Eva Hahnová doplnila svou trilogii o stereotypech hodnocení češství o třetí díl (první dva se jmenují Od Palackého k Benešovi, Academia 2014, další Dlouhé stíny předsudků, Academia 2015 ). Osvětluje v nich stereotypy o Češích v německé a britské rétorice 19. a 20. století.

Třetí díl svého cyklu nazvala Hahnová "Češi o Češích. Dnešní spory o dějiny" a věnuje se v něm tomu, jak o sobě samých hovoříme ve veřejném prostoru my, Češi, v době od vzniku první republiky do současnosti. Jde tedy o Čechy jako o státotvorný národ, který nepochybuje o svém místě mezi evropskými národy a vede debatu o tom, jak svůj národní úděl nebo úkol naplňuje.

Jako i v předchozích knihách Evy Hahnové, i zde se setkáme s výběrem nejrůznějších hlasů a jejich kritickým komentářem.

Smím-li přidat osobní zkušenost, zde je: v poslední době jsem s literárním historikem Pavlem Janouškem připravovala pro stanici Vltava seriál do programové řady Kontexty. Autor ho nazval My a oni a šlo o obraz protektorátu v české literární kritice. Téma jsme pro rozhlas rozšířili o obraz literatury, abychom získali odrazovou plochu pro různé kritické hlasy, vztahující se k protektorátu v různých epochách — až do současnosti. Nezbytně jsme se museli odrazit od hodnocení první republiky ve vyjádřeních umělců (literátů, ale i divadelníků), a teprve od něj jsme se dostali k protektorátu, který se stal prubířským kamenem skutečného vlastenectví a demokratismu.

Snad jsme prošli všechny vlny odsudků, rehabilitací, distancí, omluv a obhajob, z nichž mimořádně poctivé bylo zamyšlení literárního historika Jaroslava Meda nad rolí katolické literatury a kritiky a postoji jejích mluvčích (Pavel Janoušek, který sdílel s Jaroslavem Medem pracoviště, doslova hovořil o neustálém zápase, který z katolického prostředí vzešlý literární historik musel svádět sám se sebou.) Píšu o tom proto, že kniha Evy Hahnové o tom „zápasu se sebou samými“ vypovídá rovněž.

Dějiny umění ovšem z definice připouštějí, že umělecké dílo (literatura, divadlo) je interpretací skutečnosti a že velmi citlivě reaguje na dobovou atmosféru, neřkuli objednávku či zadání (která si můžou autoři klást sami, nebo je prostě dostanou). Historická věda je v tom sušší, musí pracovat s prameny a fakty, takže i sama sebe považuje za spolehlivější vykladačku.

↗

Kniha Evy Hahnové mimo jiné polemizuje s 

Eva Hahnová ve své knize opakovaně klade otázku, proč vlastně máme jako Češi takovou potřebu pohlížet na sebe jako národ negativně. S využitím citací zajímavě a mnohdy velmi vtipně dokladuje, co o sobě říkáme a kdy, případně i jak své postoje proměňujeme. Varuje se ale jakékoliv „národní psychologizace“, nezpytuje „národní duši“, tedy neinterpretuje, proč ke stavům deprese v hodnocení národa dochází.

Respektive v jednom ohledu ano, a to tehdy, kdy se dá zřetelně vystopovat, že příslušný autor podlehl vlivu nějaké cizí autority. Eva Hahnová naopak důsledně připomíná, že u hodnotících výroků a odvážných charakteristik (nemocný národ, falešné dějiny) chybí konkrétně, v čem se taková vlastnost projevuje a zda se projevuje jen u Čechů, či není-li to nakonec obecná vlastnost lidského společenství, které se určitým způsobem chová v určité situaci.

Neschopný národ

V jednom ohledu a pro jistý okruh intelektuálů (z něhož jsem vyšla také) je kritika Evy Hahnové až kacířská. To v kapitole, kde dovozuje, jak se pojetí českých dějin a jejich povahy odvozuje od textů Jana Patočky, jehož (v hrubých rysech) kritika českého národa jako neschopného velkých duchovních výkonů a selhávajícího a zbabělého před osudovými úkoly přešla do myšlení generace vzdělanců, jejíž autorita se uplatnila v plné míře po roce 1989. Patří k ní (z těch dosud žijících) Petr Pithart, Václav Bělohradský, Tomáš Halík a já bych za sebe dodala Vladimír Just. Ovlivnění jsme byli my, o desetiletí mladší, kteří jsme doháněli vzdělání z doby normalizace účastí na seminářích, letních školách, četli články a knihy výše zmíněných.

Hahnové až sarkastická kritika historizujících úvah o českém národě u Jana Patočky narušuje patočkovský mýtus spravedlivého humanisty: v hodnocení Edvarda Beneše spravedlivý není a v dichotomii Bernard Bolzano — Josef Jungmann buduje fakty nepodloženou legendu o dvojím obrozeneckém pojetí národa (zemském u Bolzana a jazykovém u Jungmanna), v němž se prosadilo to horší (Jungmannovo) a zapříčinilo další údajná selhávání v osudových okamžicích.

Nechci citovat z knihy, která je do značné míry založená na citacích, ale jednu si dovolím: „Český člověk má rád život neproblematický takřka se samozřejmostí přírodního člověka, a tak samozřejmost se mu stává nebezpečnou. Přesto v naší literatuře dneška věje trochu příliš zkažený kavárenský a vinárenský vzduch, městské nezdraví a nuda, a to i v takové, která se tváří venkovsky svěže.“ (Jan Patočka: Česká vzdělanost v Evropě). Výrok není v knize přesně datován, patří ale do období po Mnichovu.

Když si ta slova znovu pročítám, nedokážu vlastně přijít na to, co měl Jan Patočka na mysli: kavárenským spisovatelem byl (tehdy ještě) Karel Poláček, ale že by jeho prózy byly nezdravé a nudné? Myslí snad poezii avantgardy? — ta by snad mohla být kavárenská, ale zdravím přímo kypí. Tak co ho trápí — že česká literatura nemá Thomase Manna? No, nemá, ale zase má Jaroslava Haška (ten je hospodský) a Franze Kafku (ten je chorobný, a je to vůbec Čech?).

Ano, Jan Patočka obdivoval Jaroslava Durycha a chtěl by mít mezi vzdělanci více takových. Ostatně — mít rád neproblematický život, to není žádné české specifikum. A také — velikost se rodívá zdola, často sama sobě nevědomá. Pokud Jan Patočka ve svých úvahách tuhle velikost nevidí nebo neuznává, svědčí to o jeho malé empatii pro život národa a jeho těžké i skvělé chvíle. Což ostatně formulují v jiné kapitole knihy Češi o Češích autorkou citovaní mnozí současní intelektuálové.

Prizmatem polemiky Evy Hahnové s „patočkovským“ pojetím českých dějin si člověk musí klást otázku, co vedlo filosofa k tomu, aby zrovna v době po Mnichovu hodnotil český národ tak hořce a negativně? Z dramatického hlediska tu byla nová situace, krize, v níž bylo potřeba nějak se zachovat, jednat, a teprve podle tohoto jednání a jeho důsledků by normálně člověk usuzoval na povahu národa a jeho úkolu. Může vůbec být úkol národa formulován jako „vyznamenat se“, nestačí „obstát“?

Jak jedná postava zvaná Čech

To množství různých hodnocení českého národa a češství vůbec je především zajímavým východiskem pro vyprávění příběhu o tom, jak se vidíme jako Češi v běhu našeho samostatného života. Jak jedná literární nebo dramatická postava, zvaná Čech, jak mluví, co požaduje od světa i od sebe sama. Ta postava je mnohohlavá, ale v některých obdobích její všechny hlavy mluví podobně. Ve kterých? Eva Hahnová pléduje pro dialogický přístup k národní minulosti.

Uvažování o tom, zda jsme národ osvobozených sluhů nebo plebejských neznabohů, je anachronismem, dokonce je (mně) už vysloveně protivné je používat. Pojem národ se v současnosti jeví spíš jako jen takové obchodní označení pro místní supermarket, kde stejně vládne globální byznys. V tomto smyslu o něm ve svých esejích uvažuje Václav Bělohradský, jehož postmoderní přelétavost v charakteristikách národa Eva Hahnová kritizuje v další samostatné kapitole. Ohrazuje se proti pojmu „nesamozřejmý národ“, který Bělohradský převzal z eseje Milana Kundery ke IV. sjezdu Svazu spisovatelů v roce 1967.

Kundera ovšem (jak připomněl Václav Bělohradský i na besedě nad knihou) ten pojem nemyslí pejorativně, právě naopak, u něj ona nesamozřejmost znamená velké povzbuzení, protože ačkoliv bychom snad i měli „pohodlnější“ (myšleno kulturně, jazykově) život v německém jazykovém prostoru, dokázali jsme obstát i v jazyce českém. To, že se autor té úvahy proslavil nakonec v jazyce francouzském a i Václav Bělohradský a Eva Hahnová strávili velkou část svého profesního života v emigraci, je výrazem jednoho selhání, o kterém ale v knize Evy Hahnové už řeč není, protože se ještě jeho charakteristiky do rétoriky, kterou používáme, když mluvíme jako Češi sami o sobě, nedostalo.

Jde o normalizaci, z jejíhož výzkumu do obecného povědomí neproniklo o mnoho víc než konstatování, kdo byl agentem STB. Václav Bělohradský — a v tom bych s Evou Hahnovou polemizovala — ovšem nehledá obsah pojmu Češi, češství v historických charakteristikách, pátrá po něm v současném politickém a mediálním prostoru. Připomíná-li události českých dějin, pak proto, aby ukázal, jak se projevují ve společnosti dnešní.

V tomto smyslu stále obrací pojem nesamozřejmosti českého národa, semílaného neustále příkazy poslušnosti a příslušnosti, jež nemá čas vnitřně zpracovat. Na dobové jevy spíše upozorňuje, než by je hodnotil (byť na své dichotomii „politický odpor kontra odpor proti politice, přičemž odpor proti politice považuje za zdroj našeho současného hodnotového, a tím i národního zmatku, trvá). Nevede ani tak spor o dějiny, jako o současnost.

Historik Miroslav Hroch, který se spolu s Václavem Bělohradským debaty nad knihou Evy Hahnové účastnil, řekl (a ve své knize Vědomí souvislostí, SLON 2018, ostatně i napsal), že pojem národ vnímáme ve dvojí poloze. Za prvé jako velkou sociální skupinu, pospolitost, které pojem národ poskytuje rámec toho, kam patří. Za druhé je to abstraktní hodnotová pospolitost, spočívající na souboru kulturních obsahů a charakteristik, k níž se ona sociální skupina může ve shodě hlásit.

A hořce konstatuje, že podstata oné abstraktní hodnotové pospolitosti se rozkládá a rozpadá, velká národní sociální skupina je ohraničena státem, od něhož obyvatelé — bez pocitu zodpovědnosti za abstraktní hodnoty — očekávají servisní zajištění, na něž přispívají svými daněmi. A protože servis nikdy není dokonalý, necítí se občan státu zavázán. Potřeba něčeho velkého, nač může být národ hrdý, je pak uspokojována fanděním sportovcům, jejichž výkony jsou měřitelné a jednoduše pochopitelné (a — podotýkám já — ani nám nevadí, že daně ze svých příjmů platí v zemích, které s jejich výchovou ani dresem nemají nic společného).

Stát ovšem, aby dostál povinnosti služeb, které si občané „platí“, musí sahat k sankcím a vymáháním, bují byrokracie a občan to přijímá negativně, a tím méně se cítí zavázán. Národ nic vymáhat nepotřebuje, pokud jeho hodnota je obecně uznávána.

Eva Hahnová ukazuje prostřednictvím množství sebraných citací, charakteristik, osobnostních medailonů a poukazů na dostupné, jen nedostatečně známé historické texty, že Češi nejsou horší ani lepší než kterýkoli jiný národ. Že mají ve svých dějinách body, na kterých se jejich reprezentanti museli rozhodovat, a tato rozhodnutí že mají v čase různé interpretace. K tomu bych dodala, že svou identitární paniku (pojem Václava Bělohradského) prodělávají přece i národy, které nepatřily do sféry moci Sovětského svazu, a které dokonce mluví „velkými jazyky“ — jako například Rakousko nebo Irsko (a snad i Portugalsko).

Kniha klade otázky a podněcuje i polemiku, sama ji cítím a jen kvůli únosné délce textu v ní zde už nepokračuji. Velmi jsem ocenila, že na besedu o ní, pořádanou Literárními novinami v literární kavárně Řetězová, se dostavili slovutní pánové Miroslav Hroch a Václav Bělohradský, ale jinak nás v sále bylo jen pár. Kdyby se podobná veřejná diskuse měla konat ještě někdy, měl by se jí účastnit také Petr Pithart a samozřejmě sama autorka, která, poutána v termínu jiným závazkem, poslala omluvu.