Různé zacházení s tradicí
Ivan ŠtampachIvan Štampach porovnává otevřenost církve v angloamerických zemích, projevenou tento víkend v průběhu britské královské svatby, s cenzorskou agresivitou některých církevních představitelů u nás.
Milovníci tradic si v sobotu u televizorů užili. Mohli shlédnout dlouhý televizní přenos svatby prý královské, tedy v pořadí šestého možného následníka trůnu ve Spojeném království a v patnácti dalších monarchiích Henryho, vévody ze Sussexu. V komentářích se to hemžilo veličenstvy a výsostmi. Plebejsky vyhlížející zrzounek Harry pochází z dynastie se vznešenými předky též z území dnešního Německa (například knížecí rod Saxe-Coburg-Gotha), Dánska a Řecka. Měl by mít pokrevní vazby i na rody na českém trůnu.
Komentáře řešily diamantovou „tiaru“ na čele nové vévodkyně, délku jejího závoje, limetkový odstín šatů královny, dopravní prostředky užité členy rodiny. Tím celá akce dostala výrazný nádech postmoderní popkultury. V postmoderní toleranci se už nepřipomínalo, jak Harry na party roku 2005 pózoval s nacistickými symboly. Vše je zapomenuto v pestrém, dojemném a zábavném světě státních a církevních ceremonií.
Čeští strážci tradic však asi zpozorněli, pokud o tom nebyli ze salónních drbů informováni už dříve, když zjistili, že se tu mísí hrdá britská panovnická krev s krví manželky Rachel Meghan Markle, od soboty vévodkyně, která je v jedné linii potomkem amerických černých otroků. Jak se zdá, je možno z monarchických manýr zachovat vše půvabné a populární, a přece se otevřít novým variantám životního stylu a preferovaných hodnot.
Ženicha a nevěstu (zřejmě vzhledem k jejímu původu) oslovil při svatebním obřadu v kapli Windsorského hradu (oficiálního sídla královny) předsedající biskup Episkopální církve USA. Toto společenství je stopou anglických kořenů dnešních Američanů. Ve Spojených státech jsou v kurzu spíše civilní a plebejské postoje. Tato americká podoba anglikánství s bohatou liturgií, biskupským uspořádáním je záštitou vznešené a důstojné tradice, zejména Nové Anglie.
Tato církev si však dokázala do služby předsedajícího biskupa roku 2006 zvolit první ženu (Katharine Jefferts Schori) a ukázat, že i v křesťanství mohou být ženy rovnoprávné s muži. I to je selektivní přístup k tradici. Přístup, který něco ponechává, ale v něčem přistupuje na obnovu. Tradice, vezmeme-li samo to slovo vážně, není zakonzervovanou minulostí. Je to spíš kontinuita, v níž se navazuje, na bázi zděděného nově tvoří a dále předává.
Michael Bruce Curry (v čele církve od roku 2015), první Afroameričan zvolený do funkce předsedajícího biskupa, ve svém (prý neobvykle dlouhém a neobvykle emotivním) kázání ukazoval, co také může být sledování tradičních a křesťanských hodnot. Troufl si ženicha a nevěstu oslovit: bratře a sestro. U aristokratického publika v kapli vyvolal úsměvy, ale i tázavé pohledy. Mluvil o tématech aktuálních pro každý pár, o uzdravující a osvobozující síle lásky.
Duchovní starokatolické církve (těsně propojené s anglikány) na Slovensku Martin Kováč napsal mimo jiné na sociální síti: Musím říct, že mi opět bylo líto, že na Slovensku nemáme takovou etablovanou církev, jakými jsou anglikánské, episkopální či severské luterské církve v zahraničí. Tedy církve liberální, s otevřeným myšlením, ale i s úctou k tradici a pěknou liturgií… Svatební bohoslužba nám ukázala otevřenou církev, která i rozvedeným umožňuje vstoupit do nového a zodpovědného svátostného manželství, která akceptuje pluralitu názorů, která je ekumenicky otevřená, která je stejně otevřená mužům i ženám, která aktivně (činy i gesty) bojuje proti rasismu, sexismu, intoleranci a nerovnosti…
Co všechno je tradice u nás
U nás je naproti tomu strážcem křesťanských a tradičních hodnot končící arcibiskup pražský kardinál Dominik Duka. V dohledné době lze očekávat jmenování jeho nástupce. Je těžké odhadnout, kdo to bude a jakou linii nastolí. Konzervativnější je však nesnadno představitelná.
Duka v nedávném televizním rozhovoru reagoval na provokativní inscenaci chorvatského souboru připravovanou na festival Divadelní svět Brno (organizovaný brněnským Národním divadlem), v níž (podle dostupných informací) Ježíš Kristus znásilní muslimku. Je jasné, že takové představení, které se má uskutečnit v divadelním prostoru Husy na provázku 26. 5., křesťana zarazí. Je však také jasné, že inscenace pod názvem Naše násilí a vaše násilí nechce nic sdělovat o historii, protože, jak je obecně známo, islám vznikl zhruba šest set let po době, do níž se klade život Ježíše Krista. Lze se snad, aniž bychom představení viděli, dohadovat, že to má třeba co dělat s nenávistnými postoji některých křesťanů (či „křesťanů“?) vůči islámu.
Jako reakce postoje části západního světa se koneckonců tento divadelní počin prezentuje. Podle festivalových dramaturgů provokativním způsobem klade nepříjemné otázky. Týkají se, jak se vyslovili, náboženství, přístupu Evropy k situaci na Blízkém východě i nestejného nahlížení na oběti teroristických útoků v Evropě a Bagdádu či Kábulu.
Ředitel brněnského Národního divadla Martin Glaser vyzývá k tomu, dát lidem šanci souhlasit s tvůrci této inscenace, nebo s nimi třeba posléze vášnivě nesouhlasit. Dejme jim, říká, šanci toto dílo ignorovat, nebo je se zájmem zhlédnout. Dejme jim ale hlavně prostor vytvořit si vlastní názor.
Duka však v rozhovoru nemluví jen o výprodeji křesťanství a jeho ideálů, čemuž by se dalo rozumět jako nepochopení, na něž máme každý právo. Divadelní představení výslovně prezentuje jako porušení zákonů, ba dokonce ústavy, a srovnává je se šířením nacistické ideologie. Popírá historické násilí, jehož se křesťané dopouštěli vůči islámu a uvádí jednostranně jen islámské násilí (okupaci Balkánu Osmanskou říší). Režisér a dramaturg inscenace mají být podle nejvyššího představitele římskokatolické církve u nás trestně stíháni.
Je zvláštní, co vše se vejde pod záhlaví tradice a její ochrany. Jak různě se křesťanské a tradiční hodnoty promítnou zároveň ve stejných dnech. Je též zajímavé, kdo se za církevní cenzorskou agresivitu staví. V brněnském městském zastupitelstvu chtěli podle dostupných informací hlasovat pro stažení představení z programu, snad marně, lidovci a komunisté.
„Angličtí šlechticové jsou hlavní podporovatelé a vzdělavatelé národní literatury a vlasteneckého umění; v jejich středu je největší summa klassického vzdělání, politických známostí a zkušeností, parlamentárního talentu. Všecko progressivní hnutí v národu má v Anglii v čele svém největší část šlechticů a příbuzenstvo jejich. Jak jinak je vše to u nás. Šlechta naše málo četná, od společenstva odloučená kasta, jejíž údové vespolek svou cenu a důstojnost tím výše kladou, čím větší je tato odloučenost od ostatního společenstva, čím menší jsou styky a vazby každého z nich s ostatními stavy — budou od těchto vždy jen co spolek cizí považováni, ne pak co starší synové téže rodiny“.....“Ti pánové zapomínají ostatně, že tu sázku, o kterou by nyní na novo hru začíti chtěli, již dávno prohráli — a sice na Bílé Hoře — a to svou vinou. Kdyby nebyla tehdáž veliká většina stavu panského s Ferdinandem držela — a jemu k vítězství dopomohla — byla by povstala česká aristokratická monarchie, kteráž by byla více a více na sebe vzala podobu anglické a ten samý směr vyvinutí byla by zachovala; neboť byla povstala by způsobem podobným, jakož se mezi revolucí anglickou a českou přemnohé analogie najíti dají“
A dále napsal: „Schází nám pro takové (pozn. aristokratické) instituce lid, který by je respektoval, aristokrati v plné váze slova, schází celému národu našemu ten politický stabilismus, ten respekt stávajících institucí. A respekt zákona, který se zakládá v staro-konstitučních zemích ve zbožnosti a úctě k stáří ústavy a k dědictvím předků, musí se v zemích novo-konstitučních nahraditi nezávadnou racionálností, nepochybnou spravedlností institucí. To je jediný možný equivalent za historickou pietu. Je to zde jako v náboženství. Starý katholicismus zakládá se ve víře a zbožnosti, — na citu; nové víry musí si získati přívržence skrze rozum a přesvědčení."
Pokrytecká západní židovskokřesťanská morálka se tu konečně zjevuje ve své celé nahotě a proti ní v ostrém kontrastu stojí jazyk lásky přicházejících migrantů, smazávající nedůležité kulturní rozdíly. Tato hluboce nosná myšlenka je zde vyjádřena pomocí působivé metafory - arabským písmem na nahých tělech herců, kteří při milostných aktech všemožných vyváženě zastoupených genderů smazávají toto písmo vášnivým a láskyplným laskáním svých těl. I kladný vztah migrantů k jejich novému domovu zde vyjadřuje působivá scéna, v níž nahá žena v hidžábu za zvuků koledy Tichá noc vytahuje ze své vagíny pečlivě tam ukrytou rakouskou vlajku...
Dá se však přece jen s určitou nostalgií říci, že Frljić silnými emotivními okamžiky, které zde jdou až na dřeň otrlé divákovy duše, i tak šetří. Když se už díky nesporným kvalitám této hry podařilo dostat diváka do žádoucí nálady, naskýtá se zde autorem jen nepříliš dobře využitý prostor pro osvětu a tolik potřebnou názorovou formaci i v dalších oblastech. Co třeba nahatý Brežněv znásilňující Dubčeka?
Nějaká takováto nápaditá metafora, která by nijak neurážela a přispívala k sebereflexi současného Ruska a jeho historických vin, je přece právě dnes tolik potřebná!
Hra by pak vedle chytře propracované snahy o sblížení mezi křesťany a muslimy jistě vedla i k dnes tolik potřebnému sblížení národů Čechů a Slováků s Rusy.
To je ale skutečně jen drobný nedostatek na jinak vcelku povedeném představení, které by se v duchu autorova skandalismu dalo stručně charakterizovat jako velmi působivá intelektuálně-elitářská fašizace společnosti z humanistických pozic.
"Musíme objevit lásku, vykupující moc lásky. A když to uděláme, vytvoříme z tohoto starého světa nový svět."
Způsob jakým zástupci státotvorných institucí nezodpovědně a vulgárně interpretují zadání umění a politické korektnosti.
Palčivost otázky do nebe volajících státotvorných opatření britské aristokracie ovšem také pociťuji.
Přístup barevných k akademickému vzdělání je v jihozápadní Anglii takřka nulový.......bych ke kázání M.B.C. dodal.