Kdyby divadelní hra Meda byla socha, byla by to posmrtná socha Věry Špinarové
Jana PatočkováDivadelní hra věnovaná památce Medy Mládkové hraná v její budově je těžkopádnou černobílou poctou, člověk se zdráhá věřit, že životní příběh mecenášky není rozehrán pestřeji.
Návštěva areálu Sovových mlýnů par dní po jejich požáru nebyla ničím výjimečná. Prvních pár minut jsem sice měla pocit, že cítím zlověstný zbytek čmoudu, který ještě před pár dny téměř olízl díla Pasty Onera a Alfonse Muchy a z výstavy s podtitulem „Elusive fusion“ pak málem udělal kůlničku na dříví — stačí škrtnout sirkou. Ale nejspíš šlo o silnou autosugesci.
Ta by se mi náramně hodila i na následující dvě hodiny didaktického vyprávění o ženě jménem Meda Mládková, které lineárností a absencí větší vypravěčské invence připomínalo spíš rozehraný životopis z Wikipedie než umělecké dílo, které by ve mne dokázalo cokoli probudit; kromě chuti na drink. Nebo zanechat; kromě pocitu dvou hodin, které bych radši trávila čtením knihy, na jejímž základě hra vznikla.
Venkovní scéna se velice rychle zaplnila publikem, kterému byl celý kus evidentně ušitý na míru — pánové v ležérních polokošilích, dámy v pestrých letních šatech s kabelkami, které působily luxusně, ale v mezích středního proudu.