Kdyby divadelní hra Meda byla socha, byla by to posmrtná socha Věry Špinarové

Jana Patočková

Divadelní hra věnovaná památce Medy Mládkové hraná v její budově je těžkopádnou černobílou poctou, člověk se zdráhá věřit, že životní příběh mecenášky není rozehrán pestřeji.

„Kdyby divadelní hra Meda byla socha, byla by to posmrtná socha Věry Špinarové — naivně didaktická, na první pohled dokonale přesná, ale přes to nepřirozeně křečovitá, kousek od karikatury, ale bez došlápnutí.“ Foto Fajna Ostrava

Návštěva areálu Sovových mlýnů par dní po jejich požáru nebyla ničím výjimečná. Prvních pár minut jsem sice měla pocit, že cítím zlověstný zbytek čmoudu, který ještě před pár dny téměř olízl díla Pasty Onera a Alfonse Muchy a z výstavy s podtitulem „Elusive fusion“ pak málem udělal kůlničku na dříví — stačí škrtnout sirkou. Ale nejspíš šlo o silnou autosugesci.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ta by se mi náramně hodila i na následující dvě hodiny didaktického vyprávění o ženě jménem Meda Mládková, které lineárností a absencí větší vypravěčské invence připomínalo spíš rozehraný životopis z Wikipedie než umělecké dílo, které by ve mne dokázalo cokoli probudit; kromě chuti na drink. Nebo zanechat; kromě pocitu dvou hodin, které bych radši trávila čtením knihy, na jejímž základě hra vznikla.

Venkovní scéna se velice rychle zaplnila publikem, kterému byl celý kus evidentně ušitý na míru — pánové v ležérních polokošilích, dámy v pestrých letních šatech s kabelkami, které působily luxusně, ale v mezích středního proudu.

Skupinky starších dam, páry ve středním věku, náhodná uskupení diváků spojovala očividná příslušnost ke střední a vyšší třídě, s pravděpodobností častého výskytu v Mlýnské kavárně.

Divadelní představení MEDA je oficiálně prezentováno jako dar Medě Mládkové k jejím stým narozeninám. Grafika Muzeum Kampa

To je čirá observace bez soudů — ovšem důležitá pro pochopení následujících dvou hodin divadelního představení. To totiž působilo spíše jako dokonalý produkt určený právě takovému publiku. Které podle závěrečného standing-ovation dostalo přesně to, za co si zaplatilo. Meda publiku splnila představu o uměleckém divadelním zážitku „s přesahem“.

I s pauzou na občerstvení trvá představení dvě a půl hodiny. Sledovat po tu dobu spektákl bez větší vypravěčské invence, kde metaforu na československý komunistický režim tvoří myší úředníčci, kteří mají nejspíš navodit kafkovskou úzkost, ale ve skutečnosti budí maximálně pocity tvůrčí lenosti, a metaforu smrti tvoří černá saka a ponory do potůčku, je prostě náročné.

Herci se snaží. Hrají jako o život, ale život Medy Mládkové a její persona z toho celého vycházejí zas a znovu jako slovníkové heslo, hluboké myšlenky znějí spíš jako reklamní slogany, dojemného nebo hlubšího jsem nenašla nic. Jen na zakázku napsaný produkt, dárek k narozeninám staré dámy, která se sžila se svou rolí mecenášky a spasitelky české výtvarné kultury.

Náznaky toho, co by možná autoři rádi řekli, ale v rámci respektu k zadavateli a tajemné ženě ze Sovových mlýnů, říci nemohli či nechtěli, byly tu a tam patrné, ale působily školácky: aha, paní Meda nejspíš mohla na lidi působit jako umanutá protivná osoba, která se ponořila do záchrany Československého umění možná nejen z lásky k němu. Měla vnitřní konflikty? Byl její sňatek s Janem Mládkem opravdovou láskou nebo to byl pragmatismus nebo… wait for it… svár obojího? Nevíme!

Hra se nepustí do hlubšího zkoumání ani v rámci umělecké licence, divák dostane maximálně přímočaře zahraný fakt, že to hlavní hrdinka neměla lehké s despotickým otcem. Fajn. A co dál? Ráčkující Havel i blekotající Václav Klaus, „umělecký“ umělec Kupka, povlávající Jan Mládek, všechno doplňkové postavy tu se jménem tu bez něj, všichni tvoří jen živou kulisu pro hlavní hrdinku, ale výrazněji s ní nekomunikují.

Jakoby Meda Mládková „žila ze svého pramene“ a celý svět byl jejím hřištěm. Žádné vnitřní sváry, žádná hlubší konfrontace s ostatními. Ostatně — sedí na to i Medino heslo, které během hry zazní několikrát „když chceš, tak můžeš“. Apoteózu amerického snu a bílých privilegií bych snad dokázala vnímat i v ironicky subverzivním klíči, kdyby ovšem celá hra nebyla tak přímočaře banální.

Motivem táhnoucím se celou hrou jsou pak Mediny lyrické citáty jako například: „Kdybych byla den, byla bych pondělí“. Kdyby divadelní hra Meda byla socha, byla by to posmrtná socha Věry Špinarové — naivně didaktická, na první pohled dokonale přesná, ale přes to nepřirozeně křečovitá, kousek od karikatury, ale bez došlápnutí. Ovšem dokonale padnoucí svému publiku. Nic víc, nic míň.

Na druhou stranu se tenhle „pomník“ pravděpodobně povedl, publikum se smálo a dojímalo, aby na konci odměnilo umělce potleskem ve stoje. Nevstala jsem.

Ne proto, že bych si nevážila práce, která za celým představením stála, ta je nesporná. Jen mám bohužel pocit, že ať už budeme číst Medu Mládkovou v klíči jakékoli „ideologie“, její život a osobnost bude všechno, jen ne banální a černobílá.

        Diskuse