Mýtus o dálnici

Alena Zemančíková

Jako jeden ze zahraničních hostů 29. Mezinárodního festivalu Divadlo Plzeň 2021 vystoupilo Slovenské komorní divadlo Martin s autorskou inscenací Lukáše Brutovského D1 (pracovní název): tragikomickým obrazem budovatelské pošetilosti.

Slovenské komorné divadlo Martin staví dálnici přímo před očima diváků — herci patlají cosi na stole, přisypávají i přilévají, oprašují a ofoukávají, vyřezávají a začišťují — a přitom vyprávějí o stavbě slovenské dálnice. Foto SKD Martin

Každá země by mohla udělat divadelní inscenaci o dálnici. O aspiracích, které se k ní upínají… O nejrůznějších symbolických rovinách, jako je dostupnost, rozvoj, komunikace, pohodlí, zaměstnanost atd., které se k ní vztahují… O rozkradení prostředků, dotací a materiálu, o věčném posouvání termínu, o zmanipulovaných výběrových řízeních, o ekologických posudcích, které se nakonec nějak obejdou… O tom, jak vždycky jedna žena odmítne prodat svoji nemovitost, která stojí stavbě v cestě… O tom, v kolika volebních programech kolika politických stran a programových prohlášeních kolika vlád dálnice figuruje… O pracovních úrazech při stavbě a fixlování jejich příčin pro pojišťovnu i veřejnost…

V tomto — a v mnohém dalším — bychom se my, co stavíme dálnice, shodli, víceméně. Vsadila bych se, že každá země si o své stavbě dálnice myslí, že v míře korupce, diletantství a manipulací je ze všech nejhorší. V každé zemi však dálnice vede jinou krajinou a hlas té které krajiny je nakonec při její stavbě zásadní, jakkoli je přeřváván stavebními stroji, politickými hesly, demonstracemi.

Slovenské komorné divadlo Martin staví dálnici přímo před očima diváků — herci patlají cosi na stole, přisypávají i přilévají, oprašují a ofoukávají, vyřezávají a začišťují — a přitom vyprávějí o stavbě slovenské dálnice, která má vést z Bratislavy do Košic oklikou přes Pováží, kde se stavba zadrhne, i když Nové město nad Váhom má být jako Düsseldorf.

Z Wikipedie:

Dálnice je ve výstavbě od roku 1972 a v současnosti je z ní zprovozněno 376,5 kilometrů, což je 73,5 procenta z celkové plánované délky 512,419 kilometrů. I přes různé stanovené termíny jejího dokončení z minulosti (roky 1990, 2000, 2005, 2010 či 2013) bude v celé délce průjezdná nejdříve v roce 2035. Výstavba dálnice je náročná především v kopcovitém terénu mezi Žilinou a Ružomberkem. Dvanáctý tunel Dargov se plánuje východně od Košic a stavět se začne nejdříve po roce 2030. V současnosti jsou z těchto dvanácti tunelů v provozu jen čtyři — tunel Branisko (4975 m), tunel Lučivná (250 m) a tunel Bôrik (999 m) a tunel Šibenik (635 m). Nejdelší z tunelů na dálnici D1 bude Tunel Višňové, který bude měřit 7460 metrů a bude v úseku Žilina—Martin. Kromě tunelů se budují mnohé mosty, viadukty a estakády, z nichž nejdelší je Estakáda Hričovský kanál, která bude se svou délkou 1695 metrů jedním z nejdelších silničních mostů na Slovensku.

Herci se střídají, vždy jeden vypráví o Srdci — to je to naše „srdce Evropy“, které ve střední Evropě vidíme ve svých zemích nějak všichni, a Otci — to je hlavní politik. O okázalém zahájení stavby za přítomnosti Claudie Schifferové, která se usmívá dvaatřiceti běloskvoucími zuby za (tehdy) tři a půl milionu slovenských korun, které stála její návštěva, zatímco Otec—boxer se vedle ní předvádí jako muž, jehož železná pěst každou překážku přerazí jako nos protivníka („Takú ti jebnem, že sa z toho nevzpamätáš“).

Sbor zpívá Aká si mi krásna, ty rodná zem moja, a Jožo Ráž zpívá s ním. A padne termín.

Vypravěči se vystřídají, Otec se jmenuje jinak, a padne další termín, a další jméno a další termín, už si nikdo nepamatuje, jaký byl ten první. Dálnice rve krajinu na kusy, ceny nemovitostí v jejím okolí padají do bezvýznamna a padne i další termín.

Do stavby ale mluví krajina, někde srovnaná se zemí, někde probodnutá, provrtaná a jinde svázaná. Vystřídají se na ní mnozí, seznam firem je nekonečný, včetně subdodavatelů subdodavatelů.

Herci se střídají v přednesu postdramatického textu (to je takový, v němž nejsou rozlišené postavy a každý soubor si ho může rozvrhnout po svém), používají se v něm silná slova jako Srdce a Otec a Na počátku bylo slovo, ale také slova jako infrastruktura a kohezní fondy a termíny.

Ostatní herci — celkem jich je osm — soustředěně pracují na dálnici a postupně vyvěšují na tah vyřezaná a začištěná písmena: INSCENACE — pak se tančí folklorní tance s podupáváním a poplácáváním, které velice evokují uplácení. A další část nápisu — BUDE — je hotová a vyvěšená na tah a vystoupí Posudek a nikdo na něj nedbá, a přijde muž v pracovní helmě a vznáší všechna svá pochybení i pochybnosti do míchačky. Srdce zadrhává, krajina je unavená a i Jožo Ráž ztratil elán.

Každá země by mohla vytvořit inscenaci o své dálnici, ale Slovensko má svého Eugena Suchoně a jeho krásnou, patetickou, ale i emocionálně rozechvívající hudbu a má chorál Aká si mi krásna, na jehož kýčovitosti se nesla strmá politická dráha Otce boxera Vladimíra. A to například my Češi nemáme.

Slovenský politický kýč hodně operuje s krásou slovenské krajiny, s horami a v nich idylicky žijícími pastýři, kteří ovšem ze všeho nejvíc touží po tom, aby mohli po dálnici autem rychle být z hor pryč. Že Slovensko svou krajinu prodá, věděl už Josef Váchal, když psal za první republiky svůj jasnozřivý cestopis po Slovensku, ve kterém kromě krajinných a sociálních pozorování se také honil za vampýry a bosorkami.

Krajina je zlatá slovenská devíza, ale aby se na ní dalo vydělat, musí skrz ni vést dálnice, jinak to nejde, je to tak všude. Kolik té krajiny se dálnicí a stavbami a sklady podél ní zabetonuje a zničí je věc, o které se nemluví, dálnici, jak vyznívá v inscenaci, si přejí všichni.

Na závěr inscenace jako by se stal zázrak: zazní fujary namísto výfuků a kola se změní v kopyta koní a z pramenů vytrysknou potoky a řeky a všechno se zazelená a na projekčním plátně ožije krásný avantgardní černobílý Oráč Ludovíta Fully počítačovou animací. Všude rozkvetou spiežovce (zvonky) a Otcové národa to vidí a pochopí a Srdce zašeptá: Pojďte domů.

Což je pochopitelně nesmysl a ironie, protože tak to nejenže nebude, ale tak si to ani nikdo ve skutečnosti nepřeje. Srdce a Krajina ovšem vědí, že dálnice jako celek se nikdy nedostaví, nikdy jí nebude dost a další a další vlády budou mít ve svých prohlášeních, kam ještě dálnici přivedou.

Inscenace nazvaná D1 (pracovní název) Lukáše Brutovského, který je autorem textu i režisérem a současně uměleckým šéfem Slovenského komorného divadla Martin je poetickou kompozicí, sebeironicky i vážně pracující se slovenskými mýty, stereotypy i sny. Na úplný závěr vyvěsí na tahy dokončený nápis: INSCENACE BUDE HOTOVÁ V ROCE 2035. A pak číslice přehodí na 2053.

Herci — budovatelé dálnice ve výstražných vestách a přilbách — jsou celí zaprášení a unavení. Všechny složky bezvadně fungují (choreografie Silvia Beláková), hudební dramaturgie (výběr skladeb Lukáš Brutovský) pracuje jako samostatný fenomén.

Při besedě po představení řekl autor a režisér, že text toho „mýtu o dálnici“ napsal ve vlaku. To mi udělalo radost — ani na sebelepší dálnici by ho nenapsal, protože by musel řídit.

Diskuse