má člověk dost času, když s ním umí zacházet. Pavel Řepa svým časem hospodařil, ale neškudlil. Ochotně ho věnoval studentům, když potřebovali poradit s diplomkou, přednáškám, popularizaci přírodovědy a ochrany přírody ve školách a na letních táborech. Svůj čas daroval také čtenářskému spolku přátel a ochotnickému divadlu. Rád a daleko cestoval, když už to bylo možné.
Nikdy nevlastnil auto, neměl ani řidičák, bydlel v panelákovém bytě 2+1 na starém tachovském sídlišti, nechoval žádné domácí zvíře, nic neshromažďoval. Kromě poznatků a lidí, jak sám řekl.
Pavel Řepa zemřel na jaře 2021 v čase nejtvrdší covidové uzávěry. V den jeho nedožitých osmasedmdesátých narozenin 23. července se v zahradě tachovského Muzea Českého lesa shromáždila sešlost, v níž ne všichni se znali se všemi.
Sešli jsme se náhradou za účast na pohřbu, omezeném na nejužší kruh nejbližších. Každý o něm řekl to svoje. Také se zpívalo a z celkového obrazu vyplynulo i to, v čem se náš přítel mýlil: například v té nezlomné důvěře v občanskou společnost a demokracii, do níž vpadla globalizace a bezohledné podnikatelské zájmy.
Nemýlil se ale v tom, že kdo chce účinně pečovat o přírodu, musí mít i dobrý vztah k lidem. Že ochrana přírody není činnost misantropická, ale do značné míry sociální. Jeho kolega a nynější nástupce v Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les připomněl, že Pavel Řepa uměl lidi ovlivnit příkladem i přístupem a díky tomu se do paměti okresu Tachov i přilehlých oblastí zapsal nepřehlédnutelně.
Byl člověkem veřejného působení, aniž by bažil po moci, majetku nebo pozicích. Jeho vliv a autorita vyplývaly z osobního nasazení a nezpochybnitelných znalostí. Člověk se od něj vždycky něco dozvěděl a ještě k tomu s ním byla sranda. Odešel v něm patriot své země, která pro něj zahrnovala tvory vodní, pozemské i nebeské a mezi nimi i živočicha tak křehkého a nevyzpytatelného, jako je člověk.
Péči a zájem věnoval všem. Slovo láska by nepoužil, ale já už ho použít můžu.
#BečvaNevyšumí
Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!